Vraťte nám naše peníze

16. 12. 2011 / Milan Daniel

Když jsem psal článeček "Hrozí rozklad", ani mne nenapadlo, že vyvolá takovou odezvu. V podstatě jsem si chtěl jen utřídit myšlenky; apel na to, abychom se současným stavem společnosti něco dělali, vyšel na konci jaksi samovolně. Reakcí na něj byla poznámka Jiřího Kučery s titulkem "Co by měli lidé dělat?", na kterou jsem navázal odpovědí ve stejném smyslu. Reagovali další čtenáři, mj. Milan Valach, který v článku "Co dělat v této krizi" tradičně nabízí řešení na principech přímé demokracie.

Jakkoliv všichni diskutující včetně mne vědí, že současný stav je z hlediska možností uplatňování demokratických principů neudržitelný, o způsobu dosažení změny uvažujeme u vědomí pasivity velké části společnosti velmi opatrně.

V tomto duchu se také nesla má úvaha o tom, že strany, které chtějí získat zpátky alespoň část důvěry svých voličů, budou muset dát na svých kandidátkách příležitost osobnostem, jež budou s jejich programem souznít, současně je však nezavazovat k nějaké stranické disciplíně, která by jejich důvěryhodnost zničila.

Proč by to dělaly?, položil k tomu otázku Jiří Kučera. Ve stejném tónu se nesla i poznámka čtenáře R. L., který mi napsal:

"Nevím, nevím, jestli tohle pohne současnou českou žumpou. Příklady už tu byly v nedávné době. Jak dopadly víme všichni. Možná.... ale asi nebudete souhlasit.... byste si měl prostudovat Marxe a Lenina.

Bez zaujetí, bez předsudků, jen tak pro poučení.

Žasl byste, že oni na otázku, "co by měli lidé dělat" odpověděli dávno a dávno před Vámi. Prostě se nám ta parlamentní demokracie nějak zvrtla, co? Politici v čele státu ODS počínaje a ČSSD v opozici konče jsou prostě licencovaní doživotní živnostníci, nabízející své služby těm, kdo zaplatí.

Myslím, že obyčejný dělňas nemá platit čím, tak proč by nabízeli služby jemu, že?

Berte to prostě tak, že tento stát dle svých zákonů vypíše veřejnou zakázku na křeslo poslance, senátora, ministra, nyní i na prezidenta.

Kdo má prachy na tu bitvu o koryta, ten do toho jde.

Politické strany jsou jednoduše pouze viditelnou částí různě barevného spektra klasických sociálních tříd. Možná, si s překvapením  přečtete, že "třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe navzájem liší svými ekonomickými zájmy,  úlohou ve společenské dělbě práce a způsobem získávání společenského bohatství kterým disponují".

Vysmívaná a dehonestovaná Marxova teorie o základně a nadstavbě nyní teprve nabývá své vážnosti, protože je nyní bez větší námahy možné zjistit, jaké ekonomické celky si sponzorují své politické strany nebo jednotlivé politiky.

Prostě si myslím, že to co jste napsal, je nesmysl.

Nepřijde žádný statečný princ, aby ztrestal zlé rádce svého otce krále. Žádné osobnosti v současných politických stranách nebudou jednat jinak, než ti stávající. To by se nemuseli k té které straně vůbec dávat, kdyby měli odlišné názory od svých starších spolustraníků.

Oni se k té politické straně přidávají právě proto, že si myslí, že do té velké skupiny patří a také s ní souzní.

Proč, opravdu nechápu proč by měly politické strany na svých kandidátkách dávat příležitost osobnostem, které  s jejich programem sice souzní a asi zároveň nesouzní a tyto osobnosti pak jejich program posunou jiným směrem?

Politická strana má pouze jeden cíl. Dostat se k moci. Jinak by nemusela vůbec vznikat. Politická strana přece zastupuje zájmy určité velké skupiny lidí (a jsme zase u u tříd). 

Původně zmatené ovce v devadesátých letech (na mikrofon nám do televize nezaměstnaný káže, že jde volit jedině ODA, to jsou ti praví, co to všechno na nohy postaví), už jsou minulostí, ať chceme nebo nechceme jsou zde opět třídy, mezi kterými začíná skutečný třídní boj.

Kdeže jsou "vize" soc.dem. o poklidném soužití a společných zájmech dělníka a kapitalisty ? Prostě a jednoduše, ten Váš odstavec je snad sranda. Kéž by byla.

Jinak to sranda už dávno není a určitě do budoucna nebude.

Co by měli lidé dělat? Církev to těm chudákům říká po staletí a naše elita to jen jinými slovy opakuje: Modli se a pracuj. Ale zanedlouho jistě opráší i to své učení o trojím lidu."

Autor má co do postavení a úlohy většiny současných politických stran nepochybně pravdu. Jestliže jsem napsal, že cestou k určité evoluční změně by mohlo být jakési pozitivní přijetí občanských aktivistů stranami do té míry, že by je umístily na svých kandidátkách (a ony to minimálně v případech ODS, ČSSD i jiných stran skutečně dělají), neuvážil jsem, že je tyto partaje musí ve vlastním zájmu pohltit. Projeví-li přes stranická očekávání snahu realizovat vlastní, nezávislou politiku, jsou záhy klasickými metodami dehonestace znemožněni.

