Na podzim zemřel bez povšimnutí médií (!) nejstarší chartista, filosof-spouštěč Pražského jara 1968, téměř stoletý Jiří Hermach (1912 -- 2011)

6. 1. 2012 / Tomáš Koloc

Článek obsahuje shrnutí jeho života a výňatky z jeho nadčasových myšlenek

Když jsem na přelomu roku jednal s dokumentaristy z České televize o možnosti většího životopisného pořadu o téměř stoletém filosofu, nejstarším signatáři Charty 77 doc. ing. Jiřímu Hermachovi -- až od jeho dcery, herečky Městských divadel pražských Jany Hermachové, jsme se ústně dozvěděli, že její otec (se kterým jsem přes rok nemluvil) v den 75. narozenin Václava Havla (5. října 2011) zemřel. Když jsem zpětně na internetu hledal periodika, kde se zpráva o jeho úmrtí objevila, zjistil jsem, že si jeho smrti a odkazu (na rozdíl od jiných mediálně nafouknutých -- a následně velice plytce zhodnocených odkazů) povšimlo jediné periodikum -- server Publica.cz. A to i přesto, že osud Jiřího Hermacha byl nesmírně zajímavý a že šlo o velice významnou osobnost československé historie a jednoho z největších českých filosofů.

Jiří Hermach se narodil do rodiny správce českého Zemského sněmu (pozdějšího Národního shromáždění) a jednou z jeho prvních vzpomínek byli vojáci, odcházející do První světové války, kteří si ho v davu jako maskota brali do náruče. Jako rodák z Malé strany (jeho otec byl známý prezidenta Masaryka, za kterým se stavoval v parlamentní vrátnici) dokázal na atmosféře této idylické čtvrti poutavě popsat první republiku. V útlém dětství si vážně poranil břicho a jeho zranění v něm otevřelo nebývalou citlivost k vnějším i vnitřním věcem (přes lékařské dobrozdání, že zemře v jinošském věku, se dožil téměř sta let). Disponoval zvláštním, hlubokým pozorovacím talentem, který ho spolu se smyslem pro zobecnění předurčil k povolání filosofa. Za objekt svého studia si však zvolil chemii, kde objevil profesory, kteří (možná na rozdíl od tehdejších pedagogů pražské filosofické fakulty) otevřeně relativizovali veškeré dosavadní poznání (tento rys je charakteristický pro jeho pozdější filozofickou tvorbu).

Za nacistické okupace byl nasazen do protektorátního průmyslu, kde jej oslovila skupina odbojářů, pro kterou řešil drobné odborné problémy (příhoda s časovanou roznětkou nálože, která měla být za určitý počet sekund odpálena žíravinou, kterou JH vyřešil objevem, že žíravina prohoří gumový dudlík přibližně za sekundu, a tudíž je k roznětce potřeba tolik dudlíků, kolik je potřeba sekund, je jednoduchostí a zároveň pronikavostí myšlenky charakteristická pro úvahy JH). Na konci okupace byl svědkem toho, jak nacistické komando podřezalo skupinu dětí v kočárcích a byl také odveden německou četou, která skupinu mužů odsoudila k smrti -- zážitek blízké smrti zažil jako velice slastný pocit a ve své pozdější tvorbě se úvahami nad smrtí často zabýval.

Do komunistické strany (členství v níž za svých studií ve 30. letech několikrát odmítl) vstoupil pod vlivem odborářské buňky, v níž pracoval a na konci okupace a ve 40. letech se vypracoval na předního odborníka na marxistickou filosofii a vedoucího ústavu, který vedl vyučování tohoto předmětu nejprve na ČVUT a později na všech pražských univerzitách. Podle svých slov žil (podobně jako Pavel Kohout) v bludu o liberalismu Stalina, který je jen obklopen dogmatiky a oportunisty. Když se v 50. letech ukázal pravý stav věcí, dostal se do skupiny vysokých funkcionářů KSČ, kteří chtěli ze strany demonstrativně vystoupit; jejich záměr však zmařil strýc jednoho z nich, španělský interbrigadista, který jim pověděl, jak takoví lidé skončili v Sovětském svazu a v jiných komunistických zemích. Jiří Hermach tedy zvolil jiné řešení; v roce 1956 prosadil, aby v orgánech KSČ, jejichž byl členem, návrh, aby někteří členové ÚV KSČ zejména Kopecký, Bacílek a Čepička, provedli sebekritiku -- a později se rozhodl najít a zveřejnit liberalizující motivy, které se nacházely v Marxově tvorbě. Marxovu tezi Svrchované nebezpečí kasárenského komunismu zpracoval nejprve jako seminář pro aktivy pro politické a vedoucí hospodářské pracovníky a poctivě s ní od roku 1965 objížděl všechny tehdejší okresy (vždy poctivě zdůrazňoval, že kromě dvou) a kraje. Během semináře na ÚV KSČ se konzervativní funkcionáři začali bouřit a prohlásili, že by "Hermach měl být ihned na místě zatčen", liberalizace ale už natolik postoupila, že se jim to nepovedlo (Od roku 1967, kdy začal vystupovat v televizním pořadu Tváří v tvář, byl navíc veřejně známý. Režisér Karel Smyczek vzpomíná, že JH často přednášel i pro veřejnost, zejména pro mladé, na jeho přednášky se však nesmělo příliš upozorňovat. Během jednoho takového "Dne přednášek pro mladé", který byl uspořádán jako stafáž Hermachova stěžejního semináře, mladý budoucí režisér pochopil, že se ve společnosti něco změnilo...).

