Zločiny nacismu nelze se zločiny stalinismu srovnávat

19. 7. 2011

Karel Dolejší v reakci na článek Miloslava Štěrby se domnívá, že květnové povstání v českých zemích na rozdíl od Slovenského národního povstání přišlo s křížkem po funuse (sic!), ale zjevně mu nevadí, že nový slovenský zákon staví zločiny minulého režimu na rovinu se zločiny nacismu, míní Jan Makovička.

Profesor Robert Kvaček (ve sborníku Idea českého státu v proměnách staletí, Praha 2008) píše o českém povstání: " S přiblížením fronty se odboj, odpor a živelná nedočkavost osvobození proměnily v povstání. Nebylo to alibi v hodině dvanácté. Česká společnost ostatně alibi nepotřebovala. Každé větší povstání kdekoliv za války, s výjimkou varšavského ghetta, vzniklo v blízkosti fronty, jinak nemohlo uspět."

Na jiném místě stejného článku píše: "Český odboj mohl být jen příspěvkem k válce. To ,jen` zní možná podcenivě, ale nemá žádný pejorativní nádech. S šestiletou válkou nikdo nepočítal, a tak jeho konce se dožila až druhá nebo dokonce třetí odbojová generace. Z té první padli skvělí lidé, demokraté, antifašisté, mnozí srostlí s demokratickým Československem opravdu na život a na smrt. Moc nám po roce 1945 chyběli. Šest dlouhých let nezažila žádná evropská rezistence. Zvláštností českého odboje bylo, že zbaven zbraní (zdůraznění JM) působil po 15. březnu 1939 v zemi okupantem bedlivě hlídané."

Protektorátní vláda, která byla vládou spíše v uvozovkách, disponovala vládním vojskem, které mělo okupanty limitovaný počet mužů a nemělo žádné těžké zbraně. Postupně se stávalo vojskem (téměř) beze zbraní. Němci nám nedůvěřovali a to ani v časech, kdy se Německo dostávalo do kritické vojenské situace. K. H. Frank poslal v květnu 1944 podstatnou část (5000 z celkového počtu 6000) vládního vojska do Itálie a zbylé vojáky nařídil úplně odzbrojit. Posléze po vypuknutí Slovenského národního povstání bylo nařízeno odebrat českému četnictvu pušky. Směli si ponechat pouze pistole, které museli po skončení služby odevzdat, a to s omezeným počtem munice, z níž nesměl chybět bez odpovídajícího vysvětlení ani náboj (Pavel Maršálek: Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002).

Na Slovensku byla situace jiná. Slovensko se stalo samostatným státem (14.3. 1939). V zahraniční politice se vzápětí stalo německým satelitem a připojilo se ke státům Osy (Německo, Itálie, Japonsko). Připoutalo se k Německu nejen politicky a hospodářsky (hospodářská smlouva z ledna 1940 podřídila Slovensko německým potřebám), ale i vojensky. V součinnosti s jednotkami wehrmachtu postupovala slovenská armáda (jako jediný spojenec) již v září 1939. Na Slovensku byla tedy dobře vyzbrojená armáda, která pak tvořila hlavní sílu Slovenského národního povstání. Povstání začalo dříve, než se počítalo, Rudá armáda byla příliš daleko. Začátek nebyl šťastný, k povstalcům se některé posádky nepřidaly, Němcům se podařilo odzbrojit dvě východoslovenské divize. Ale i tak na straně povstalců bojovalo cca 60 000 vojáků a asi 15 000 partyzánů. Bojovali pod programem obnovení společného států Čechů a Slováků. Po potlačení povstání byla pomsta nacistů a slovenských fašistů (Pohotovostní oddíly Hlinkových gard) děsivá: na 60 vypálených vesnic a cca 15 000 lidí odvlečených do koncentračních táborů.

V českých zemích začalo povstání 1.5. 1945 v Přerově (L. Kocourek, K. Vilím: Kapitoly z obecných a národních dějin, Ústí nad Labem 1992), které se 5.5. přeneslo do Prahy. V té době v Praze a v blízkém okolí byla německá armáda s těžkými zbraněmi včetně cca osmdesáti tanků. Proti tomu stáli chabě vyzbrojení povstalci a samozřejmě bez těžkých zbraní.

