Štěpán Kotrba, muž, který dal Britským listům svaly
29. 7. 2026 / Fabiano Golgo
Když člověk otevře archiv Britských listů z první poloviny nultých let, nevstupuje pouze do minulosti jednoho internetového deníku. Vstupuje do období, kdy český internet ještě nebyl rozdělen mezi několik globálních platforem, kdy se webová stránka mohla stát skutečným místem a kdy její každodenní podoba nesla otisk několika konkrétních lidí. V tiráži se opakovalo rozdělení rolí, které zároveň popisovalo geografii projektu: Jan Čulík v Glasgow, pražský redaktor Štěpán Kotrba, technické zázemí, grafický návrh, někdy rubrika „Jiné zprávy", kterou Kotrba sestavoval jako alternativní přehled světového dění. Nebyl jen jedním z autorů. Podílel se na tom, jak Britské listy vypadaly, jak rychle reagovaly a jakým způsobem vstupovaly do konfliktů.
Zpravodajský server Lupa jej
při jeho odchodu v roce 2011 označil za jednu z nejvýraznějších postav
redakce a fakticky za jeden z „hnacích motorů" Britských listů. Nebyla
to zdvořilostní formulace určená bývalému kolegovi. Kotrba během
přibližně jedenácti let vytvořil rozsáhlý archiv, podílel se na grafické
identitě deníku, zásoboval jej dokumenty, fotografiemi, analýzami a
konflikty a vtiskl mu podobu média, které nebylo jen intelektuální
tribunou Jana Čulíka, ale také neklidnou pražskou dílnou.
Jestliže
lze období zhruba mezi lety 2001 a 2011 označit za jednu ze zlatých
etap Britských listů, nebyla zlatá proto, že by tehdejší redakce měla
vždy pravdu nebo spolu žila v harmonii. Byla zlatá právě proto, že se v
jediném médiu střetávaly odlišné druhy inteligence. Čulík přinášel
zahraniční perspektivu, akademickou argumentaci a neustálou nedůvěru k
českému sebeuspokojení. Kotrba přinášel znalost domácích institucí,
technických systémů, politických zákulisí, vizuálního jazyka a moci
ukryté v procedurách. Jeden se ptal, proč česká společnost nevidí to, co
je z Glasgow zřejmé. Druhý chtěl vědět, kdo napsal vyhlášku, kdo sedí v
radě, kdo vlastní vysílač, jak funguje čipová karta a co se skrývá v
příloze číslo sedm.
Kotrba byl pro Britské listy důležitý nejen tím, co si myslel. Byl důležitý tím, jakým druhem člověka byl.
Dítě monumentální keramiky
Štěpán
Kotrba se narodil 4. května 1963 v Praze. Autoritní záznam Památníku
národního písemnictví jej charakterizuje jako sochaře, fotografa,
průmyslového designéra, keramika, počítačového grafika, typografa,
publicistu a politického a mediálního analytika. Už tato řada profesí
vysvětluje část jeho pozdějšího novinářského projevu. Nepřišel do médií
pouze jako člověk vycvičený k psaní. Přinesl s sebou myšlení někoho, kdo
konstruuje objekty, organizuje plochu a předpokládá, že každá součást
musí mít funkci.
Narodil se do výrazné výtvarnické rodiny. Jeho
otec, rovněž Štěpán Kotrba, žil v letech 1932–1999 a působil jako
sochař, keramik a pedagog. Matka Marie Kotrbová-Procházková, narozená
roku 1930 a zemřelá v roce 2013, byla sochařkou a keramičkou. Rodiče
společně vytvářeli monumentální keramická díla pro veřejná prostranství a
architekturu v několika českých městech. Podle Kotrbova vlastního
vzpomínkového textu se v osmdesátých letech na některých rozsáhlých
realizacích podílel také on.
Je to prostředí, v němž umění
nevzniká jako soukromý obrázek pověšený v obývacím pokoji. Monumentální
keramika musí obstát v architektuře, počasí a veřejném prostoru. Má
hmotnost. Nelze ji snadno přemístit, když začne někomu překážet. V
Kotrbově pozdějším psaní lze rozpoznat podobný instinkt: článek pro něj
často nebyl lehkým komentářem, ale konstrukcí, která měla stát v cestě.
Skládal ji z citací, fotografií, dokumentů, technických parametrů,
paragrafů a přímých obvinění. Taková souvislost je interpretací, nikoli
doloženým autorským záměrem, ale jeho výtvarné vzdělání a pozdější
spojení grafiky, publicistiky a dokumentace ji činí přesvědčivou.
Vystudoval
Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a zabýval se scénografií, designem,
typografií, keramikou, fotografií a později počítačovou grafikou. Po
škole pracoval v Pragopropagu a v Ústavu bytové a oděvní kultury. Po
roce 1989 přešel do rychle rostoucího světa reklamy: působil v agentuře
NB+, jako kreativní pracovník či ředitel v dalších studiích a podílel se
na vybudování reklamního produkčního ateliéru ve vydavatelství
Economia. Následovaly společnosti Lantec Advertising, OASA Studio,
později spojené s Ogilvy, a Tendence. Teprve kolem roku 2002 se těžiště
jeho práce přesunulo výrazněji k nezávislé publicistice, mediální
komunikaci a analýze.
