Infantino zjišťuje, že FIFA není jeho firma
4. 8. 2026 / Fabiano Golgo
Když Gianni Infantino v roce 2016 nastupoval do čela FIFA, měl být dezinfekcí po Seppu Blatterovi. Místo muže obklopeného obálkami, hotely a podezřelými převody přišel usměvavý právník s vyholenou hlavou, který mluvil o reformách, transparentnosti a návratu důvěry. Po deseti letech se ukazuje, že rozdíl mezi starou a novou FIFA možná nespočívá v tom, zda se obchoduje s fotbalem, ale pouze v tom, zda se to dělá v hotelovém pokoji, nebo prostřednictvím investiční banky.
Infantino se
pokusil založit společnost FIFA Forward Enterprise, do níž by byly
převedeny komerční a provozní aktivity mistrovství světa a dalších
turnajů FIFA. Nový podnik měl být ohodnocen na dvacet miliard dolarů.
Přibližně dvacetiprocentní podíl měl být prodán soukromým investorům za
částku až 4,2 miliardy. FIFA tvrdila, že by nadále měla většinu,
kontrolovala by sportovní rozhodnutí a získané peníze by investovala do
rozvoje fotbalu. Znělo to jako obvyklý jazyk každé privatizace: nic se
vlastně nezmění, pouze všechno bude obchodnější, efektivnější a
výnosnější.
Jenže nešlo o prodej továrny na kopačky. Šlo o převod
části budoucích příjmů z mistrovství světa do podniku, jehož menšinoví
vlastníci by do něj nevstoupili z lásky k dětským hřištím v Burundi.
Soukromý investor investuje proto, aby získal návratnost. A návratnost v
případě fotbalu znamená více zápasů, více reklamních ploch, více
televizních balíčků, více sponzorů, dražší vstupenky a další turnaje
nacpané do kalendáře, který už dnes připomíná kufr, na němž si musí
někdo sednout, aby se vůbec podařilo zavřít víko.
Infantino tento
plán prodával členským asociacím pomocí argumentu, kterému fotbaloví
funkcionáři rozumějí mnohem lépe než úvahám o institucionální
odpovědnosti: pomocí peněz. Každá z 211 asociací měla dostat možnost
čerpat mimořádných dvacet milionů dolarů. Pro období 2027 až 2030 měla
být pravidelná podpora zvýšena z osmi na dvacet milionů. V dopisech
rozeslaných asociacím se hovořilo o čtyřiceti milionech pro každého, kdo
návrh podpoří do 19. září.
Nemusíme tomu říkat úplatek v
trestněprávním smyslu. Stačí si všimnout konstrukce. Prezident představí
plán, který vytvořil bez řádné debaty, spojí jeho schválení s obrovským
balíkem peněz a po národních svazech chce rychlou odpověď. Malá
fotbalová asociace se pak nerozhoduje mezi dvěma teoriemi správy sportu.
Rozhoduje se, zda odmítne částku, která může v její zemi zaplatit
stadion, tréninkové centrum a několik let provozu. Nejde o obálku pod
stolem. Stůl byl jednoduše nahrazen rozvojovým programem.
Právě v
tom spočívá politický systém, který Infantino převzal od Blattera a
zdokonalil. Každá členská asociace má při volbě prezidenta FIFA jeden
hlas. Německo hlasuje stejně jako Montserrat. Brazílie stejně jako
Americká Samoa. Samo o sobě je to demokratické. V kombinaci s miliardami
rozdělovanými centrálou se však z demokracie snadno stává
klientelismus. Prezident nemusí kupovat jednotlivce. Stačí, když
rozděluje peníze institucím, jejichž představitelé potom hlasují o jeho
setrvání ve funkci.
Problém nebyl pouze v obsahu plánu. Šokující
byl i způsob, jakým vznikl. CONCACAF, zastupující 41 asociací Severní a
Střední Ameriky a Karibiku, uvedla, že se o podrobnostech dozvěděla z
médií. Projekt podle ní neprošel potřebnými orgány, nebyl řádně
projednán a jeho zastánci stanovili uměle krátkou lhůtu. Provozní
ředitel FIFA Kevin Lamour prohlásil, že zaměstnanci byli oklamáni, a
označil projekt za dílo jediného člověka. Infantinův poradce Carlos
Cordeiro rezignoval s tím, že jde o špatný obchod pro fotbal.
Takto
nevypadá konzultace. Takto vypadá okamžik, kdy se člověk, který příliš
dlouho nebyl nucen poslouchat slovo ne, přestane obtěžovat předstíráním.
Tentokrát
však ne narazil na několik novinářů, aktivistů nebo evropských
moralistů, které mohl obvinit z elitářství a nepochopení potřeb
globálního Jihu. UEFA pohrozila bojkotem všech akcí FIFA. Proti plánu se
postavila CONCACAF a následně také asijská konfederace. Dohromady tyto
organizace zastupují 143 z 211 členů FIFA. V několika dnech se z údajné
zlaté příležitosti stal politický vrak. Infantino projekt 31. července
stáhl. Ve svém prohlášení nevysvětlil, kdo plán připravil, jaké osobní a
institucionální zájmy za ním stály ani proč byly obejity řádné
struktury. Oznámil pouze, že projekt vytvořil rozdělení a už neslouží
původnímu cíli.
To je krásný administrativní způsob, jak popsat pokus, který se nezdařil, protože si ho ostatní všimli.
