Dopředu zpátky... přesně tak

13. 7. 2017 / Pavel Urban

Začněme třeba obrazem života v socialismu. Pan Sláma je o generaci starší, než já, a tak pamatuje věci, která já už nezažil. Já pamatuji reálný socialismus osmdesátých let, a trochu i let sedmdesátých.

Byla to doba, kdy jsme měli všichni zhruba stejně, protože platy se nezveřejňovaly. A nízké důchody nás, vzhledem k našemu věku, moc netrápily.

Byla to doba, kdy se do zahraničí s jiným politickým zřízením nedostali zdaleka všichni. Ale těch šťastných bylo dost na to, aby Západ v lidových pověstech dosáhl kvalit téměř biblického ráje.

Byla to doba, kdy infekce touhou po výjimečných věcech uživila armádu veksláků. A ještě krátce po Listopadu pomohla zbavit rakouská a západoněmecká smetiště toho, co místním bezdomovcům nestálo za shýbnutí.

Byla to doba, kdy jasná vize budoucnosti, v níž socialismus a posléze komunismus zvítězí na celém světě bývala připomínána maximálně v hodinách občanské nauky a na politických školeních. A ani tam nebyla žádným evergreenem. V běžném životě a dokonce ani v běžné propagandě jste na ni nenarazili. Lidé věřící v tuto vizi byli něco jako pohádkoví draci. Člověk o nich slyšel, četl, ale ve skutečném životě je nepotkával. Možná jen tuto svoji víru nadávali najevo, aby nebyli pokládáni za naprosté idioty.

Byla to doba nedostatkové ekonomiky s téměř plnou zaměstnaností. To je oproti dnešní ekonomice přebytkové skutečně rozdíl. (O práci nebyla nouze tehdy a není ani dnes).

Byla to doba, kdy Československo dosáhlo v rámci druhého a třetího světa řady úspěchů, ve světě prvním celkem běžných. Například uživilo velikánskou a dobře vyzbrojenou armádu, podporovalo řadu zemí k socialismu směřujících (nebo to aspoň předstírajících) a přitom mělo podobně levné potraviny, jako dnes. V míře poněkud omezené, ale přece jen větší, než v časech poválečné „celkové běžnosti“.

Bylo to možné mimo jiné, proto, že výrobní prostředky sice patřily teoreticky lidu, ale prakticky Komunistické straně Československa. KSČ své povinnosti vlastníka plnila. Ne vždy nejlépe, ale plnila. Jak dopadne majetek „v rukou všeho lidu“ se názorně ukázalo po Listopadu.

Bylo to možné také proto, že od měnové reformy v létě 1953 komunisté věděli to, co už o rok dříve filmový komoří Lang: všechno se, pánové, dá omluvit (třeba zavírání, čistky, popravy atd.), ale jak vám někdo sáhne na majetek, tak to je konec. Konec to sice nebyl, ale soudruzi to moudře podruhé neriskovali.

A, konečně, české země opustily autarkní ekonomiku (co se vyrobí, to nám zůstane) už v devatenáctém století. A nikdo z československých komunistů nebyl takový hlupák, aby se k ní chtěl vracet. To jsme přenechali Hodžově Albánii, Kim-Ir-senově Koreji a dalším trochu méně spřáteleným režimům. Které svým lidem dokázaly nabídnout skromnost a hodnoty nekonzumní.

Pak přišla doba „slavné sametové revoluce nebo spíše majetkového převratu maskovaného touhou lidu po svobodě“. Majetkový převrat znamenal, že KSČ byla zbavena moci a tedy i státního majetku. Stát i jím vlastněný majetek tak přešel do rukou všeho lidu.

Lid ovšem vlastnické povinnosti nevykonával. A nikdo to od něj ani nečekal. Podle toho to také v dosud existujícím státním sektoru vypadalo. Nejeden vyhozený komunistický kádr mohl později se zadostiučiněním konstatovat, že takový bordel v jeho podniku za jeho časů nebyl. Jak ukázaly případy zmiňované panem Slámou, lidé si často nedokázali ohlídat ani majetek sdílený nikoli s miliony, ale pouze se stovkami či tisíci dalších vlastníků. Že to nebylo jednoduché? Nebylo. Ale o tohle právě jde.

Výsledkem byly nejen více méně legální zlodějny, ale někde i více socialismu na podnikové úrovni. Naštěstí lid zvolil do čela státu strany, které slibovaly privatizaci. A tento slib, s výjimkou bank, také splnily.

