Co by měli lidé dělat

14. 12. 2011 / Milan Daniel

Pan Jaroslav Kučera mne v příspěvku "Co mají lidé dělat" víceméně přímo oslovil, proto odpovídám, píše Milan Daniel.

Zázračný recept na to, co by každý z nás měl dělat, samozřejmě neexistuje. Rozhodně bychom se však neměli schovávat za klišé "stejně se nic dělat nedá". Ono se totiž dělat dá.

Žijeme v zastupitelské demokracii a změnit tento systém na jiný jde velmi obtížně. Je to dnes prakticky nemožné, protože se ukazuje, že některé docela velké partaje jsou navázány na kapitál, který jejich prostřednictvím uplatňuje své zájmy. Jmenovat nemohu, ale každý informovaný člověk si dosadí.

Není to nyní (a nebude to zřejmě ani v příštích parlamentních, ale i krajských volbách) tak, že by občan musel volit strany, které ztratily jeho důvěru. A není a nebude to ani tak, že by se občan musel vždy a ve všem ztotožnit s programy či požadavky alternativních hnutí typu ProAlt.

Strany, které chtějí získat zpátky alespoň část důvěry svých voličů, však budou muset dát na svých kandidátkách příležitost osobnostem, jež budou s jejich programem souznít, současně je však nezavazovat k nějaké stranické disciplíně, která by jejich důvěryhodnost zničila. To je pochopitelně věc smlouvy mezi nimi, smlouvy, která se možná bude stranickým šíbrům trochu zajídat, ale na druhé straně poskytne důkaz o významném posunu v jejich praktické politice.

Alternativní iniciativy by měly mít na druhé straně zájem prosadit na tyto kandidátky takové své aktivní členy, kteří budou poctiví, myšlenkově nezávislí a budou u veřejnosti mít dostatečný respekt.

Napadá mne v této souvislosti případ někdejšího libereckého primátora Jana Korytáře, u něhož se naopak prolnul stranický dres (Strana zelených) s dresem místní volební strany Změna pro Liberec. Korytář měl širokou podporu místních občanů, kteří proti snaze o jeho odvolání i proti odvolání samotnému ve značném počtu demonstrovali. Na bývalého primátora se snesla z pozic tradičních stran (ODS, ČSSD) soustředěná kritika argumentující zejména "nekomunikativností" a "autoritářstvím", ale Korytář neměl mezi vlky moc na vybranou. Nakonec byl sice po velkém boji odvolán, ale občané ukázali, že mají sílu. Problém byl "jen" v tom, že nebyla dostatečná, že se ohrožené subjekty volené málo přemýšlivými voliči spojily proti společnému "nepříteli".

Kauza boje o libereckou radnici jistě nebyla jediná, je ale nejznámější. Co ukazuje: především to, že spojení aktivních občanů má šanci. Společným jmenovatelem všech "čitatelů", rozuměj občanů přitom nemusí být žádná ideologie, ale obyčejné mravní zásady, které byly z vědomí mnoha politiků "vytěsněny" otázkou "co z toho budu mít?".

Lidé by tedy především neměli rezignovat na politiku, rázně však odmítnout špatnou politiku, u parlamentních stran srovnat, co nabízely před volbami a čím nakonec své voliče počastovaly. Hlavně by však měli dát těmto partajím na vědomí, že budou na jejich kandidátkách volit především ty lidi, kterým mají důvod věřit, současně však lidi, kteří nedostanou po volbách žádnou ohlávku. O tom, jací, resp. kteří to budou lidé, by se měli občané dohodnout především v místních komunitách, vodítkem by jim měla být veřejná aktivita takových kandidátů a jejich společenský kredit.

Připouštím, že prosadit to je těžké. O mnoho těžší v prostředí plném lhostejnosti, v prostředí, kde je obyčejný člověk masírován před volbami líbivými kampaněmi, jež útočí na jeho racionalitu. Proti tomu lze ale postavit méně efektní, ale rovněž účinnou kampaň, kterou může vést každý, kdo má oči k vidění a uši k slyšení, každý, komu budoucnost stojí za to, aby o kandidátovi či kandidátech s nímž nebo s nimiž se ztotožní mluvil u plotu se svými sousedy, u rodinného stolu se svými rodinnými příslušníky, kdekoliv s přáteli, na pracovišti se spolupracovníky.

Komu stojí za to, aby se účastnil lokálních internetových fór, psal do místních novin. Spojoval se na lokální či regionální úrovni s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. Ne tedy rezignoval anebo planě nadával, ale důsledně dbal o to, aby se za svou pasivitu nemusel stydět. Konal takovou tu drobnou masarykovskou práci.

To by měli lidé dělat.

0
Vytisknout
6246

Diskuse

Obsah vydání | 16. 12. 2011