Ještě
v polovině července měl Infantino písemnou podporu více než dvou set
členských asociací pro další funkční období. Jeho znovuzvolení v březnu
2027 v Maroku se zdálo být formalitou. Nyní podporu stáhly Wales, Srbsko
a Švédsko a stejný krok se očekává od Anglie. UEFA oznámila ztrátu
důvěry v jeho vedení a rozeslala FIFA výzvu k uchování dokumentů,
elektronické komunikace a dalších materiálů pro případ právního řízení.
Kandidáti proti Infantinovi se mohou přihlásit do 18. listopadu. Ještě
před několika týdny by takový soupeř působil jako člověk, který
kandiduje proti počasí. Teď už Infantino není přírodní zákon.
Do
celé věci navíc vstupuje jeho vztah s Donaldem Trumpem. Hlavním
investorem připravovaného podniku měla být společnost Thrive Eternal,
spojená s Thrive Capital, kterou založil Joshua Kushner, bratr Trumpova
zetě Jareda Kushnera. To samo o sobě není důkazem nezákonnosti. Je to
však další ukázka světa, v němž se FIFA pod Infantinem pohybuje: svět
politických dynastií, investičních fondů, hlav států, soukromých
audiencí a obchodních vztahů, jejichž hranice nikdo nechce přesně
pojmenovat.
Podle listu New York Post, jehož informace převzala
agentura Reuters, se Infantino po zhroucení projektu opakovaně pokoušel
dovolat Trumpovi a cítil se izolován. Údajně měl jednat také s ministrem
zahraničí Marcem Rubiem, americké ministerstvo však veřejně popřelo, že
by byl takový telefonát naplánován. FIFA se k informacím bezprostředně
nevyjádřila. Jestliže je zpráva přesná, je na celé scéně cosi téměř
dětského: prezident světového fotbalu zjistí, že ho fotbalový svět
přestal poslouchat, a proto se pokouší dovolat mocnějšímu kamarádovi.
Český
rozměr celé aféry je obzvlášť poučný. Předseda Fotbalové asociace České
republiky David Trunda se 29. července stal jedním z mála evropských
funkcionářů, kteří se k projektu postavili vstřícně. Pro Sky News uvedl,
že vidí pragmatické výhody úzké spolupráce s Infantinem a pozitivní
dopad jeho záměrů na český fotbal. Současně připustil, že potřebuje více
podrobností a že výkonný výbor FAČR měl návrh formálně projednat až 11.
srpna.
Jinými slovy: podrobnosti ještě nebyly známy, řádné
orgány ještě nerozhodly, většina Evropy upozorňovala na nedostatek
transparentnosti, ale pragmatické výhody už byly viditelné. Stačilo se
podívat na částku.
Trunda tím neprokázal mimořádnou českou
korupci ani zvláštní morální vadu. Naopak předvedl přesně to, na čem
Infantinův systém stojí. Národní funkcionář má před sebou konkrétní
peníze pro vlastní fotbal a abstraktní nebezpečí pro institucionální
budoucnost světového sportu. Peníze lze ukázat na tiskové konferenci.
Institucionální budoucnost se nevejde na fotografii. Je proto snadné
prohlásit, že člověk jedná pragmaticky, a doufat, že účet přijde až za
působení někoho jiného.
Není nutné dělat z UEFA klášter
neposkvrněných mnichů. Evropská organizace chrání také vlastní peníze,
soutěže a moc. Její konflikt s FIFA není soubojem dobra se zlem. Je to
souboj dvou mocenských center s odlišnými obchodními zájmy. Ani to však
nemění podstatu věci. I sobecký zájem může někdy zabránit mnohem
nebezpečnějšímu kroku. Hasič nemusí být světec, aby správně uhasil
požár.
Infantino patrně věřil, že mistrovství světa patří FIFA,
protože FIFA je organizuje. To je stejná logika, podle níž by ředitel
muzea mohl prodat soukromému fondu podíl na obrazech, protože má klíče
od budovy. FIFA mistrovství světa nevlastní v morálním ani kulturním
smyslu. Spravuje je. Je pouze dočasným opatrovníkem události, kterou
vytvořily generace hráčů, klubů, reprezentací a diváků.
Rozdíl
mezi vlastníkem a správcem je pro Infantina zřejmě stále obtížnější
pochopit. Vlastník může majetek prodat. Správce má povinnost předat ho
dál v lepším stavu, než v jakém ho převzal.
Infantino zatím
nemusí skončit. Stále má podporu významné části Afriky, Jižní Ameriky a
některých asijských asociací. V systému FIFA se morální pobouření
nepočítá. Počítají se hlasy. Může tedy přežít stejně, jako přežil
předchozí aféry, politické objetí s Trumpem, kritiku kvůli Kataru i
vlastní proměnu z reformátora v dvorního ceremoniáře autoritářů a
miliardářů.
Něco se však změnilo. Infantino chtěl prodat část
budoucnosti fotbalu a místo toho prodal představu o vlastní
neporazitelnosti. Ukázalo se, že i prezident FIFA může překročit
hranici, za níž se z poslušných asociací stanou odpůrci, z obchodního
plánu důkaz špatného řízení a z muže, kterého podporovalo více než dvě
stě zemí, funkcionář, kterému se najednou nikdo nechce dovolat zpátky.
Diskuse