Jak se objal normalizační režim s disentem

30. 12. 2011 / Boris Cvek

Náhodou jsem na Facebooku narazil na video, která zachycuje shromáždění českých umělců na podporu tzv. Anticharty. Donutilo mne to uvažovat znovu nad stavem naší společnosti. Anticharta byla prostředkem, jak se režim Komunistické strany Československa postavil proti Chartě 77, mezi jejíž první signatáře patřili Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Havel, Ladislav Hejdánek aj. Prvními třemi mluvčími byli Jiří Hájek, Václav Havel a náš největší filozof moderní doby Jan Patočka, který zemřel při výslechu 13. 3. 1977.

Pro mladší lidi lze snad říci, že Charta 77 zcela pravdivě upozorňovala na to, že v komunistickém Československu nejsou dodržována lidská práva, která se Československo oficiálně před světovou veřejností zavázalo dodržovat.

Celý stát byl tehdy (období tzv. normalizace) obehnán ostnatým drátem, nemohlo se svobodně cestovat, sovětskými vojsky okupovaná společnost zažila po roce 1968 rozsáhlé vyhazovy lidí z práce, těch lidí, kteří nedokázali lhát o tom, že sovětská okupace je "bratrská pomoc". Celému státu, moci výkonné, zákonodárné, soudní, policii, armádě, školství, mládežnickým organizacím, průmyslu, zemědělství vládla jedna jediná politická strana, obklopená loutkovým systémem Národní fronty. A v takové situaci se naše skutečné duchovní elity, Havel, Patočka, Hájek, postavily proti všemocnému režimu, o němž málokdo pochyboval, že je otřesitelný a porazitelný v dohledné době.

Patočka umřel při výslechu, jiní signatáři Charty 77 byly pronásledováni a vězněni. A v takové situace normalizační režim na svou stranu naverboval lidi jako Karel Gott, kteří mluvili o tom, že "bude-li dostatek pohody a klidu, nenarušovaného osočováním, pomluvami a nenávistí, pak bude možno hodně zpívat a méně mluvit". Naše společnost se bohužel s normalizací nikdy nerozešla. Gott by přizván, aby zpíval s Karlem Krylem hymnu v listopadu 1989 na Václavském náměstí, a tak se objal normalizační režim s disentem. Pokud vím, pro Kryla to bylo později velmi frustrující, neboť přesně v duchu toho objetí se vyvíjela celá polistopadová společnost.

Důsledky se ukázaly záhy v tom, že lidem, kteří vytěžili z normalizace (včetně veskláků, vysokých komunistických funkcionářů a lidí napojených na zločineckou organizaci s kořeny v gestapáckých 50. letech zvanou StB) majetky a vliv se po listopadu 1989 vedlo zpravidla lépe než disidentům a lidem za normalizace utlačovaným. Důsledný a dlouhodobý obhájce normalizační "mlčící většiny" sedí dnes na Hradě, Gott zůstává znovu a znovu "zlatým slavíkem" a Havla jsme pohřbili s pompou, aniž by se kdokoli veřejně a pořádná zamyslel nad tím, že normalizace ho přežila. O Patočkovi už dávno nikdo nic neví (o umučením Wonkovi nemluvě).

Kladu si otázku: kolik z těch lidí, oslavujících v posledních dnech Václava Havla, hlasovalo pro Karla Gotta, aby se stal znovu zlatým slavíkem? Kdo z nich něco ví o Janu Patočkovi nebo Jiřím Hájkovi? Komu z nich záleží opravdu na tom, aby se tato společnost osvobodila od pout absurdní, prolhané a okupanty psané minulosti, jejíž umělečtí exponenti se dodnes tváří jakoby nic a dodnes patří mezi ty bohaté a vyvolené?

Cituji z české Wikipedie:

Gott a Kryl, listopad 1989: ZDE

Krylovo svědectví o polistopadovém vývoji (platné dodnes): ZDE