Jeho soukromý život je ve veřejných
pramenech popsán jen úsporně. Ve vlastním biografickém profilu uváděl,
že je rozvedený a má dvě dcery, Kateřinu a Veroniku. Za tuto hranici
není důvod bez spolehlivých zdrojů chodit. Pro jeho veřejnou dráhu je
podstatnější rodina, z níž vyšel: domácnost, v níž byla tvorba současně
řemeslem, profesí, veřejnou zakázkou i sporem o podobu společného
prostoru.
Od hlíny k rozhraní
Reklamní průmysl
devadesátých let byl školou, která spojovala právě to, co Kotrbu později
odlišovalo od běžného komentátora. Učila člověka zacházet se symbolem,
vizuální hierarchií, technologií, klientem a mocí. Reklama není jen
výroba hezkého obrazu; je to pokus ovlivnit chování prostřednictvím
přesně organizované komunikace. Kotrba později stejnou pozornost, s
jakou reklamní agentura sleduje publikum, obrátil proti médiím,
politikům a institucím.
Ve vlastním profilu se popisoval jako
člověk fascinovaný digitálními technologiemi, mediální analýzou a
hledáním skrytých záměrů komunikace. Zároveň se prezentoval jako
workoholik. Jeho archiv tuto charakteristiku potvrzuje alespoň objemem.
Autorský rejstřík Britských listů má stovky stran a obsahuje rozsáhlou
směs zpráv, komentářů, fotografických dokumentací, kulturních materiálů a
analytických textů.
Kotrba navíc nebyl digitálním romantikem,
který by internet chápal jako abstraktní říši svobody. Zajímal se o
infrastrukturu: registry, datové systémy, telekomunikace, informační
politiku státu, čipové karty, elektronickou peněženku, mýtné nebo
kontaktní místa veřejné správy. Ve vlastním životopisu uváděl, že se v
druhé polovině devadesátých let podílel v odborných komisích ČSSD na
debatách o státní informační politice. Protože jde převážně o jeho
vlastní popis činnosti, je třeba jej chápat jako autobiografické
svědectví, nikoli jako nezávisle ověřený výčet realizovaných projektů.
Dobře však vystihuje okruh jeho zájmů: stát pro něj nebyl slogan, ale
soustava technických rozhraní.
Tento pohled jej přivedl k
sociální demokracii, ale jeho politickou orientaci nelze beze zbytku
uzavřít do stranické kolonky. Byl členem ČSSD, později měl členství
pozastavené, mimo jiné v souvislosti s funkcí v Radě Českého rozhlasu. V
roce 2011 o svém vztahu k levici psal v tom smyslu, že srdce zůstalo
nalevo, zatímco rozum je opatrný. Jeho pozdější vývoj ukázal, že
sociální a státní instinkt u něj mohl koexistovat s kulturním
konzervatismem, ostrým odporem k liberálnímu moralismu, geopolitickým
suverenismem a rostoucí nedůvěrou vůči institucím západního hlavního
proudu.
Kotrba byl levicový v otázce veřejné infrastruktury,
sociálních funkcí státu a odporu ke komercializaci veřejných služeb.
Nebyl však nutně liberální v otázkách menšin, identity, zahraniční
politiky nebo společenského jazyka. Právě tato kombinace, která je ve
střední Evropě mnohem běžnější než v americkém schématu pravice a
levice, později vysvětluje jak jeho význam pro Britské listy, tak jeho
rozchod s jejich šéfredaktorem.
Internet se mění v masové médium
Kotrba
vstoupil do Britských listů ve chvíli, kdy se český internet měnil z
prostředí technických nadšenců, univerzit a kanceláří v každodenní
společenskou infrastrukturu. V roce 2000 připadalo v České republice
podle dat Světové banky necelých deset uživatelů internetu na sto
obyvatel. V roce 2011 jich bylo více než sedmdesát. Připojení k
internetu mělo v roce 2005 přibližně 19 procent českých domácností; o
pět let později už 56 procent.
To je klíčové pro pochopení jeho
éry. Nešlo už o první průkopnickou fázi, kdy bylo samo publikování na
webu téměř zázrakem. Zároveň ještě neexistovala dnešní moc sociálních
sítí, které přidělují autorům publikum podle neprůhledného algoritmu.
Čtenář si musel adresu média zapamatovat a přijít na ni. Britské listy
byly místem, nikoli položkou v nekonečném proudu.
V takovém
prostředí měla osobnost redaktora neobyčejnou sílu. Kotrba nemusel
přesvědčovat algoritmus, že jeho text vzbuzuje dostatečné množství
reakcí. Mohl na titulní stránku umístit rozsáhlý dokument, otevřený
dopis, technický rozbor nebo sérii fotografií a věřit, že část čtenářů
jej skutečně projde. Web ještě dovoloval novinářství, které se
nepřizpůsobovalo telefonu drženému jednou rukou ve frontě na oběd.
Česká
média přitom vstoupila do nového století otřesena televizní krizí z let
2000 a 2001. Spor o vedení České televize, paralelní zpravodajské
proudy, stávka zaměstnanců, politické zásahy a následná změna zákona
otevřely otázku, komu veřejnoprávní médium patří, kdo smí mluvit jeho
jménem a zda je nezávislost právním stavem, profesní kulturou nebo
veřejným představením. Historická rekapitulace České televize připouští,
že se obě strany konfliktu pohybovaly mimo jasně vymezený právní rámec a
že ani jeden z paralelních zpravodajských proudů nesplňoval všechny
požadavky vyváženosti.
