Tante Jolesch

12. 1. 2012 / Alex Koenigsmark

Je to jedna z mně nejmilejších knížek.

Kdysi, v 90. roce, přijel do Prahy Otto Habsburg, poslanec Evropského parlamentu. Měl se setkat s předsedou české vlády Petrem Pithartem, ten měl zpoždění a já dostal za úlohu chvíli Ottu Habsburga animovat. Začali jsme mluvit o literatuře a shodli jsme se na knize Friedricha Torberga Tante Jolesch.

Mluvili jsme o ní nadšeně asi dvacet minut, pan Habsburg doporučoval ji přeložit. K tomu časem došlo, překladu se ujal skutečně výtečný překladatel, jehož si nesmírně vážím a tím hůř se mi o tom překladu píše. Ale jde o knížku, jak pravím, mně z nejmilejších a tak to udělám znovu. Překlad se nepovedl, i když už vyšel podruhé. Totiž, je solidní, ale okradl knihu o jednu část její elegance, mnohdy o část jejího složitého a jemného humoru -- částečně je to zvoleným přístupem a částečně snahou překládat nepřeložitelné. Kniha je plná překladatelských oříšků. Je to vzpomínková kniha o třicátých létech, o židovském prvku v trojúhelníku Vídeň --Praha - Budapešť, také o dobové kultuře, o podobách německého jazyka a ještě o mnohém dalším, s uchvacujícím podtitulkem Zánik Západu v anekdotách. Což nepochopí nikdo, kdo neví, že existuje slavná, téměř epochální, nesmírně otravná kniha Oswalda Spenglera Zánik Západu -- Untergang des Abendlandes. Překladatel se nespokojil Západem, ale napsal "západní civilizace". Není to ani přesnější a především ani vtipnější.

Něco prostě bez kontextů přeložit nejde.

Začnu jménem: už kdesi v Bashevis-Singerovi se několikrát vyskytuje židovka, jménem Joleš. Je to totiž v jiddiš Julie, Julča. V českém překladu je to z nějakého důvodu Teta Joleschová. Je to nesmysl, z celé logiky Torbergova psaní vyplývá, že kdyby šlo o příjmení, napsal by "Tante Emma Jolesch".

Překladatel vycházel z toho, že Torberg knihu píše jako "kavárenský člověk" a pokusil se knihu převést do češtiny jakýmsi lehčím, rozhovor připomínajícím tónem. Torberg začíná Dies ist ein Buch der Wehmut. Překlad Tohleto je kniha stesku. Slovíčko "dies" může za určitých okolností být i "tohleto" -- ale víc odpovídá "toto" -- i intelektuálnímu Torbergovu stylu.

V další větě je tento obrat: es schöpft aus einem Erinnerungsbrunnen, den ich noch gekannt habe, als er (im doppelten Verstand des Wortes) gebraucht wurde. Překlad zní "studně vzpomínek, kterou jsem znal (ve dvojím smyslu toho slova) ještě když byla zapotřebí". V češtině se závorka zcela jasně vztahuje ke slovesu znal, jenže v němčině jde o "dvojí chápání" slova gebraucht, jež znamená "opotřebovaný, použitý" nebo "zapotřebí, potřebný" a také "užívaný, používaný, užitý".

Překladatel je ve slepé uličce -- znal ve dvojím smyslu slova? To snad ne. Studna vzpomínek byla ještě zapotřebí a dnes už není? Torberg znal tu studnu, když se z ní ještě čerpalo, kdy byla používána, kdy jí bylo třeba a tak dále a zná ji, když už je prostě jen opotřebovaná... V tom je kus stesku, že.

Někdy by udělal lépe, kdyby nechal v textu německou verzi a připojil hrubý překlad. Například novinář a básník Michal Mareš rozdával vizitku, na které stálo:


Michal Mareš, welcher
Dichter ist und Selcher

Je to výtečný rým, absurdní a přesný, něco jako Fieldovo "tu náhle do úst -- vlétl mu chroust", ale překlad se hledá jen těžko. Překladatel Tety Joleš se pokusil a vyšlo toto:


Michal Mareš, který uze-
nář je a básník nadaný tuze.

Což je něco úplně jiného, jak formou, tak obsahem. Kdybych se měl sám pokusit o překlad, vypadal by spíše takto:


Michal Mareš,
básník a klobásník.

Není to totéž, musím do jisté míry rezignovat na rým, ale asi to spíš odpovídá předloze. Zvukem i obsahem. Ale nejlepší je to německy...

Především ale platí to, co jsem předeslal o celé knize: je to mimo jiné kniha o němčině, které stejně nikdo, kdo neumí německy, nemůže stoprocentně porozumět (ale i těch 80% se čtenáři zatraceně vyplatí a skvěle pobaví) -- všechny jazykové hříčky bych uvedl na překladatelově místě v původním znění a případný překlad přidal.

Mezi teoreticky existující "pražštinou" českou a spisovnou češtinou a na druhé straně podobami pražské němčiny (o té literární se říkávalo, že je jedna z nejkrásnějších) a pražských hovorových výjimek a zábavné výslovnosti, leží míle. Napodobovat v češtině český přízvuk při výslovnosti německých slov je zoufalé a beznadějné, navíc vzniká jakási podivná pseudohanáčtina -- "významné poblecesta, jehož četba je skutečném potěšeném".

Myslím si, že takový pokus selže stejně, jako se nikdy nepovedou pokusy nahradit v překladu z angličtiny skotštinu chodským dialektem nebo jiné podobné pokusy, kdy Velšané hovoří hanácky.

Když šéfredaktor Tagblattu Tschuppik otiskl jako reakci na útoky ašských nacistů titulek Man neckt mich im Asch, četli to všichni, kdo uměli německy, jako razantní urážku, přesně je to "Lichotí mi v Aši", zvukomalebně je to však téměř identické jako "vyližte mi pr..." - "leck mich am Arsch". Navíc "Arsch" je sice prdel, ale o chloupek víc salonfähig, než ten český výraz. Překlad "v městečku Aš blbů je ažaž" je velmi klopotný a vzbuzuje až jistou lítost, jak se s tím nešťastný překladatel natrápil.

Nu a pak jsou chyby z neporozumění.

Jestliže E. E. Kisch řekl, že "ich bin ein Jude, ein Tscheche, ein Kommunist, ein Deutsche und stamme aus guter Familie, etwas davon hilft mir immer," a Torberg s úsměvem doplňuje, že on je "ich bin ein Jude, ein Österreicher, ich war in Emmigration und ich habe etwas gegen Brecht, etwas davon schadet mir immer" a my si přečteme v českém překladu, že "něco z toho mi vždycky pomůže", můžeme jen vrtět hlavou. Schadet! Uškodí, mein Gott im Himmel!

Promiňte, Hanuši, ale ten překlad k vašim nejlepším nepatří, a že jste zatraceně dobrý překladatel.

0
Vytisknout
4818

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2012