České bezpečnostní orgány jsou dlouhodobě pod vlivem islamofobní propagandy, těžko od nich očekávat racionální přístup

4. 6. 2015 / Karel Dolejší

Když se začtete do řady veřejných vyjádření bývalých či současných představitelů tohoto státu spjatých s ministerstvy vnitra a obrany, vyjádření týkajících se islámského světa, najdete velmi mnoho předsudků, až extrémních, řadu nemístných zjednodušení a především velmi přehnaný pocit existenciálního ohrožení. To je s největší pravděpodobností kromě jiných faktorů také důsledkem dlouhodobého cíleného propagandistického působení zahraničních vlivových struktur na české bezpečnostní složky. V minulosti v tomto směru dvě cizí mocnosti, každá z vlastních důvodů, úzce spolupracovaly - a mnozí představitelé jejich zájmů dokonce byli společní pro obě lobby. To již v současnosti naštěstí není pravda, protože zájmy těchto mocností se stále více rozcházejí. Nicméně výsledky minulého snažení jsou zde.

Blízkovýchodní stát, pro nějž je Česká republika svým způsobem klíčová z hlediska uplatňování vlivu v EU, měl a má zájem, aby vše islámské a arabské zde bylo vnímáno jako hrozba. To samozřejmě ani v nejmenším neznamená, že všichni kdo jsou s tímto státem tak či onak blízce či vzdáleně spojeni, třeba jen kulturně, mají stejné záměry nebo názory. Jedná se primárně o působení oficiálních státních struktur, ne o aktivismus občanské společnosti nebo okruhu sympatizantů v ČR.

Eurasijský stát sice doma více či méně úspěšně hledá modus vivendi s islámem, včetně jeho konzervativnějších verzí, v zahraničí však často cíleně šíří islamofobii, protože celá řada jeho oponentů a uprchlíků patří mezi muslimy. Dosažení toho, aby čeští úředníci a policisté považovali islám a priori za ohrožení, bylo klíčové například z hlediska rozhodování o tom, komu zde bude nebo nebude udělen azyl.

Společné lobbistické struktury a projekty v ČR se rozpadly, větší díl z nich zůstal pod kontrolou státu eurasijského, zbyl však za nimi opravdu "velký kus práce" v podobě zakořenění antiislamistických předsudků v bezpečnostním aparátu. To vytváří bohužel velmi vhodné prostředí pro veřejné působení fanatických antiislamistických uskupení jako IVČRN, nebo i otevřeně neonacistických antiislamistů, které "odborníci na extrémismus" z brněnské líhně pod faktickou kontrolou ODS soustavně podceňují. A prostředí bezpečnostních struktur hostilních vůči islámu se ze dne na den jistě nezmění.

Nepodezíral bych ovšem právě olomouckou univerzitu, že zmíněné předsudky vůči islámu také sdílí. Podle mého názoru je spíše "normálně" zastrašena neskutečně drzou a zběsilou agresivitou a vyhrožováním aktivistů IVČRN, takže se chová tak zbaběle a poníženě, jak je v této zemi mezi akademiky dlouhodobou tradicí.

Ve včerejším deníku Právo na straně 7 vyšel komentář Jana Eichlera nazvaný "Nerovný boj, nebo rodina? Moje volba je jasná!" vyjadřující se k odmítnutí jeho profesury ze strany Miloše Zemana. S 90 % procenty názorů autora obvykle nesouhlasím, zde konkrétně s tendenčním popisem údajně depolitizovaných akademických procedur za minulého režimu, ale to teď není podstatné. Eichler na okraj oznámení, že v boji o profesuru rezignoval, zmiňuje podle něj hlavní důvod, proč "narazil": Kritizoval mj. názor Miloše Zemana, že Palestinci by měli být přemístěni do Saúdské Arábie. Údajné či skutečné zapletení se Eichlera s StB ovšem bledne ve srovnání s životní historií blízkého spolupracovníka Miloše Zemana, který v listopadu 1989 nabízel stranickému aktivu veřejně k použití proti demonstrantům tankovou divizi. Tudíž lze oprávněně předpokládat, že důvod odmítnutí zmíněný Eichlerem v předmětném komentáři má k pravdě výrazně blíže než ty, které byly oficiálně uvedeny jako překážka jeho profesury.

Jinými slovy, v kauze je nejdůležitější Eichlerovo nedávné veřejné odmítnutí islamofobie, nikoliv údajné či skutečné hříchy z dob před listopadem 1989.

Takových signálů si ovšem po kariéře toužící český akademik jistě dobře všimne a lekci si zapíše za uši.

0
Vytisknout
3749

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2015