Pro Kotrbu to byl ideální terén. Nebyl
temperamentem člověkem, který by se spokojil s obrazem statečných
redaktorů proti zlovolné politické radě nebo naopak s verzí vzbouřených
zaměstnanců proti zákonnému vedení. Zajímalo jej, kdo byl zvolen, podle
jakého ustanovení, kdo měl přístup k vysílači, kdo rozhodoval o
distribuci signálu, co stanovila smlouva a které zájmy se skrývaly za
jazykem nezávislosti.
Právě tento druh otázky dal Britským listům
v nultých letech zvláštní význam. Nebyly jen opozičním názorem k
hlavním médiím. Byly místem, kde se hlavní média stávala předmětem
vyšetřování.
Pražský motor
Na stránkách z let 2001
až 2007 se Kotrba objevuje nejen jako autor, ale přímo jako redaktor.
Tiráž jej někdy označuje za pražského redaktora, současně mu připisuje
grafický návrh webu. Připravoval také „Jiné zprávy", výběr materiálů,
které měly narušovat domácí zpravodajskou agendu a upozorňovat na témata
přehlížená tradičními médii.
To znamenalo víc než psát několik
komentářů týdně. V malém internetovém médiu se role překrývají. Kotrba
byl částí redakce, obrazovým editorem, technickým experimentátorem,
rešeršérem, fotografem a někdy téměř archivářem státní moci. Britské
listy tehdy nabízely verze pro kapesní počítače a raná mobilní zařízení a
zkoušely, jak dostat obsah na různé typy obrazovek ještě před nástupem
chytrého telefonu. Nelze každou technickou inovaci připsat samotnému
Kotrbovi, ale jeho grafická a technologická role jej stavěla do středu
této proměny.
Jan Čulík dal Britským listům důvod existovat:
přinášet informace a perspektivy, které česká média opomíjela nebo
upravovala podle domácích očekávání. Kotrba jim pomohl vytvořit provozní
energii. Z média dopisů, překladů a komentářů vznikala nepřetržitá
publikační platforma.
Jejich spolupráce byla produktivní právě
proto, že jejich instinkty nebyly totožné. Čulík měl sklon číst českou
událost jako symptom širšího kulturního a morálního problému. Kotrba ji
rozebíral jako aparát. Čulík chtěl vědět, co česká reakce vypovídá o
společnosti. Kotrba chtěl znát jména, kompetence, peněžní toky a
technické limity.
Čulíkův největší strach představovala provinčnost.
Kotrbův největší strach představovala manipulace.
Pro
prvního vzniká lež tím, že společnost odmítne srovnání s vnějším
světem. Pro druhého tím, že instituce zatají mechanismus svého
rozhodnutí. Spojení obou přístupů vytvořilo médium, které se mohlo
současně dívat ven a kopat dovnitř.
Článek jako spis
Kotrbův
autorský styl lze poznat ještě před přečtením prvního odstavce. Titulek
často neoznamuje téma, ale vynáší obžalobu. Čtenář není pozván k
neutrálnímu přemýšlení; je uveden do konfliktu. Texty používají přímé
oslovení, ironii, vojenské metafory, technický slovník a někdy
vulgaritu. Autor neskrývá temperament za institucionální „objektivitu".
Příkladem
je jeho dlouhodobý zájem o plánovaný americký radar v Brdech. Kotrba
vytvářel fotografické a zvukové dokumentace veřejných vystoupení, kladl
vojákům a politikům technické otázky a publikoval materiály s titulky
formulovanými jako přímá výzva nebo obvinění. Text „Přestaňte se
schovávat a přestaňte lhát, brigádní generále!" spojuje konfrontační
rétoriku s množstvím technických a institucionálních detailů.
Jeho
silnou stránkou byla schopnost brát vážně materiální podstatu
politického rozhodnutí. Radar pro něj nebyl jen symbolem vztahu ke
Spojeným státům. Byl konkrétním zařízením s dosahem, výkonem, umístěním a
vojenskou funkcí. Veřejnoprávní médium nebylo abstraktní „pilíř
demokracie", ale rozpočet, rada, zákon, frekvence, zaměstnanecká
struktura a vysílací norma. Elektronický stát nebyl heslo, ale síť
registrů, identifikátorů a přístupových práv.
Tím se lišil od
velké části české komentátorské publicistiky, která ráda proměňuje
institucionální konflikty v souboj charakterů. Kotrba obracel pozornost k
návodu k použití. Často měl pravdu už tím, že připomněl, že politický
spor má technické tělo.
Jeho slabina vyrůstala ze stejného
zdroje. Člověk, který shromáždí více dokumentů než ostatní a rozumí
technickému detailu, může získat dojem, že má automaticky správnou
interpretaci celku. V Kotrbových textech se důkaz, podezření a rozsudek
někdy přibližují natolik, že mezi nimi nezbývá dostatek prostoru.
Dokumentace dodává autoritě hmotnost, ale sama nezaručuje nestrannost
výběru.
Jeho styl nebyl jemným skalpelem, i když dokázal přesně
řezat. Často připomínal nářadí z kamenické dílny. Uměl odhalit
konstrukční vadu, ale někdy udeřil tak silně, že se spolu s vadou
odlomila i část materiálu, který měl zůstat.
