Není důležité, že na Kubě je školství a zdravotnictví zadarmo. Je to diktatura

28. 11. 2016

Během první světové války existoval v Británii plakát: "Rozmazlenost v této době pomáhá nepříteli". To je mé nové motto: nemůžeme si dovolit v dnešní době argumentovat, že někteří diktátoři jsou či byli "lepší" než jiní. Odmítat odsoudit diktaturu je rozmazlenost: napomáhá to nepříteli.

Navštívila jsem Kubu v devadesátých letech a chudoba - přesněji řečeno absolutní nedostatek čehokoliv - byla jasně viditelná, píše Zoe Williams. Monotónnost nedostatku mi přišla okrajově o něco méně deprimující než taková Jakarta nebo Hongkong, kde je obrovské bohatství těsně vedle zoufalého města chudiny žijící v lodních kontejnerech, anebo kde se v podstatě otrocká třída služebníků schází k modlitbám pod dálničním mostem. Ale to, že situace v těchto zemích je horší, přece neznamená, že situace na Kubě je OK.

Castro byl autoritář. Jak o jeho revolucionářích řekl John Fitzgerald Kennedy: "Slibovali individuální svobodu a svobodné volby. Slibovali, že odeberou moc tajné policii. Slibovali lepší život pro lidi, dlouho utlačované hospodářskou i politickou tyranií. Ale do dvou let od té doby, co se revolucí dostal Fidel Castro k moci, tyto sliby byly všechny porušeny."

Kennedy toto řekl v šedesátých letech dvacátého století. Pak následovalo dalších přibližně padesát let. I když se režim posléze začal chovat trochu mírněji vůči homosexuálům a mikrovlnným troubám, základní věc se nezměnila: Castro byl diktátor.

Nedá se prostě říct, že principy, jimiž se řídil, byly vyšší než například ty, jimiž se řídil Saddam Husejn: že je obtížné, jakmile jednou zvítězíte, vzdát se násilné taktiky, jejímž prostřednictvím jste se dostali k moci, že západní vlády ho kritizovaly, zatímco byly naprosto ochotné tolerovat poslušnější diktátory.

Jenže diktátory nemůžete hájit, i když jsou to vaši diktátoři. Nemůžete oslavovat Fidela Castra jako vznešené selhání, když zároveň považujete Tonyho Blaira za zločince. Principy jsou jako vztahy: neznamenají nic, když je neseřadíte podle jejich důležitosti.

Základem pokrokové politiky jsou pluralismus, demokracie a univerzální práva. Jeden člověk nemá právo vládnout silou a diktátem. Utlačování jediné společenské skupiny, i když jsou to třeba jen zubaři, je útlakem všech.

Příchod politiky autoritářů do USA, agrese Vladimíra Putina i vzestup britského demagoga Nigela Farage vyžadují, aby byly tyto věci řečeny naprosto jasně.

Problémem je, že když diktátor uchvátil moc, je to moc, která byla jiným lidem odebrána a jejich lidský osud je potlačen jejich politickou bezmocností.

Během první světové války existoval v Británii plakát: "Rozmazlenost v této době pomáhá nepříteli". To je mé nové motto: nemůžeme si dovolit v dnešní době argumentovat, že někteří diktátoři jsou či byli "lepší" než jiní. Odmítat odsoudit diktaturu je rozmazlenost: napomáhá to nepříteli.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3354

Diskuse

Obsah vydání | 30. 11. 2016