Jak ruské etnikum na východě Ukrajiny ví, že už to v jejím rámci nevydrží?

8. 4. 2014 / Miloš Dokulil

Kdekdo tuší, že anexí Krymu do rámce Ruska problémy mezi Ukrajinou a Ruskem neskončily. A ne že by také nutně šlo v první řadě o ty otázky, které se přitom dostaly do popředí. Zmiňoval jsem se o tom v BL 24/3. Stále se zdá, jako kdyby hned v předjaří a na jaře roku 2014 bylo zcela prvořadou otázkou politické a státoprávní řešení ruského etnika žijícího mimo hranice Ruska. Pro osvěžení: Ještě roku 2011 bylo pro připojení k Rusku 33 % obyvatelstva Krymu, zatímco o dva roky později, roku 2013 ten počet klesl o celou třetinu, jen na 23 %. (To podle T. Snydera a jeho textu v New Republic ze 17/3.)

Jinak řečeno: Rusové žijící na Krymu, asi nikoli zrovna nutně v růžovém opojení z politické a hospodářské situace na Ukrajině, jen necelou svou početní čtvrtinou měli za to, že by si snad polepšili změnou státoprávního statutu. Až s těmi anonymními ozbrojenci mluvícími kupodivu rusky, najednou se na Krymu roztrhl pytel málem 100 %-ního ruského vlastenectví. (Ne že bych chtěl připomínat, že bez ohledu na etnikum, je-li tu najednou možnost připojení území "k většímu bratru", dokonce za přítomnosti jeho branných sil, nadšení pro anexi vůčihledně roste. Takže nelze opravdu zapomenout na to, jak Rakušané -- také v březnu, již roku 1938 -- zahořeli touhou po "anšlusu" s Německem.)

Samozřejmě by se nemělo zapomínat na celkovou režii toho splynutí Krymu s Ruskem. Určitě pro ruské uši znělo nemálo poeticky, když z úst svého prezidenta Putina slyšeli, že se pouze vrátil "Krym a Sevastopol do svého přístaviště, do svých rodných břehů, do svého domovského přístavu, do Ruska" (viz mj. web). Ne že ne. Ale jak? (Trochu jsem se o tom rozepsal ZDE.) Nemá smysl hořekovat nad aplikací, případně vymahatelností mezinárodně-právních norem. Musíme mít stále na paměti, že náš současný globálně pojatý politický svět stále žije víceméně ve stínu výsledků 2.  světové války; přičemž Rusko je jedním ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN (s právem svým vetem zablokovat jakékoliv usnesení).

Je-li tu již poněkud nažhavená atmosféra (tedy nám všem známé emoce, kdy se méně přemýšlí a více zcela bezprostředně koná), vždycky je poměrně snadné rozdmýchat případné nepokoje. A snadno se říká, že "není to Rusko, které destabilizuje Ukrajinu" (jak řekl Lavrov ). V širším kontextu historického času bychom asi měli také pomyslet na to, co a jak vytvářelo na úsvitu evropských středověkých dějin již tzv. Kyjevskou Rus, výchozí kolébku příštího Ruska. A jaké dosud je jazykové příbuzenství mezi "Velkorusy", Ukrajinci a Bělorusy. Copak se v 21. století v Evropě stále nastolují etnické otázky? Jako by se neklubalo vždycky něco zcela odlišného z toho politicky vysezeného vajíčka (třeba kolem případného a vyhlašovaného osamostatnění Katalánska nebo Skotska). Jen kápnout božskou!

Neznamená pro Rusko všechno, co letos začalo (vy)řešením "krymské otázky", jenom zatím především vnitřní posílení prestiže režimu přímo v Rusku? Aniž bychom museli hned nutně šilhat po tom, zda se nebudou nakonec -- i mezinárodně-politicky -- přece jen vystavovat nějaké účty, i když dnes se ještě nikdo náležitě nedopočítá těch nákladů? V politice přitom neexistují žádné spolehlivé algoritmy k její kompetentní realizaci. Jednání je zároveň vždycky méně riskantní než řinčení zbraní.

0
Vytisknout
6521

Diskuse

Obsah vydání | 9. 4. 2014