Rozsah témat
Kotrba
nepsal pouze o médiích. Jeho archiv obsahuje texty o armádě,
zpravodajských službách, telekomunikacích, sociální demokracii,
mezinárodní politice, Rusku, Spojených státech, Blízkém východě, jaderné
energetice, informačních systémech, konopí, zdravotnictví, reklamě,
grafickém designu a kulturní politice. Vedle geopolitických analýz se
objevovaly fotografie, poezie nebo materiály věnované výtvarnému umění.
Tato
šíře nebyla nahodilým pobíháním mezi tématy. Spojovala je otázka
kontroly nad informací. Kdo určuje, co občan ví? Kdo má přístup k
technické infrastruktuře? Jak stát klasifikuje člověka? Kdo vytváří
obraz války? Co se stane, když komerční médium přebírá funkci veřejné
instituce? Jaké zájmy se skrývají za expertním jazykem?
Kotrba
byl současně institucionální a antiinstitucionální. Věřil ve stát,
veřejné služby a odborné kompetence. Nedůvěřoval však konkrétním lidem,
kteří instituce ovládají, ani médiím, která o nich vytvářejí příběh.
Nevolal po zrušení veřejnoprávního vysílání; žádal, aby bylo skutečně
veřejné, kontrolovatelné a nekomerční. I v pozdějších letech, kdy byl
tvrdým kritikem České televize a Českého rozhlasu, hájil jejich
existenci jako veřejné infrastruktury a odmítal jejich prosté podřízení
trhu nebo vládě.
Tato pozice je důležitá, protože zabraňuje
pohodlnému zařazení Kotrby mezi běžné nepřátele veřejnoprávních médií.
Jeho argument nebyl, že veřejná média nepotřebujeme. Tvrdil, že jsou
natolik důležitá, že nemohou zůstat v rukou uzavřeného profesního
prostředí, které zaměňuje vlastní hodnoty za veřejný zájem.
Rada Českého rozhlasu
Od
27. února 2004 do 23. dubna 2007 byl Štěpán Kotrba členem Rady Českého
rozhlasu. Poslanecká sněmovna jej zvolila 125 hlasy; mezi navrhovateli
byl také Syndikát novinářů. Funkce mu poskytla přístup k instituci,
kterou předtím pozoroval zvenčí, a zároveň vystavila jeho představu
veřejné služby praktické zkoušce.
V radě se zabýval strategií
rozhlasu, technologickým vývojem, veřejnou službou, hospodařením a
digitální budoucností vysílání. Jeho zájem o Český rozhlas však
nepominul skončením mandátu. V dalších letech podával podněty a
stížnosti, kritizoval postup rady, programové vedení i zacházení s
jednotlivými kauzami. Ještě v letech 2024 a 2026 se veřejně vracel k
otázkám vysílacích pravidel, sociálních sítí a Radia Wave.
U
Kotrby se zde projevuje zvláštní druh loajality: loajalita, která se
vyjadřuje téměř nepřetržitým útokem. Instituci kritizuje právě proto, že
ji považuje za nenahraditelnou. Člověk může jeho jednotlivé závěry
odmítat, ale nelze říci, že by veřejnoprávní média sledoval povrchně
nebo příležitostně.
V roce 2026 Britské listy znovu převzaly jeho
analýzu návrhu zákona týkajícího se České televize a Českého rozhlasu.
Jan Čulík ji uvedl překvapivě jednoznačným konstatováním, že Kotrba má v
dané věci pravdu. Po letech osobních a ideových konfliktů to nebylo
obnovení někdejší redakční spolupráce, ale připomínka, že jejich
společné pole nikdy úplně nezmizelo: obrana veřejné debaty před
politickým a ekonomickým ovládnutím.
První prasklina
Napětí
mezi Kotrbou a Britskými listy nevzniklo až při definitivním odchodu.
Už v květnu 2002 zveřejnil text nazvaný „Spor o redakční praxi Britských
listů", v němž oznámil odchod a obvinil redakční vedení z cenzurního
zásahu do jeho fotografického materiálu a z omezení publikačního
přístupu. Na stránce byla zveřejněna také reakce Jana Čulíka a Tomáše
Peciny, takže konflikt proběhl přímo před čtenáři.
Kotrba se však
brzy vrátil. Už následující měsíce přinesly další jeho příspěvky a
během dalších let se stal ještě důležitější součástí redakce.
Tento
spor byl předzvěstí hlubšího problému osobního internetového média.
Britské listy nabízely autorům svobodu, kterou v tradičních redakcích
často neměli. Nebyly však neutrálním serverovým prostorem. Měly
šéfredaktora, odpovědnost a určitý etický směr. Kotrba chápal redakční
zásah snadno jako omezení práva předložit důkaz v úplnosti. Čulík jej
mohl chápat jako součást povinnosti média rozhodnout, co a v jaké podobě
zveřejní.
Oba měli část pravdy. Bez redakční odpovědnosti se
publikační platforma mění v nástěnku. Bez skutečné autorské autonomie se
nezávislé médium mění v menší kopii redakcí, proti nimž vzniklo.
Zlatá éra Britských listů byla dlouhá také proto, že se tento rozpor podařilo téměř deset let udržet v jednom domě.
Fukushima a spor o význam odbornosti
K
definitivnímu konci pravidelné redakční spolupráce došlo v dubnu 2011.
