Děs a hrůza v České televizi

3. 10. 2016 / Karel Dolejší

Zaměřím se pro přehlednost jen na tři hlavní problematické body Dyčkova vyjádření.

Na otázku, co říká zveřejnění nizozemské vyšetřovací zprávy o sestřelení letu MH 17 na Ukrajině, odpověděl Dyčka zpochybněním kompetence vyšetřovatelů a prohlášením, že jsou neschopní, pokud šetření nedokázali uzavřít dříve. Zcela přitom ignoroval fakt, že ruské dezinformační operace vytvořily v informačním prostoru stav, v němž jakékoliv vyšetřování musí zákonitě preferovat "neprůstřelnost" závěrů před rychlým uzavřením případu.

Když byl Dyčka dotázán na civilní oběti ruských náletů, vyjádřil se zcela cynicky: Média prý věnují mrtvým civilistům nepřiměřenou pozornost a to zabraňuje ve "správném" pochopení konfliktu. Zapomněl se ovšem zmínit, že ochranu civilistů při plánování a provádění válečných operací striktně vyžaduje mezinárodní právo a že je jádrem "populaciocentrické" protipovstalecké doktríny západních ozbrojených sil. Jinak řečeno, tázaný divákům zamlčel, že záměrné hromadné zabíjení civilistů ve válce rozhodně nepředstavuje žádnou normu.

Vrcholem, alespoň pro mě, se ovšem stalo vyjádření k ruskému útoku na humanitární konvoj. Konvoj určený pro obležené východní Aleppo vypravily OSN a Syrský arabský červený půlměsíc - aktéři velmi poslušně spolupracující s Asadovým režimem, kteří jsou za to ostatními humanitárními organizacemi v Sýrii silně kritizováni. Spekulováním o možnosti, že by mezi všemi ostatními právě tento konvoj vezl zbraně, což mělo být údajnou příčinou ruského útoku, se pro mě osobně stal Lukáš Dyčka absolutně nedůvěryhodnou postavou.

***

Při veškeré pestrosti doktrín protipovstaleckého boje existují v zásadě dva hlavní přístupy, které jsou autory pouze variovány: Jeden se zaměřuje na oddělení civilního obyvatelstva od povstaleckých kombatantů a jeho ochranu, proslul i díky heslu o získání "srdcí a myslí" populace válkou postižené země. Druhý však vychází z oprávněného předpokladu, že s civilním obyvatelstvem se nenáviděné úřady stejně nikdy nedomluví, takže je musí buď zabít, zlomit nebo zastrašit. Mezinárodní právo předepisuje první přístup; ale zrovna tak jde o jediný přístup skutečně slučitelný s principy, jimiž se má řídit každá armáda uznávající nad sebou demokratickou politickou kontrolu. A západní standardy ochrany civilního obyvatelstva ztělesněné v příslušných vojenských předpisech zmíněnému stavu odpovídají. Neznamená to, že předpisy nebo mezinárodní dohody nebývají západními ozbrojenými silami porušovány; avšak také rozhodně nelze říci, že jsou porušovány rutinně či zcela ignorovány. Porušení předpisů nebo mezinárodního práva bývají pravidelně předmětem vyšetřování a právní i široká veřejnost takové činy jednoznačně odsuzují.

U vědomí pocitů, které jsem měl v roce 1999 během náletů NATO v Jugoslávii při prohlížení fotodokumentace na webu vojenské nemocnice v Bělehradě, jakož i všeho ostatního, co jsem kdy později z ozbrojených konfliktů posledního čvrtstoletí viděl, musím konstatovat, že to čeho se Rusko a Asadův režim právě dopouštějí v Aleppu nemělo a nemá obdoby. Jde o ty nekrystaličtější případy promyšlených a cynických válečných zločinů, jaké si lze vůbec představit. Snahy ruské vlády vystupovat z povýšené pozice aktéra údajně morálně nadřazeného "dekadentnímu" Západu lze v daném kontextu označit jediným výrazem: Chucpe.

***

A pro všechny, kteří České televizi léta zasílají rozhořčené stížnosti, že je prý "proamerická", mám ještě jednu opravdu skvělou zprávu: Pořady jako rozhovor s Lukášem Dyčkou jednoznačně dokazují, že "proamerické" toto mainstreamové médium tedy rozhodně není.