Pohádka o rozbité hračce úplně jinak na scéně Národního divadla v Praze

12. 1. 2012 / Ivo V. Fencl

Národní divadlo pod vedením ředitele Daniela Dvořáka a šéfa baletu Petra Zusky připravilo na závěr letošních svátků konce roku a počátek roku 2012 pod poněkud matoucím názvem Louskáček -- Vánoční příběh -- vlastně i na Tři krále - pro děti a dospělé, v cyklu svých pravidelných abonentních pořadů, nádherné PŘEKVAPENÍ.

Stalo se to hlavně zásluhou originálně vymyšleného libreta a choreografie Youri Vámose a týmu jeho spolupracovníků. Dva citlivě převyprávěné a tematicky sloučené pohádkové příběhy Charlese Dickense a E.T.A. Hoffmanna a hudby P.I.Čajkovského nepopřely nadčasovost jejich pohádkové symboliky, ale byly umocněny zásluhou autora obsahově a žánrově a také ve scénické výpravě neméně talentovaného Ameriko-Evropana Michaela Scotta.

Jejich zásluhou na závěr nikdo neměl mít pochybnost o tom, co je to dobro a co je zlo. Přesto Vámosův "Nový Louskáček" nevyúsťuje do didaktického moralizování. Dospělé publikum složené z našinců i z cizinců, ale hlavně z děcek a z mládeže, jak jsem tam s některými hovořil při repríze 7. 1, se snadno mravně sjednotilo v náhledu na pohádkovité a taky skrytější významy, přítomným dětem zatím odlehlé, ale nám, po dvacetiletých zkušenostech s post-kapitalismem, už zase mnohem srozumitelnější.

Změny v kostýmování, v chování, jednání a ve vztazích a charakterech pohádkových postav, na které jsme si tu pořád ještě nezvykli nebo my starší na ně pozapomněli, ale nezabíhaly do krajností sociální a politické kritičnosti a do ideologického polopatismu.

Přesto právě vynalézavé převleky a záměny identity hrdinů "ze života" a ze snových fantastických až šílených pohádkových sekvencí, kde spontánně reagovalo nebo ani nedutalo zejména nejmladší publikum, dohromady umocněno vynalézavým a chtělo by se mi napsat geniálním světelným designem Klause Görditze, vytvářely plynulé nebo kontrastní škály vjemů od citově spontánních, smyslových, smyslných, až k nepozemsky ďábelským a svatým, ale to vše bez náboženské symbolické kategorizace.

S tím šlo ruku v ruce precizní nastudování pohybových kreací v detailu a přesnost synchronu hudebně rytmických a fyzických akcí na jevišti až k psychologickému herectví, čitelnému z mimiky a gest sólistů a ze skupinových baletních a tanečních scén, vše v dokonalé souhře s dirigentem, orchestrem a "neviditelnými" jevištními techniky.

Bez dalekohledu se dnes jeden v opeře a v baletu už neobejde... Je dobře, že tu máme nové výrazové a pohádkově moderní i klasicko- baletní drama " Velké kuchyně" s vynikajícími výkony beze slov a s tak přesvědčivým a lidsky křehkým koncem.

Pro odbourání přehrady mezi jevištěm i hledištěm je třeba pochválit malé kunovce spolupracujícími i pohybově přesvědčivě na humorných polohách pohádky v dynamickém pohybovém kontrapunktu zejména k děsivým scénám navozujícím hoffmannovské hrůzy.

Tvůrci povýšili a zvládli výrazovou tradici poetik hraničních uměleckých směrů, moderny i post-modernity.

Vánoční atmosféra na závěr svátků oslovila, jak bylo patrné z potlesků a výkřiků, všechny. Málokdy jsem viděl tak zaplněný prostor hlediště Národního divadla a tak dokonalé souznění generací od dětí až po seniory - často s jejich vnuky.

Návštěva Národního divadla dnes není lacinou záležitostí, ochozy k stání byly plné a také druhá galerie, která je tam tak převysoko.

I velmi inteligentně a věcně připravený manuál k představení nám podražil, ale děti svou intuicí a schopností porozumět pohádkovému baletnímu vyprávění i bez slovního poučování, jak jsem to zaznamenal i jinde, se bez něj úplně obešly.

Jen výjimečně, jsem mohl pozorovat kompletní rodiny, jak svátečně oděné a s oduševnělými tvářemi debatují a vychutnávají si nepřekonatelné prostředí interiérů o hlavní přestávce.

Ovace během představení a dlouhé "děkovačky" na závěr byly 7. ledna odpoledne také zaslouženě: Nepamatuji, sám věrný čtenář Dickensův a Hoffmannův a milovník hudby velkého ruského hudebního romantika, na věrohodněji zrekonstruovaný příběh o napravení chamtivce a lakomce, aniž se by vytratil Dickensův smysl pro laskavý humor a pro hoffmannovský talent pro hrůzostrašné scény věčné odplaty za naše hříšné činy.

K tomu všemu patří souhra dirigenta a orchestru ND a neuvěřitelné až éterické baletní vznášení mladých tanečníků za hranicí standardních fyzických možností a hereckého nasazení v obsazení onoho sobotního odpoledne sedmého ledna 2012. Doufejme, že po bolestivých reformách se posuneme v Národním divadle na všech jeho scénách ke světovosti, jak v tomto případě naznačilo složení mnohem početnějších týmů a sponzorů, které se o to zasloužily.

0
Vytisknout
3293

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2012