Bezprostředním podnětem byl článek jaderného fyzika Vladimíra Wagnera o
havárii ve Fukušimě. Redakce k textu připojila upozornění, že autor je
profesionálně spojen s jadernou fyzikou a nelze jej proto automaticky
považovat za zcela nezainteresovaného pozorovatele. Kotrba proti
poznámce ostře vystoupil. Podle něj nešlo o legitimní informaci o
autorově odborném zázemí, ale o způsob, jak předem znehodnotit expertní
argument a naznačit čtenáři, že fyzik je téměř lobbistou jen proto, že
svému oboru rozumí.
V textu „Poslušně hlásím aneb derniéra"
oznámil, že po jedenácti letech končí jako redaktor. Zdůrazňoval, že
čtenář má právo znát autorovu profesní biografii, ale nikoli být veden k
podezření, že odbornost sama je střetem zájmů. Odchod formuloval jako
otázku novinářské poctivosti a obrany odborného poznání.
Na první pohled šlo o malou redakční poznámku. Ve skutečnosti se střetly dvě teorie veřejného poznání.
Podle
Kotrby je moderní svět natolik technicky složitý, že bez respektu k
odbornosti nelze vést odpovědnou debatu. Člověka, který se celý život
zabývá jadernou fyzikou, nelze diskvalifikovat právě tím, že je jaderným
fyzikem. Kdo jiný má vysvětlit reaktor než někdo, kdo reaktorům rozumí?
Podle
opačného stanoviska není odbornost totožná s neutralitou. Profesní
prostředí vytváří hodnoty, zájmy a slepá místa. Informovat čtenáře o
autorově institucionální pozici neznamená odmítnout jeho argument;
znamená to poskytnout kontext, v němž jej lze posoudit.
Kotrba se obával společnosti, která bude považovat znalost za podezřelou.
Čulík se obával společnosti, která si s autoritou experta koupí i jeho nevyslovené předpoklady.
Tento
spor se v následujícím desetiletí stal jedním z hlavních konfliktů
demokracií: při pandemii, v debatách o klimatu, energetice, válce a
technologiích. Kdo je odborník? Kdo financuje jeho instituci? Kdy se
transparentnost mění v diskreditaci? A kdy se odvolávání na odbornost
stává způsobem, jak ukončit politickou diskusi?
Britské listy tento konflikt nevyřešily. Prožily jej několik let předtím, než se stal každodenním problémem celé společnosti.
Odchod, který nebyl okamžitým zmizením
Rok
2011 ukončil Kotrbovu roli pravidelného redaktora a jednoho z lidí
odpovědných za tvář deníku. Neznamenal však, že jeho jméno z Britských
listů okamžitě zmizelo. Autorský archiv obsahuje několik pozdějších
příspěvků, včetně textů z let 2012 až 2015. Přesnější je proto hovořit o
konci redakčního partnerství než o jednorázovém úplném přerušení všech
publikačních kontaktů.
Skutečně hluboká ideová propast se
otevřela během ukrajinské krize roku 2014. Britské listy tehdy převzaly
některé Kotrbovy rozhovory a analýzy publikované na Parlamentních
listech, ale doprovázely je výraznými redakčními poznámkami. Jan Čulík
upozorňoval na nepodložená tvrzení a později označil Kotrbův
geopolitický rámec za propagandistický, xenofobní, apologetický vůči
ruské intervenci a nekriticky obdivující politiku Viktora Orbána. To byl
Čulíkův veřejný soud, nikoli neutrálně prokázaná charakteristika všech
Kotrbových textů.
Kotrba měl také obhájce. Jiří Jírovec například
namítal, že Čulík reaguje na Kotrbovy závěry morálním odsudkem, aniž by
vždy dostatečně vyvrátil jeho konkrétní argumenty. Spor tak znovu
ukázal staré napětí Britských listů: je kontroverzní protinázor důkazem
otevřenosti, nebo se médium jeho zveřejněním podílí na šíření
manipulace?
V roce 2018 Britské listy samy zpětně popsaly vývoj
vztahu mnohem tvrději. Tvrdily, že Kotrba postupně směřoval k
agresivnímu nacionalismu, odmítání práv menšin a prostředí Parlamentních
listů a že faktická spolupráce skončila na počátku ukrajinské krize.
Kotrba na podobné výtky odpovídal útokem na Čulíkovu interpretaci a
bránil Parlamentní listy jako legitimní prostor pro názory, které hlavní
média vytěsňují. I zde je nutné oddělit fakta od vzájemných hodnocení:
doložit lze rozchod a rozdílné postoje, nikoli přijmout jeden z
polemických portrétů jako úplnou biografickou pravdu.
Jeho posun k
Parlamentním listům nebyl jen změnou zaměstnavatele. Byl přechodem z
média, které sice kritizovalo hlavní proud, ale stále se opíralo o
universalistický a lidskoprávní rámec, do prostředí, jehož identita je
založena na nedůvěře k liberálním institucím, Evropské unii, západnímu
mediálnímu konsensu a často také na kulturním suverenismu.
Kotrba
se nezměnil v úplně jiného člověka. Spíše se některé složky jeho
starého temperamentu osamostatnily. Nedůvěra k manipulaci se rozšířila v
nedůvěru k celému liberálnímu mediálnímu prostředí. Zájem o „druhou
stranu" konfliktu někdy vedl k tomu, že alternativní geopolitický výklad
získával větší počáteční důvěru právě proto, že jej hlavní média
odmítala.
