Za to, že jste si nikdy docela neosvojily ten opatrný redakční krok, při němž se nejprve zjišťuje, koho se pravda může dotknout, kdo si bude stěžovat, který politik zavolá a zda se nepohodlná věta nedá nahradit větou, která nikoho neurazí, protože už také nic neříká.

Všechno nejlepší za vaši nezdvořilost vůči samozřejmostem.

Za nedůvěru k větám, které začínají slovy „všichni přece vědí". Za podezření, že když všichni vědí totéž, možná někdo velmi pečlivě rozhodl, co vědět nebudou.

Za to, že jste se nezalekly témat, která přicházejí bez bezpečného názoru přiloženého v obálce. Za uprchlíky. Za menšiny. Za válku. Za klima. Za Ukrajinu. Za Gazu. Za civilisty, kteří nemají správný pas, správné náboženství, správného spojence ani správné místo v českém politickém příběhu.

Za připomínání, že lidské právo, které platí pouze pro naše přátele, není právem. Je výsadou.

Všechno nejlepší za tu zvláštní formu odvahy, která není hlučná.

Ne odvahu vylézt na pódium a vyslovit větu, za niž člověku zatleská vlastní tábor. Ale odvahu každé ráno otevřít počítač, znovu projít zprávy, znovu přeložit, ověřit, opravit, zveřejnit a přijmout, že někdo bude tvrdit, že právě popis skutečnosti je nepřátelským činem.

Za každodennost, která nemá pomník.

Za tisíce drobných úkonů, bez nichž žádné nezávislé médium nepřežije: za opravený překlep, nalezený zdroj, pozdě večer přijatý text, spor s autorem, nefunkční odkaz, chybějící čárku, titul, který bylo nutné změnit, a vydání, které mělo být hotové už před hodinou.

Všechno nejlepší za svobodu, kterou jste nabídly autorům.

Nikoli pohodlnou svobodu bez odpovědnosti. Nikoli svobodu říkat cokoli a potom se divit následkům. Ale vzácnější svobodu dokončit myšlenku. Nepřizpůsobit ji délce reklamního bloku, stranické loajalitě, náladě majitele ani předpokládané trpělivosti publika.

Za možnost nesouhlasit také uvnitř vlastního domu.

Za to, že spor nebyl vždy důvodem k vystěhování.

Za to, že jste dokázaly být redakcí, tribunou, knihovnou, laboratoří, někdy soudní síní a občas také hlučnou kuchyní, v níž se několik lidí hádá tak vášnivě, že zapomněli, kdo položil první otázku.

Všechno nejlepší za všechny autory, kteří vašimi dveřmi prošli.

Za ty přesné i nepřesné. Za klidné i nesnesitelné. Za odborníky, básníky, profesory, aktivisty, novináře, podivíny, emigranty, domácí rebely i lidi, kteří neměli jiný prostor, kde by jejich zkušenost někdo bral vážně.

Někteří zůstali. Někteří odešli ve zlém. Někteří se vrátili. Někteří se proměnili v protivníky. Ale všichni zanechali v archivu stopu a tím také část dějin českého myšlení, včetně jeho omylů, slepých ulic, vzteku a odvahy.

Všechno nejlepší za to, že jste nikdy nebyly dokonale uhlazené.

Dokonalá uhlazenost je často jen estetická forma strachu. Každá hrana byla obroušena, každá věta právně zkontrolována, každá emoce neutralizována — a nakonec nezůstalo nic, co by mohlo změnit názor nebo alespoň pokazit oběd.

Vy jste někdy byly přehnané. Někdy tvrdohlavé. Někdy jste opakovaly stejný argument tak dlouho, až se stal téměř členem redakce.

Ale byly jste živé.

Všechno nejlepší za Jana Čulíka.

Za jeho otevřené okno mezi Glasgow a českým světem. Za jeho profesorskou posedlost souvislostmi. Za otázky, které někdy přerostou v přednášku. Za netrpělivost s pohodlnou nevědomostí. Za jeho víru, že lidé mohou pochopit složitou věc, když se jim nepodává jako barevný bonbon.

Za jeho otce a překlady, které spojovaly světy v době, kdy se je režim snažil oddělit.

Za vědomí, že překládat neznamená jen měnit slova, ale přenášet zkušenost přes hranici.

Všechno nejlepší za to, že jste se nestaly majetkem oligarchy, přílohou strany ani dekorací nějakého politického projektu.

Že nemáte majitele v obvyklém smyslu.

Máte čtenáře.

A čtenář je někdy nevděčný, někdy rozhořčený, někdy přesvědčený, že by redakci vedl mnohem lépe. Ale stále je to důstojnější vztah než poslušnost vůči člověku, který vlastní tiskárnu, server, politickou stranu a několik ministrů.

Všechno nejlepší za váš archiv.

Za to, že v něm lze nalézt nejen to, co česká společnost kdysi říkala, ale také to, co odmítala slyšet. Za předpovědi, které se naplnily, i omyly, které zůstaly veřejné. Za svědectví, že myšlení nemá pouze výsledky, ale také historii.

A nakonec všechno nejlepší za to, že jste domovem.

Ne pohodlným domovem. Ne místem, kde se člověku nikdy nic nevytýká. Ale domovem, který zná jeho hlas, jeho proměny, jeho nejlepší věty i jeho slabší chvíle.

Místem, odkud lze odejít a kam lze znovu přijít.

Místem, které stále drží střechu nad texty, jež by jinde zůstaly venku.

Třicet let není konec věty.

Je to čárka.

Krátký okamžik nadechnutí před další otázkou, dalším sporem, další zprávou, kterou by bylo pohodlnější nepublikovat.

Všechno nejlepší, Britské listy.

Ať ještě dlouho zůstáváte nepohodlným místem pro pohodlné názory.

A bezpečným místem pro svobodnou myšlenku.