Ten "proklatý" asijský úsměv, aneb Výraz emocí u Severoameričana a u zvířat

29. 12. 2011 / Karel Dolejší

Meziválečná avantgarda mimo jiné snila o tom, že se jí podaří nalézt kód, jimž by bylo možno obejít veškeré jazykové i kulturní bariéry a dospět k univerzálnímu dorozumívání. Tomuto univerzalistickému nároku nicméně nakonec nedostála, respektive (s finačním přispěním CIA) pokus po válce zdegeneroval v americký pop-art. Posléze dokonce přišly postmoderna a multikulturalismus s fundamentálním podezřením vůči naprosto všem univerzálním nárokům, za nimiž zpravidla nacházely všelijak zamaskovaný konkrétní etnocentrismus. Některé z univerzalistických ideologií však i tuto epochu přežily a dodnes se nás snaží přesvědčit, že význam kulturních diferencí údajně zbytečně přeceňujeme - vždyť přece například každý normální člověk na celém světě cítí a své emoce vyjadřuje úplně stejně jako typický Severoameričan.

To ovšem spolehlivě a doložitelně není pravda. Severoameričané se oproti většině ostatních kultur chovají snad nejextrovertněji, čímž se také paradoxně nejvíce blíží zvířatům, jejichž výrazy emocí rovněž nejsou filtrovány kulturními konvencemi. Rusové považují řekněme za podivnost, jestliže se někdo na ulici usmívá na úplně cizího člověka - a rozhodně to není výrazem nějaké "totalitní" mentality. A proslulý "asijský úsměv" - vyjadřující nikoliv upřímnou radost, ale naopak stav zmatenosti, emočního utrpení nebo dokonce hněvu? Jak se ten snáší s primitivní představou, že všichni lidé na světě své emoce vyjadřují stejně a stejně jim i rozumí?

Tak jako bez dalšího jednoduše nechápeme Asijce, zrovna tak nás mohou zmást kupříkladu i Levantinci. Kulturní tradice jsou v této prastaré a rafinované oblasti úplně jiné - a pokud se na nás tedy někdo usmívá, může to ve skutečnosti znamenat naprosto cokoliv. Snad k nám ten kdo se usmívá pociťuje sympatie, nebo si možná také představuje, jak nás podrobuje rafinovanému mučení. Není smyslem a cílem jeho kultury dávat průchod nebrzděným emocím. Nikdy tomu tak nebylo.

Tak jako české úřady poměrně přísně určují, jak má vypadat třeba fotografie v občanském průkazu (žádné brýle, jedno rameno nesmí být výše než druhé atd.), může si samozřejmě třeba Kanada zavést pravidlo, že žadatelky o občanství musejí přísahat s odkrytou tváří. Některé ženy s tím nebudou mít problém, včetně naprosté většiny muslimek, kdežto jiné s tím mít problém opravdu mohou - a to nikoliv nutně proto, že jsou potenciálními teroristkami. Patří ovšem jaksi k věci, že nás všechny úřady na světě vždycky tak trochu šikanují. Dokážu si představit, že skládat určitou povinnou přísahu s odkrytou tváří může být pro někoho stejně nebo ještě více nepříjemné, na hranici únosnosti nebo dokonce za ní, jako je třeba pro mě procházet ponižujícími bezpečnostními prohlídkami. Nicméně neexistuje opravdu žádný všelék na tyto sociální nepříjemnosti. Koneckonců to nebyl nikdo jiný než Sigmund Freud, kdo dokazoval, že život v (jakékoliv) kultuře ve skutečnosti vždy představuje a bude představovat značnou zátěž.

Co bychom si však rozhodně mohli odpustit je racionalizace represívních požadavků státních orgánů tvrzeními o jejich údajné "přirozenosti", pokud možno ještě i s použitím jakýchsi čerstvých a zřejmě poněkud účelových výzkumů, jež velmi zřetelně odporují poznatkům kulturní psychologie nebo antropologie...

0
Vytisknout
4453

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2011