To je častý osud kontrariánství. Člověk nejprve správně
zjistí, že konsensus může lhát. Později začne podvědomě předpokládat,
že opak konsensu musí být pravda.
Incident, který nelze obejít
Portrét
veřejně činného člověka nemůže vybírat pouze okamžiky, které podporují
tezi o jeho významu. V roce 2018 se Kotrba na sjezdu ČSSD dostal do
konfliktu se dvěma muži bez domova a použil proti nim pepřový sprej.
Tvrdil, že byl napaden a že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jednal v
obavě o bezpečnost. Český rozhlas následně ukončil jeho externí
spolupráci a označil jeho reakci za nepřiměřenou a za osobní selhání.
Okresní
soud v Hradci Králové poté vydal trestní příkaz s peněžitým trestem
deset tisíc korun a náhradním trestem jednoho měsíce odnětí svobody. V
době zveřejnění zprávy nebyl příkaz pravomocný a Kotrba obvinění
odmítal. Ve spolehlivých pramenech, které byly pro tuto rešerši
dostupné, se nepodařilo dohledat jednoznačné potvrzení konečného
výsledku řízení; nebylo by proto korektní prezentovat původní trestní
příkaz jako pravomocné odsouzení.
Britské listy se od jeho
jednání okamžitě distancovaly. Incident prohloubil obraz člověka, jehož
konfrontační jazyk překročil hranici textu a vstoupil do fyzické
situace. Zároveň je třeba odolat pokušení přepsat podle jedné události
celou předchozí kariéru. Morální selhání není poznámka pod čarou, ale
ani stroj času, který by vymazal desetiletí redakční práce.
Proč byl pilířem
Kotrba byl pilířem Britských listů z několika důvodů, které nelze nahradit pouhým výčtem jeho článků.
Především
přenesl do deníku vizuální a technické myšlení. Rozuměl tomu, že
internetové médium není jen soubor vět, ale rozhraní. Grafický návrh,
fotografie, odkazy, dokumenty, zvukové záznamy a způsob, jakým jsou
materiály uspořádány, jsou součástí argumentu.
Za druhé přinesl
institucionální posedlost. Nenechal politický příběh existovat pouze na
úrovni projevů. Hledal stanovy, rozpočty, kompetence, technické normy a
personální vazby. V českém prostředí, kde se politika často vypráví jako
nekonečný seriál osobních sympatií a zrad, to byla zásadní služba.
Za
třetí rozšířil sociální a profesní základnu Britských listů. Čulíkův
projekt mohl být vnímán jako hlas českého akademika žijícího ve Skotsku a
jeho mezinárodního okruhu. Kotrba jej ukotvil v pražském světě médií,
reklamy, sociální demokracie, technologických komisí, veřejnoprávních
institucí a politických sporů.
Za čtvrté poskytoval energii
každodennosti. Nezávislé médium nezaniká obvykle proto, že by jednoho
dne přestalo mít správné názory. Zaniká vyčerpáním. Každé ráno je třeba
něco vybrat, upravit, vložit, opatřit titulkem, propojit a zkontrolovat.
Kotrba patřil k lidem, kteří tuto neviditelnou práci dlouhá léta
vykonávali. Právě proto jej dobový mediální komentář označil za motor
deníku.
A konečně přinesl konflikt. Ne konflikt jako poruchu
redakčního provozu, ale jako výrobní metodu. Britské listy jeho éry
nepůsobily jako časopis skupiny lidí, kteří se předem shodli na správném
světovém názoru. Bylo v nich cítit, že samotná redakce je místem sporu o
důkaz, autoritu, ideologii a odpovědnost.
To je možná nejpřesnější význam výrazu zlatá éra. Zlato není čistota. Je to vysoká vodivost.
Kotrba vedl do Britských listů proud — někdy užitečný, někdy nebezpečný, vždy silný.
Síla a nebezpečí osobního média
Britské
listy vznikly kolem Jana Čulíka. Neviditelný pes kolem Ondřeje Neffa.
Parlamentní listy později vytvořily prostor, v němž se výrazní autoři a
političtí aktéři obraceli přímo k publiku bez tradičního redakčního
filtru. Kotrba se pohyboval mezi těmito modely a zosobnil jejich
největší příslib i riziko.
Příslib spočívá v tom, že jedinec může
vzdorovat mocné instituci. Může zveřejnit dokument, který velká redakce
ignoruje, položit technickou otázku, kterou televizní moderátor nezná,
nebo připomenout, že veřejné mínění vzniklo z určitého výběru zpráv.
Riziko
spočívá v tom, že autor se může stát vlastní institucí bez vnitřní
opozice. Čím více je publikum přitahováno jeho osobností, tím snáze
začne důvěřovat jeho výběru důkazů stejně nekriticky, jako předtím
důvěřovalo velkým novinám.
Kotrba byl nejlepší, když nutil instituci otevřít spis.
Byl nejslabší, když se choval, jako by otevřený spis mohl mít pouze jeden výklad — jeho vlastní.
Právě
v Britských listech byl tento temperament nejproduktivnější, protože
narážel na Čulíkovu odlišnou sebejistotu. Jeden druhého omezovali a
současně provokovali k většímu výkonu. Kotrba bránil Čulíkovi proměnit
deník v čistě morální a akademickou tribunu. Čulík bránil Kotrbovi
proměnit jej v nepřetržitý vyšetřovací spis vedený jediným žalobcem.