Nepochybuji, že Stalinův režim byl nemilosrdně krutý a že poměry v  pracovních táborech byly nelidské (i u nás), nicméně jsem přesvědčen, že zločiny nacismu se zločiny minulého režimu (i v Rusku), jak si myslí K. Dolejší, dost dobře nelze srovnávat.

Miloš Pick v knize Naděje se vzdávat neumím (Praha 2010) napsal: "Závidím těm, kteří i dnes tak snadno každý -- i poválečný -- lágr se zabíjením označují jako vyhlazovací. Nemají ani potuchy, o čem hovoří (zdůrazněno JM).

Jen jedinkrát jsem se v šedesátém osmém roce nechal přemluvit k besedě o Osvětimi...a přesto, že to byli lidé, kteří prošli lágry, byli tak zdrceni, že jsem si řekl: už nikdy. Proč je mám takhle drásat. Vzal jsem to jako jeden den v Osvětimi -- tedy podle Solženicynova "Jeden den Ivana Děnisoviče" a to je jak jeden den vystřihnutý z Buchenwaldu. Ale Auschwitz je s tím přece jen nesrovnatelný. Když jsme přišli do Buchenwaldu, připadali jsme si tam jako v sanatoriu."

Rudolf Vrba (Utekl jsem z Osvětimi, Praha 2007) napsal: "Jako bývalý vězeň z Osvětimi, který viděl holocaust z nejtěsnější blízkosti, mohu dosvědčit, že Němci v Osvětimi zabíjeli děti a bezbranné lidi, aniž by přitom ukázali nejmenší známky strachu. Projevovali však chtivý a dobře organizovaný zájem o obsah jejich tašek a kapes, a dokonce ještě soukromějších míst, kde mohl být majetek schován. U většiny Němců, ne-li u všech, v Osvětimi a také v okupované Evropě jsem viděl v letech 1939 -- 1944 nikoli strach, ale přesvědčení o vlastním vítězství, bezmeznou chamtivost, vysoké ambice, touhu po moci a také obrovskou vůli použít svoji sílu za hranicemi Německa v souladu s německými zákony a rozkazy."

V šedesátých letech přišli naši komunisté s tím, že usilují o socialismus s lidskou tváří (Dubček) a hovořili o obrodném procesu, bohužel jim nebylo dopřáno tento pokus o vytvoření humánnější společnosti (a ani rehabilitace vykonstruovaných politických procesů) dokončit. Ať už by takový pokus nedopadl dobře, stálo za to se pokusit vytvořit spravedlivější společnost. Na druhé straně si nedovedu představit nacismus nebo fašismus jako společnost s lidskou tváří. Se Stalinem a s bolševiky se komunistické hnutí dostalo na scestí.

Jak si ale vysvětlit, proč komunistou byl třeba Pablo Picasso nebo Vladislav Vančura a proč například Masaryk uznával Marxe jako velkého filosofa?

V historii se nedá spekulovat, co by se stalo, kdyby...Faktem je, že bolševici se ubránili zahraniční intervenci a budovali svůj stát v nepřátelské mezinárodní izolaci. Vznikal stát, kterého se ostatní báli víc než fašistických režimů. Ty po 1. světové válce v Evropě rostly jako houby po dešti a jaksi skoro nikomu z počátku ani nevadily. Otázkou je do jaké míry nepřátelská a ze začátku skoro totální izolace Ruska (jak politická, tak hospodářská) usnadnila vyrůst takovému diktátorovi, jakým se stal Stalin.

Pokud jde o ty mukly,jak píše Karel Dolejší, kteří vyrostli ve vysoké představitele minulého režimu, nevím ,kdo kde v padesátých letech byl vězněn. Kdyby se Karel Dolejší spokojil s lágrem poblíž obce Bytíz a stačil by mu jenom předseda parlamentu a člen předsednictva ÚV KSČ, tak bych jedno jméno věděl: Josef Smrkovský.

0
Vytisknout
5049

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2011