Zanedlouho vypuklo Pražské jaro 1968 -- během něhož byl Jiří Hermach přizván do týmu Radovana Richty, který měl vypracovat filosofický podklad Dubčekových reforem (pendantem k tomuto týmu byl Mlynářův právní a Šikův ekonomický tým). Text, který byl dokončen těsně před okupací země vojsky Varšavské smlouvy se podařilo propašovat na Západ, kde byl vydán, na základě čehož tehdejší švédský premiér Olof Palme (který se myšlenkami textu inspiroval své sociální reformy) vyzval (tehdy už v Československu zakázané) autory, aby přijali švédské státní občanství a důchod ve výši švédských univerzitních profesorů. Jiří Hermach však jeho nabídku nepřijal, několik let sháněl práci, až nakonec sehnal místo pomocníka topiče v pražské Fakultní nemocnici. Jako oblíbený přednášející bytových seminářů byl mezi prvními vyzvanými k podpisu Charty 77.

Potíže, které jeho podpisem nastaly jeho rodině (dcera Jana je známou herečkou) jej v roce 1985 donutily k emigraci do rakouského Innsbrucku, odkud se později se svou druhou ženou Helenou Lewitovou-Hermachovou přestěhoval na české hranice, do Gmündu. Po pádu režimu dojížděl (vetšinou vlakem) z dvojměstí Gmünd-České Velenice na pražské a další univerzity, kde byl pro svůj poutavý způsob přednesu, hloubku a svěžest svých myšlenek (přednášel až do své smrti) vyhledáván studenty jako vynikající učitel (generace jeho studentů ho jmenovala dávnou, ale stále aktuální přezdívkou "Jiří Zlatoústý"). Symboličnost jeho životního kruhu dokresluje skutečnost, že svá poslední léta trávil v domě, jehož majitelem je dodnes rodina Habsburků. Zemřel však opět doma, v Hostivicích u Kladna.

Stěžejní kniha jeho esejů v nichž se odrážel od úvah o nejobyčejnějších věcech k hlubšímu smyslu bytí Přemítání o člověku vyšla naposled v roce 2009 v nakladatelství Vodnář:

Člověk je již jako plod v lůně matčině a pak po celý život vystaven proudu podnětů, vlastně doteků. Dotek nemusí být tělesný. Existují také doteky historie. Máme pocit, že to, co minulo, už je pryč, už se nás nedotýká, už to odešlo. Ale není tomu tak. Ono to žije dál. Žije to v atmosféře způsobem, který na nás působí nejen před naše smysly, že o tom slyšíme mluvit, že o tom čteme, ale o ono to působí i cestami mimosmyslovými, je to v ovzduší.

O Jiřím Hermachovi pojednával článek, který jsem před časem napsal do Britských listů a který se týká jeho myšlenky, že ze své celoživotního zkoumání vytěžil teorii, že komunitní společenské zřízení bude možné až po několika stovkách morálního vývoje lidstva.

Udivovala mě otevřenost myšlení, k níž tento, původně materialistický filosof došel:

Svět je tu proto, že Bůh chce sebe sama zažít ve všech variantách. Je i tím lovcem, který vystřelil po zajíci, zajícem, puškou, ba i kulkou, která zajíce usmrtila.

Z našeho společného setkání s redaktorem ČRo 6 Milanem Hanušem v roce 2005 vzešel poutavý rozhlasový rozhovor o životě Jiřího Hermacha, který můžu doporučit všem zájemcům o autentické svědectví o naší moderní historii (které dnes není zas až tak rozšířené) a o hloubce a mnohorozměrnosti skutečnosti našeho života a světa. Najdou ho ZDE

0
Vytisknout
8879

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2012