Konstatoval Ústavní soud blud?

4. 4. 2014 / Josef Nerušil

čas čtení 6 minut

Děkuji panu Řezankovi za jeho text, ve které doplnil mou úvahu nad rolí ČSSD o druhou stranu mince. Rozhodně jsem nemínil socialisty za jejich přístup tepat -- naopak rozumím, že jejich manévrovací prostor je před voliči velmi úzce vymezen. Marka Řezanku bych ale také rád ujistil, že úvahy o "veřejnoprávním charakteru církevního majetku" z doby před rokem 1948 jsou ahistorickými bludy.

Až do roku 1950 u nás žádné "veřejnoprávní" vlastnictví, ani "veřejnoprávní charakter" neexistoval. Jak víme, tou dobou už byl majetek církevních organizací převzat státem, výměnou za "financování potřeb církví" (což stejně stát nikdy nedodržel, podle slov kardinála Duky je současný podíl státu na financování Arcibiskupství pražského kolem 23%.

A ani z citovaného úryvku odlišného stanoviska soudce Ústavního soudu Pavla Rychetského nikde nevyplývá, že by majetek "jednotlivým oprávněným osobám" nikdy nepatřil, ale že je jejich právo (na majetek) nepřezkoumatelné.

Stejně tak nelze vydávat stanovisko bývalého člena ČSSD Pavla Rychetského za příklad aktivního postupu strany proti restitucím -- i když by si to někteří poslanci přáli -- byť by byl předseda Ústavního soudu Rychetský po dlouhá léta členem sociální demokracie, na ústavního soudce navržen levicovým prezidentem a schválen levicovým Senátem, nemůže být přístupnější argumentům žádné strany (jak mylně očekával např. Jeroným Tejc ve vyjádření pro ČT 3. února 2013).

Ústavní soud se také k tvrzení o "veřejnoprávnosti" majetku církevních vyjádřil ve stanovisku, schváleném výraznou, dvoutřetinovou většinou:

"Ústavní soud následně přikročil k posouzení obecných a historizujících námitek navrhovatelů, totiž že majetkový režim církví vylučuje, aby nyní mohlo dojít k obnovení jejich vlastnického práva, neboť církve nebyly a nemohly být v minulosti vlastníky původního majetku, případně jejich vlastnictví podléhalo veřejnoprávní regulaci. Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp. že by byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle Obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudů přijaté po roce 1948 (například stanovisko Generální prokuratury z 20. 5. 1954 nebo rozhodnutí NS sp. zn. 1 Tz 30/55) dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý (v protikladu k socialistickému vlastnictví), nikoliv majetek státu. Ústavní soud dále připomněl, že ostatně jako k soukromému majetku přistupovala k majetku církví také judikatura soudů po roce 1989, včetně rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu.

Ústavní soud tedy uzavřel, že v případě realizace nároků oprávněných osob na vydání věcí podle napadeného zákona lze hovořit o v pravém slova smyslu obnovení vlastnického práva, jak jej chápal někdejší Obecný občanský zákoník i současný Občanský zákoník."

Zdroj: ZDE

Z výroku Ústavního soudu (který není odlišným stanovisko 4 členů jeho senátu jakkoliv znehodnocen) nevyplývá nic jiného, než že tvrzení o "veřejnoprávním charakteru církevního majetku", není ničím jiným než ahistorickým bludem. Za doklad veřejnoprávnosti nelze považovat ani omezení dispozičního práva, které platilo pro majetek soustředěný v tzv. Náboženské matici a další památkově chráněné objekty.

Jemné nuance mezi termíny je potřeba respektovat, abychom se bavili věcně a o tom samém, bez přesahu do oblasti dojmologie. Exministryně kultury tak Hanáková nebyla tvůrkyní, nýbrž jen předkladatelkou zákona č. 428/2012. Není proto divu, že o něm mnoho nevěděla a ani vědět nemohla (její neznalost však nemůže být vnímána jako omluva nekvalifikovanosti předsedkyně vládní komise Aleny Gajdůškové). Tzv. výčtový zákon se celým jménem jmenuje Zákon o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

Slovíčko "některých", které básník Marek Řezanka při odkazování vynechal, je pro diskuzi o majetkovém narovnání klíčové. Říká nám totiž, že zákonodárce už v roce 1990 předjímal další vlny majetkového narovnání mezi státem a církvemi, proto také bývalý církevní majetek ve vlastnictví státu obstavil tzv. blokačními paragrafy. Nakonec by také mělo zaznít, že přes všechen sněmovní humbuk, proti zákonu 428/2012 fakticky nikdy nehlasovalo více, než 89 poslanců. To mi (na rozdíl od Marka Řezanky) jako těsná menšina nepřijde, natož aby pak byla legitimita normy z tohoto důvodu jakkoliv zpochybňována.

K tématům, na která se pan Řezanka dotazuje, odpovídal kardinál Duka nesčetněkrát, stačilo by se jen podívat na jeho webové stránky www.dominikduka.cz", popř. do archivu rozhlasových glos.

Slibuji, že v nich každý zájemce zmínku o situaci lidí handicapovaných, dlouhodobě nezaměstnaných, lidí s exekucemi na krku atp. nalezne. Mluvíme-li pak o nízkých platech našich zedníků, učitelů, zdravotních sester, policistů, hasičů, sociálních pracovníků atp. -- mohu pana Řezanku ujistit, že kněžské platy jsou ještě nižší.

Sám kardinál by byl oproti policejnímu náčelníkovi, veliteli hasičů, či zednickému mistrovi se svým platem 23 710 Kč hrubého žebrákem. Nemluvě pak o tom, že dvacet let pracoval v plzeňské Škodovce jako dělník u rýsplotny za 2 700 Kč.

0
Vytisknout
13605

Diskuse

Obsah vydání | 4. 4. 2014