Proč nechci být přizpůsobivým občanem

6. 9. 2011

My a ti Druzí

Lidé už od dob, kdy se jimi stali, mají přirozenou potřebu vymezovat vlastní identitu vůči Druhým. Za ně jsou považováni ti, kteří jsou vnímaní jako Jiní. Rozlišujícím znakem může být téměř cokoliv, ale důležité je, že se na tomto hraničním kritériu kolektivu určitá skupina dohodne a jako rozlišující znak jej přijme.

Problém s etnickou kategorizací

V 19. století v rámci realizace národního projektu jsou dobovými elitami "vynalézány" národy. Příslušnost k národu se postupem času stane ústředním identifikačním aspektem člověka a národní identita legitimizovaná nalézáním jinakostí vůči Druhým (tehdy Němcům) válcuje dosavadní identifikaci s teritoriem jako zemí předků. Později se stane módnější užívání pojmu etnikum a termínů z něj vycházejících (etnická identita, etnicita). S touto kategorizací je spojen jeden výrazný problém. Nic jako etnikum/etnická skupina ontologicky neexistuje. Etnikum existuje pouze jako kognitivní model a analytický termín z vědeckého světa, kterým jsou populace označovány, protože splňuje dohodnuté podmínky (sdílení společné historické paměti, hodnotových ideálů, normativních představ, vědomí vlastní skupinové odlišnosti). Když Martin Profant hovoří o etnickém Čechu jako pojmové mátoze, má tak pravdu, ale argumentaci potvrzující totéž povedu jinudy.

Etnicita sice plní roli obecně přijaté klasifikační kategorie populací, kdy nás dělí na My a Oni, ale přitom je to sémantický bastard se kterým si diskurs vědecký (jenž kategorii používá jako analytický nástroj) neví rady. Trampoty totiž vyvstanou, když se z analytického modelu chopí diskurs lidový reprezentovaný médii či politiky. Z pojmu se pak stává pouhé slovo, a se slovy se jak známo dá nejen žonglovat, ale také hrát různé (politické) hry. Etnický Čech sem, romský národ tam. Z původně analytického označení skupiny tak před námi stojí skupina "doopravdy" -- prostě reálná entita, která ontologicky existuje, myslí, koná. Skupina se stane kolektivním jedincem, schopným solidárního, záměrného kolektivního jednání (Brubaker 2003: 376). Jako bychom vzali několik lidí a uhnětli z nich jedno tělo, které nejedná různorodě, ale tak, jako bychom aritmeticky myšlenky jejich příslušníků zprůměrovali.

O tom, jakou pozici zastává běžné vymezování nás vůči Druhým dle etnických brýlí, svědčí, že i státní celek se nedefinuje na základě občanství jako skupina všech občanů státu, ale prostřednictvím etnického principu. Etnicita jako klasifikační princip populace zakořenila, vyplít ji i s kořeny je úkolem společenských věd, podobně jako zbavit se praktiky dávat různorodé skladbě obyvatelstva onu až ontologickou skupinovou danost.

Od (etnických) Čechů a Romů k občanům Slušným a Nepřizpůsobivým

Etnicita se stala politikem, ideologickým nástrojem užívaný hlavně Romy -- legitimizovala totiž menšinový status a tudíž nárok na politická práva. Vymezování majority a Romů dle etnického/národnostního klíče bylo dlouho pravicovými extremisty uplatňováno. Tahle klasifikace Jiných je však již nějakou dobu ultrapravicovými uskupeními opuštěna. Ultrapravice našla způsob, jak jí různorodé mediální kanály mohou s šířením fašizujících nálad skvěle pomoci. U agitačních videí dělení znesvářených rámuje rozlišení založené na občanském principu -- na "slušné" a "neslušné", ochránce kulturních hodnot majority a ty, kteří se jí nedokáží přizpůsobit. Druzí jsou tak traktováni jako "nepřizpůsobiví", a média tuto klasifikaci každodenně papouškují. Tím ze "slušných lidí" a "Nepřizpůsobivých" konstruují obraz reálně existujících skupin.

To je posun, který stojí za připomenutí, neboť před námi stojí vážné nebezpečí jeho přijetí (už se tak vlastně stalo) mainstreamem. Etnické rámování ze strany ultrakonzervativců zřejmě z důvodů obav z obvinění z šíření rasismu, jež bylo proto shledáno jako nevhodné pro další užití, nahradilo brnknutí na nótu občanskou. Populace ČR pojímána jako národ občanský je přitom spíše vysněnou představou směřování jeho aktuální etnické varianty. Proto historik a akademický vypravěč velkého příběhu českého národa Dušan Třeštík navrhoval, abychom tento občanský národ po vzoru 19. století začli vynalézat (Třeštík 2008:140). Nevím, zda ultrakonzervativci Třeštíka čítávali, ale pokud, tak jej nepochopili. V duchu ochrany kulturních hodnot "slušných lidí" vůči Druhým však má "občanské obrození" v hnědém hábitu nemalé šance na to stát se hlavním proudem vyjádření společenských nálad. Jejich výsledkem ale nebude ostrůvek demokracie v podobě První republiky, nýbrž cesta k ohrožení sociální rovnosti, dlážděná fašizoidními myšlenkami tvářícími se jako občanská aktivita zaměřená proti stoupající kriminalitě.

Proto je nutné takovouto stigmatizaci odmítnout. Hrozí nebezpečí, že se ze slova "slušní" a "neslušní" stane klasifikace vymezující reálně existující skupinu Slušných a Neslušných (Nepřizpůsobivých). Stigmatizaci a nálepkování Druhých postrojem sociální nepřizpůsobivosti, začasto ještě překrytým hesly o vzrůstající kriminalitě Druhých, v mžiku převzala média, jež se tak pro krajní pravici, která vlnu nepokojů začala využívat k vlastní sebeprezentaci, stala hlásnou troubou šíření ultrakonzervativního slovníku. A ze slovního označení k reálné entitě je to tak blízko. Krajně pravicová uskupení tak již opouští pozici extrémismu a přiblížila se hlavnímu proudu natolik, že jsou s mainstreamem k nerozeznání, jak ve své zevrubné analýze konstatoval Ondřej Slačálek.

Plíživá fašizace společenství pod pláštíkem ochrany základních občanských hodnot a kulturní homogenity v intencích nároků na slušnost a sociální přizpůsobivost tak rozhodně nemusí být utopií, zvláště přihlédneme-li k postupnému ovládání mocenských pozic na ministerstvech a kolem Hradu. Radikalizaci středních vrstev přijmutím ústředního vymezujícího vzorce slušných lidí a Nepřizpůsobivých nic nebrání. Skutečným občanským hodnotám jako je sociální rovnost tak začala zvonit hrana. Proto přizpůsobivým občanem být nechci.

Literatura:

Autor je doktorand Ústavu evropské etnologie FF MU Brno