Díky tomu skončilo toto období pouze balíčkovou krizí a biliónovým dluhem v Konsolidační bance. A ne, jako v bulharském případě, totálním krachem celé ekonomiky. Pokud si dobře vzpomínám, bulharský krach přiměl tamější lidi ke skromnosti. Ale nezdálo se, že tato skromnost vedla ke spokojenému a harmonickému životu. Zvážíme-li tuto (bulharskou) alternativu, která chtěla ponechat majetek v rukou „všeho lidu“, pak lze skutečně říci, že česká „zpackaná privatizace“ dopadla vcelku dobře.

Zajímalo by mě, kolik pan Sláma zná lidí, pro které je dnes nedostupný obyčejný chleba. Máslo, to už možná ano. Ale tvrdě šetřit na jídle museli někteří lidé i před Listopadem. Možná jich bylo méně, ale byli.

Jediné, co skutečně razantně podražilo, jsou náklady na bydlení. To jsou položky, které chudé limitují často víc, než ceny jiného zboží včetně základních potravin. Kdyby se pan Sláma soustředil na tohle, byla by jeho kritika věrohodnější.

Pan Sláma odmítá velké ekonomické rozdíly mezi lidmi i sociální jevy s tím spojené. Ani já je nemám rád. Tady s ním v obecné rovině souhlasím.

Jenže ďábel se skrývá v detailech. Pan Sláma, podobně jako mnozí jiní z klasické levice, požaduje „zastavit enormní zvyšování příjmů malé skupinky obyvatel a využít tyto zdroje spolu se zastavením úniku kapitálu do zahraničí pro blaho všech obyvatel“.

Představme si člověka, který osobně spotřebuje milion měsíčně. Tento milion mu vezmeme a rozdělíme mezi deset tisíc potřebných. Kolik vyjde na jednoho? Stovka na měsíc. To není pro ty opravdu nejchudší zcela zanedbatelná částka. Ale ke změně života z nedůstojného na důstojný to stačit nebude.

Kolik je ale u nás lidí, kteří pro svoji osobu měsíčně spotřebují milion? Ti skutečně bohatí většinu svých zisků reinvestují za účelem zisků dalších. Ty investice můžeme třeba i znárodnit. Ale přerozdělit podle výše uvedeného mechanismu je nemůžeme, pokud chceme mít i zítra z čeho brát.

Pokud snížíme strop přijatelných příjmů na 150 tisíc měsíčně (abychom nebyli rovnostářštější, než normalizační komunisté), budeme mít těch prostředků více. Ale těch potřebných bude ve skutečnosti řádově víc, než deset tisíc. Takže si nepomůžeme. A to se pohybujeme v čistě účetní rovině. Pokud bychom začali uvažovat ekonomicky, bude to ještě složitější. A tato složitost nepůsobí v náš prospěch.

Omezování bohatých a vzestup chudých jsou dva cíle, které bychom vůbec neměli spojovat. Ve skutečnosti omezování bohatých vede spíše k omezování zdrojů. Takže nedobrovolných vyznavačů chleba se sádlem spíše přibude, než ubude. Neplatí to vždy, většinou ale ano. A naopak, začneme-li vracet střechy lidem nad hlavu, skokově zvyšovat důchody atd., pak budeme potřebovat hodně peněz. To znamená větší závislost na těch, kteří ty peníze dokáží s potřebnou efektivitou zajistit. Místo omezování velkého kapitálu tak nastoupí, slušně řečeno, éra ještě větší kooperace. S příslušnými důsledky, které mohou dosažený pokrok více než anulovat.

Osobně tvrdím, že kdo chce mít velký majetek, musí být dost bohatý, aby ho uživil. Nebo dost šikovný, aby ten majetek uživil jeho. Pan Sláma (a mnozí jiní) žije ve světě, kde majetek je zdrojem práv a zisků, zatímco povinnosti (například ochrana majetku před zcizením) se mohou převést na stát, na systém atd. Je to svět, kde majetek je automaticky zdrojem hodnoty. Takže důležité je jenom jeho vlastnictví. O schopnostech a možnostech skutečného či potenciálního majitele ten majetek využít nemusíme vůbec uvažovat. Možná s výjimkou vyložených hochštaplerů. Ale to my přece nejsme…

Takovéto zjednodušené světy jsou dobrou pomůckou pro rozlišování života skutečného a života práškovaného. (Případně pro nahrazení špatného prášku dobrým.) Pokud ale budeme na jejich základě hledat cestu k lepšímu světu, budeme v lepším případě neúspěšní. V horším případě posílíme právě to zlo, proti kterému jsme se snažili bojovat.

Příkladem může být právě přístup západní levice a la Juraj Jánošík či Jan Sláma. Sociální polarizaci má zmenšovat nebo aspoň brzdit. Ve skutečnosti ji spíše, byť nepřímo, urychluje. Dopředu, zpátky. Přesně tak.