Síla politických stran vyjadřovaná ve veřejném prostoru je dána jejich ekonomickým zázemím. Veřejná mediální podpora (správná otázka: v čím zájmu?) nových politických subjektů typu Strany zelených v minulosti či TOP 09 a Věcí veřejných v přítomnosti těmto subjektům umožnila vzít si pro volební kampaně (a zahájení podnikání v politice) milionové půjčky. V předvolebních "průzkumech" rostly preference zcela nových subjektů až na dvoucifernou úroveň. Měly jistotu, že se jim investice po volbách bohatě vrátí v podobě státního příspěvku ve výši 100 korun za každý hlas odevzdaný v jejich prospěch.

Proč však mají mít občanské skupiny organizované v politických stranách (ODS přibližně 28 tisíc a ČSSD cca 24 tisíc členů, KDU-ČSL cca 35 tisíc, "vymírající" KSČM přes 60 tisíc, TOP 09 přibližně 4 tisíce, Věci veřejné kolem 9 set) vůbec státní podporu? Pro odpověď nemusíme chodit do historie daleko. Koncept přímého financování stran ze státních zdrojů vychází z názoru, že je v zájmu státu, aby existenci stran, které reprezentují významnou část voličů, finančně podporoval.

Jak definujeme ten stát, v jehož zájmu se uskutečňuje tato podpora? Max Weber definuje stát jako lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Podle poučky, již bolševik desítky let vtloukal do hlav studentů v hodinách občanské nauky, je stát historicky vzniklou formou třídní organizace společnosti, založenou na územním principu a na existenci zvláštního aparátu s jehož pomocí ekonomicky vládnoucí třída prosazuje své zvláštní zájmy a potlačuje třídní odpůrce.

Bez ohledu na zdroj této definice se mi nezdá, že by to na současné poměry nesedělo.

Celkový počet členů parlamentních stran je -- velmi přibližně -- 117 tisíc, což představuje zhruba 1,4% oprávněných voličů (8,3 milionu) v České republice. Toto procento má vůči téměř 99 procentům ostatních obyvatel státu významné a v dnešním světě určovaném médii, kampaněmi a reklamou dokonce velmi významné privilegium: na úkor drtivé občanské většiny získává pro své potřeby (jimiž je zejména ovlivňování politiky na všech úrovních) velké finanční prostředky, z nichž strany žijí a plní poslání, které jim bylo zadáno. Jakým se tak děje právem mi uniká.

Na místě je tedy otázka: měli by občanští aktivisté vstupovat do stávajících politických stran a legitimizovat tak současný stav v evoluční naději, že straníci budou korigovat svou politiku podle nich? Na lokální úrovni snad a podle situace. Dresy tu nemají tak ostré barvy a lidé se mezi sebou znají. Horší je to ve vyšších patrech, která jsou určena ideologicky a samozřejmě i zprostředkovávanými zájmy. Tady musím s kritikou svého názoru na možnou koeexistenci bohužel souhlasit.

Velká část veřejnosti neodmítá současnou vládu proto, že šetří, ale proto, že dělá špatnou, asociální politiku. Lidé chtějí, aby padla. Nezmění se však ústavní pořádek, který upravuje postavení stran, nepadnou zákony, na jejichž základě požívají převodové páky systému, jimiž je většina současných parlamentních stran, svých výhod a ovládají veřejný diskurz. Potřeby systému se jen přelijí do jiných stran, které s pomocí mediálního cirkusu vyvolají v občanech novou naději, nyní však spíše novou beznaděj.

Alternativní politická scéna se snaží shodnout na takovém programu, který by zahrnul požadavky na radikální reformu systému. K tomu, aby se reformovat vůbec mohlo, je však vedle odstranění této vlády třeba odstranit především zásadní privilegium stran vybírat od občanů desátky. Donutit je k tomu, aby srovnaly krok s 99% společnosti a platily si svůj provoz jen a jen z členských příspěvků, případně přísně finančně limitovaných darů fyzických osob. Není důvod k tomu, aby měly mít pro svou činnost jiné podmínky, než srovnatelná občanská hnutí.

Před dvaadvaceti lety dosáhli občané této země pádu vlády jedné strany. Je na čase, aby v situaci, kdy si politiku zprivatizovali ti, kdož mají peníze, lidé změnili systém tak, aby platilo, že si partaje sice nadále budou dělat svou politiku, ale jen za své. Stejně, jako to musí dělat každý občan, který není obdařen výsadou, že na jeho živobytí a zájmy bude přispívat 99 jiných občanů. Jen tak bude jejich moc odvozena z legitimní reality a jen tak se může ve společnosti něco změnit.

Je jisté, že se systém nevzdá dobrovolně. Od toho ale máme revoluce. Rozhořčeme se. Partaje přece nemůžeme donekonečna nechat v přesvědčení, že z nás mohou stále dělat idioty.

0
Vytisknout
8606

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2011