Po jejich rozchodu se oba hlasy staly čistšími.
A možná právě proto také předvídatelnějšími.
Nosná zeď
Štěpán
Kotrba nebyl snadným člověkem Britských listů. Nebyl jejich uhlazenou
tváří ani zárukou umírněnosti. Byl jejich dílnou, archivem, obrazovou
plochou, technickou kanceláří a občas také výbušninou.
Jeho
význam nelze poměřovat tím, zda dnes souhlasíme s jeho názorem na Rusko,
veřejnoprávní média, Evropskou unii, jadernou energetiku nebo sociální
demokracii. Historická role se neposuzuje podle shody se současným
čtenářem. Posuzuje se podle toho, co člověk v určitém období umožnil
vzniknout.
Kotrba pomohl Britským listům překročit hranici mezi
autorskou stránkou a skutečným internetovým deníkem. Dal jim pražské
oči, grafickou strukturu, technickou zvědavost a schopnost produkovat
materiály, které nebyly jen komentářem k události, ale součástí
samotného sporu.
Přinesl také vlastnosti, které se později staly
destruktivními: prudkost, podezřívavost, sklon zaměňovat neústupnost za
důkaz a ochotu používat jazyk jako zbraň. Bez nich by však možná nebyla
ani část jeho nejvýznamnější práce. Lidské vlastnosti se neposlušně
odmítají rozdělit do dvou zásuvek, jedné pro talent a druhé pro chyby.
Často vyrůstají ze stejného kořene.
Z rodiny monumentálních
keramiků si Kotrba odnesl instinkt vytvářet věci, které zabírají veřejný
prostor. V Britských listech vytvořil tisíce takových objektů z textu,
obrazu a dokumentu. Některé zestárly. Některé se rozpadly pod vahou
vlastních soudů. Jiné dodnes připomínají, že novinář nemá pouze
převyprávět tiskovou konferenci, ale také zjistit, jak je postavena
budova, v níž se konala.
Byl pilířem jedné fáze Britských listů.
Nosné zdi nebývají elegantní. Někdy brání rekonstrukci. Někdy praskají. Někdy je třeba je odstranit, aby dům mohl pokračovat.
Jejich někdejší význam se však pozná právě podle toho, jak se po jejich odchodu změní celá stavba.
Štěpán Kotrba nebyl důležitý pouze pro jednu etapu Britských listů. Byl důležitý také pro můj vlastní život.
Málokdy jsem s ním souhlasil. Někdy jsem s ním nesouhlasil tak prudce, že se naše spory přestávaly podobat výměně argumentů a začínaly připomínat rodinnou scénu, v níž už si nikdo přesně nepamatuje původní důvod hádky, ale každý je pevně rozhodnut zvítězit. Nikdy jsem však nepřestal respektovat fascinující složitost jeho intelektu a téměř oceánský rozsah jeho znalostí. Věděl jsem, že část toho oceánu tvoří také diletantismus, že ne všechno, co říká s absolutní jistotou, je stejně přesné a hluboké. Jenže i jeho diletantismus má zvláštní kvalitu: není to prázdné předvádění člověka, který chce působit vzdělaně. Je to důsledek nenasytnosti. Kotrba chce vědět všechno a každou novou věc okamžitě spojit s deseti jinými.
Jeho oči přitom zůstávají v téměř dětském stavu úžasu nad objevem. Je v nich zároveň soustředění, škodolibost i radost člověka, který právě našel tajné dveře ve zdi a už přemýšlí, komu všemu dokáže, že tam byly celou dobu. Ten pohled je nezaměnitelný. Trochu badatel, trochu uličník, trochu kluk, který rozebral rádio a nyní nám vysvětluje, že ho možná už nikdy nesloží, ale zato konečně ví, jak funguje.
Pracovali jsme spolu na několika projektech. V časopise Redhot strávil několik týdnů tím, že obrátil téměř všechno vzhůru nohama. V pravicově orientovaném, komerčním a záměrně populárním vydavatelství dokázal prosadit dlouhý článek o komunismu. Nebyla to provokace v dnešním marketingovém významu, kdy se zdánlivě odvážné gesto předem testuje na cílové skupině. Kotrba jednoduše dospěl k závěru, že tam takový text patří, a okolní realita se tomu musela nějak přizpůsobit.
Později společně s Filipem Rožánkem pomáhal proměňovat tradiční časopisy vydavatelství Mladá fronta, a. s., v době, kdy jsem tam působil jako generální ředitel. Podíleli se například na obnově časopisu Věda a technika mládeži. Většinu jeho obsahu tehdy vytvářel Dan Přibáň, kterého čtenáři Britských listů znají také díky častým citacím jeho příspěvků na síti X. I tady byl Kotrba přesně tím, čím býval v Britských listech: člověkem, který nevstoupí do existujícího systému proto, aby se v něm pohodlně usadil. Nejprve zjišťuje, co v něm nefunguje. Potom začne přesouvat stěny.
To všechno jsou však profesní vzpomínky. Skutečný důvod, proč má v mém životě místo, které nelze vysvětlit seznamem společných projektů, je mnohem tišší.
