O údajně neslušném požadavku důslednosti, aneb O medových řečech

18. 1. 2012 / Karel Dolejší

"Nejvlastnějším znakem moderních duší, moderních knih není lež, nýbrž vtělená nevinnost moralistické prolhanosti."
(Friedrich Nietzsche)

Hlavně se už ničemu nedivit. Pan Bačkovský přistupuje k celkem prostému a sotva zpochybnitelnému faktu, že Václav Havel ve své politické kariéře podporou agresívních ozbrojených intervencí a velice selektivním pohledem na porušování lidských práv prokazatelně popřel a zdiskreditoval vše, co hlásal v disentu, po způsobu baleríny, která na dané téma zatančí dojemnou, sáhodlouhou a vyčerpávající baletní etudu. Tato etuda je prošpikována odkazy na literaturu a mytologii, osobními vzpomínkami atd., které nakonec svým překypujícím nadbytkem zakryjí tu vskutku jedinou věc, o niž zde skutečně jde: Že totiž ten, kdo na druhé tak často aplikoval absolutní morální měřítka - a dílo Václava Havla je těmito aplikacemi a z nich vyplývajícími příkrými odsudky doslova prošpikováno - nemůže uniknout vlastní logice a bude nutně a zákonitě posuzován stejně bedlivě a přísně, jako jím rozcupovaní skuteční či smyšlení lumpové. Jedině to je totiž poctivý přístup, žádný jiný zde neexistuje. A tak ani deset hektolitrů univerzální intelektuálské omáčky neodvede toho, kdo postupuje důsledně, od konstatování, že Václava Havla jako člověka a jako autoritu naprosto není možno brát vážně, protože podle svých vlastních měřítek nežil v pravdě.

Odmítám jako směšné všechny minulé i budoucí předhůzky, že tento přístup je "neslušný" a nepřijatelný. Naopak, jeho protipól je sprostý a nepoctivý, je to něco, nad čím se slušnému člověku přeci musí obracet žaludek. Máme tu postavu, jež zkádrovala i anonymního zelináře, který možná vůbec neudělal to, co je mu připisováno - nebo, pokud skutečně sám umístil do své výlohy prorežimní heslo, učinil tak (jak přesvědčivě dovozuje např. Petr Rezek) z naprosto jiných důvodů, než mu Havel ve své pyšné nadřazenosti přisoudil. A tak bychom mohli dlouho, předlouho pokračovat. Třeba až k onomu špatně pochopenému heideggerovskému "vyčnívání", díky němuž byl pro exprezidenta nakonec zločinec lidsky cennější než "spořádaný" občan, jak se to promítlo i do polistopadové amnestie.

Člověk s takovým gustem provádějící (často nespravedlivou!) morální vivisekci kohokoliv má být nyní označen za křehkého, pokorného, vlastními lidskými limity zle svázaného chudáka, jenž si prý ve svém těžkém údělu a neschopnosti dohlédnout důsledky vlastních činů zaslouží náš soucit a porozumění? To je přece naprosto neuvěřitelný požadavek, ba neskutečná, do nebe volající drzost.

Tak jako byla svého času marxistická doktrína odsouzena podle vlastního kritéria praxe - neuspěla, tudíž jako revoluční ideologie postrádá oprávnění - tak je a bude logicky a nutně Václav Havel posuzován podle svých vlastních měřítek, a dopadne podle nich velmi špatně. S tím se prostě nedá nic dělat. Neexistuje jiný obhajitelný způsob, jak s ním zacházet.

Přirozeně nikoliv proto, že bychom v principu odmítali právo na lidskou slabost, ale proto, že on sám ve svém díle takové právo naprosto neuznával - a tak si ani nezaslouží, abychom je k jeho odkazu dodatečně účelově přilhávali.

0
Vytisknout
7650

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2012