Po letech, kdy jsem vyvolával kontroverze jako šéfredaktor časopisů Mladá fronta Plus a Nový Prostor a deníku Metro, jsem se ocitl bez práce. Nebylo to krátké mezidobí mezi dvěma dobrými nabídkami. Trvalo to několik let. Postupně jsem přišel téměř o všechno.
Rodině jsem o své situaci neřekl. Byla v tom pýcha, možná typicky latinská, možná jen moje. Člověk si namlouvá, že mlčení je způsob, jak si zachovat důstojnost, i když ho ve skutečnosti zbavuje možnosti přijmout pomoc. Dokud o pádu nemluvíš, můžeš předstírat, že ještě úplně nenastal.
V té době jsem chodil do KFC. Ne proto, že bych si mohl běžně koupit jídlo, ale protože tam zůstávaly nedotčené zbytky po turistech, často po dětech nebo po mladých ženách, u nichž jsem podle vzhledu usuzoval, že se jídla sotva dotkly a že je bezpečné je sníst. Používal jsem jeden kelímek na bezplatné doplňování nápoje tak dlouho, až se téměř rozpadl.
Kotrba mě tam jednou uviděl.
Nic jsem mu neřekl. On se na nic neptal. Nevím, co přesně pochopil ani jak. Možná si všiml něčeho, co jsem se snažil zakrýt. Možná jen spojil několik detailů způsobem, jakým vždy spojoval zdánlivě nesouvisející informace.
Přišel ke mně a bez jediného komentáře mi zasunul do kapsy pět tisíc korun.
Nikdy se k tomu nevrátil. Nikdy mi nepřipomněl, že mi pomohl. Nepoužil to ani v některé z našich pozdějších hádek, a měl jich dostatek, při nichž by méně elegantní člověk takový dluh vytáhl jako zbraň. Pět tisíc korun může být pro někoho běžná částka. V určitém okamžiku života však znamená rozdíl mezi tím, zda člověk ještě několik týdnů vydrží, nebo se definitivně propadne.
Kotrba je schopen hlučných gest, dlouhých polemik a slovních útoků, které nelze přehlédnout. Jeho nejdůležitější gesto vůči mně však bylo téměř neviditelné.
Naše přátelství samozřejmě nikdy nezískalo podobu klidného vzájemného obdivu dvou stárnoucích mužů, kteří si nad sklenicí připomínají, jak byli v mládí chytří. Dokázali jsme si vytvářet situace hodné mexické telenovely.
Jednou jsem se v rozrušení rozběhl přes Malostranské náměstí směrem k němu. Kotrba se mezitím snažil co nejrychleji nastoupit do tramvaje a uniknout mým nadávkám i našemu právě probíhajícímu sporu. Příčinou byla mimo jiné jeho tehdejší role ideového tutora Josefa Nerušila z SPD. Vidím tu scénu dodnes: já se řítím přes náměstí, přesvědčený, že dějiny vyžadují okamžité vysvětlení, zatímco Kotrba chápe příjezd tramvaje jako vzácnou možnost ukončit debatu fyzickým přesunem.
Nebyla to naše nejdůstojnější chvíle. Byla však pravdivá.
Nedávno mi znovu dobře poradil v oblasti, která skutečně patří k jeho nejhlubším odborným schopnostem: v estetice, grafickém designu a vizuální komunikaci. Přes všechny politické střety, přehnané soudy a rozdílné interpretace světa v něm zůstává mimořádně citlivý výtvarník. Vidí vztah mezi tvarem a mocí, mezi typografií a autoritou, mezi uspořádáním stránky a způsobem, jakým čtenář pochopí argument. Nejde jen o to, zda něco vypadá dobře. Jde o to, co tím vzhledem sděluje ještě předtím, než člověk začne číst.
Pokračujeme tedy v tom, co děláme už dlouhá léta: shodujeme se na tom, že spolu nesouhlasíme.
Mezi námi však zůstala náklonnost, která nevzniká snadno v dospělosti. Připomíná pouta vytvořená v dospívání, na vojně nebo během nějakého dlouhého společného dobrodružství, při němž lidé viděli jeden druhého unaveného, směšného, rozzuřeného, bez peněz, vítězného i poraženého. Takový vztah už nestojí na souhlasu. Přežil příliš mnoho na to, aby závisel na aktuálním názoru na Rusko, sociální demokracii, veřejnoprávní média, kulturní války nebo kohokoli, kdo se zrovna objevil v české politice.
Kotrba je pro mě něco jako fascinující bratranec. Bratranec, se kterým se hádám, kterému někdy nemohu přijít na jméno, jehož argumenty mě dokážou přivést k zuřivosti a jehož jistota mě někdy nutí kontrolovat každou druhou větu. Ale stále bratranec.
Rodinná příslušnost v tomto smyslu není biologická. Vzniká z věcí, které lidé společně postavili, pokazili, zachránili a přežili.
Štěpán Kotrba nikdy nepřestane být podstatnou součástí dějin Britských listů. Bez něj by jedna z jejich nejživějších, nejodvážnějších a nejrozpornějších etap vypadala jinak. Možná klidněji, možná uhlazeněji, ale také méně elektricky.
A nikdy nepřestane být podstatnou součástí mého vlastního života. Ne proto, že jsme si byli názorově blízcí. Ale protože v době, kdy jsem nic neřekl, pochopil. A když pochopil, také nic neřekl.
Diskuse