Sirotci pravdy, dezertéři lásky – VI. část

4. 6. 2015 / Josef Brož

úvodní fotografie z filmu Anonymous (2011). „Proč hledět na Lunu, když zahlédli jsme Slunce?“

Ušetřím Odettu (pro příště) dalších analýz. Už i tak si připadám jako uzurpátor, frustrovaný jedinec, bez velké invence, jemuž dotyčná stále píše, a slovům přikládá větší váhu, než jsem se nadál, neboť podle všeho jsem ji, jak napsala: „literárně znásilnil/zprznil“. Má z velké části pravdu, ano, dalo by se to vyložit i takto, ale soudím, že se plete v podstatném: přeceňuje totiž svůj význam. V mých očích je jako Slunce: mnohem krásnější, inteligentnější, pronikavějšího úsudku, než jak jsem ji v minulých dvou dílech Sirotků pravdy a dezertérů lásky, část IV: ZDE a část V.: ZDE vypodobnil. A ctihodní čtenáři, kteří tomu cyklu věnují pozornost, si toho jistě všimli (mezi řádky).

Co si vlastně myslí Odetta sama o sobě? Že je pouze velkou studnicí kalu? Zděsil bych se sám ještě více, kdybych se podíval dolů? Mohl jsem ale, zajisté jen shodou okolností, potkat přece zcela jinou dívku, způsobů třeba vybranějších, úsměvů tajemnějších a esemesek vroucnějších. „Ale já jsem prostá, proto sprostá,“ napsala téměř básnicky s tím, abych ji už toho svého Prousta nepředhazoval („... a nenavážej se už do mě, že jsem nepřekousla toho Prousta... takys nečet všechno“). Nebudu. Škoda ale, že takových zpráv nebylo více. Ale téměř proustovská byla rozhodně tato: „Musí člověk preventivně zničit všechno, co mu připadá nejistě a nebezpečně hezký, jenom aby se vyhnul zklamání?“ To vypadá jako odvážná výzva k nějakému bláznivému činu. Vydrápala by mi potom z čista jasna oči, jak soudí Vlado?

Ano, obávám se, že odvaha nepatří k současnosti. Jsme až příliš zahleděni do své vlastní čiré bezvýznamnosti, proto produkujeme bezvýznamné věci. Nebo je to naopak? Doba je bezvýznamná, a proto jsme obklopeni sami sebou – bezvýznamnými lidmi v bezvýznamných situacích? To jenom někteří z nás, posedlí virem prchavého okamžiku egotismu, si ještě chtějí namlouvat, že rozhodně významnými (byznysmeny, politiky, novináři) přeci jsou. Ať už se na sebe budeme dívat různě: tu psychologicky, nebo sociologicky – a sami sebe vidět jako strůjce nebo produkty doby, patrně nesneseme příliš. Ani Odetta toho příliš nesnese, když se jejích posledních čtrnáct dní podobalo jednomu nekonečnému záchvatu šílenství. Kde na to šílenství bere tolik času? Šílenství se ale neptá...

Měla tu být ale původně řeč o lásce. Ať tak, či onak, aniž bych se o ní (a její duši, neřku-li srdci) dozvěděl více, dostal jsem se do Odettiných psychedelických sítí, jimiž mne obestrřela, obvinila mne... a nakonec i odsoudila. Na místo vyznání, na místo oněch „nejistě a nebezpečně hezkých“ věcí, dostalo se mi přiznání, pozdního přiznání. Bylo to bez úsměvu, bez mlčení – a cvaklo to jako gilotina. Je možné, aby se láska brala jako procesní protokol? Úpis, rozsudek, doznání?

„Myslel jsem, že nedorazíš!“ řekl jsem jí při první schůzce, abych odlehčil skutečnost, že přišla o deset minut dříve. - „Nejsem přece už žádná pubertačka,“ odpověděla.

Ne, to jistě ne. Přesto jsem se jí na věk (té „mladší ženy“, já „starší muž“) napoprvé nezeptal, ani jsem se to nepokoušel odhadovat. Ale třeba nepatří ani k těm ženám, které by taková tajemství vůbec muži sdělovaly. Třeba není ani vůbec tím, za koho se vydává – možná mám jenom moc přeexponovanou představivost – a její podoba (ZDE s tím výrazným charakterním nosem, jenž připomíná ten Alžběty I., jenž se mi tolik líbil; ta její jemná křehká konstituce, jíž dominuje útlý vosí pas; a potom ty vlasy, frisé, téměř nakrepované kolem bledého obličeje?) - třeba, nepochází z tohoto světa. Má tu snad na zemi nějaký speciální úkol? - Mission: Impossible? Tomu by přece odpovídaly všechny ty její esemesky, z nichž některé jsem tu citoval, jež se mi jedna po druhé, jako světelné výstřely začaly uprostřed noci vynořovat na displeji. Zdálo se mi to? Byla to vůbec pravda? Obstály by takové důkazy před soudem? Ale, panebože, před jakým soudem? - A za co, soudruzi?

„Bojíš se, že tě budu žalovat?“ ptá se poťouchle. „Víš, přemýšlela jsem o tom.“

„A co svoboda psaní?“ namítám polekaně.

„A co svoboda soukromí?“ smečuje s převahou.

(Je v tu chvíli majestátní jako královna. Kdyby byla tou Alžbětou I., možná jen pohodí hlavou, přijdou nějací ozbrojenci s meči – a po několika salvách s mušketami by byl konec. Byl bych obviněn z nějakého nového spiknutí proti královně, jistě, něco by se našlo. O trůn by ani nemuselo jít. - Tady jsem se nechal trochu unést, protože jsem si pustil o víkendu vpodvečeů film Anonymous (2011), což je sice o Shakespearovi, ale dosti také „královnině moci“ vůči hraběti z Essexu, tedy „moci jedné ženy“, viz: https://www.youtube.com/watch?v=uBmnkk0QW3Q&noredirect=1 ZDE)

I tak se mi její tvář vynořuje v noci: „Musím na tebe stále myslet!“ Ale proč, proč musí myslet zrovna na mne? Nemůže třeba, prosím, myslet na někoho (nebo raději na něco) jiného? „Láska je nemoc duše,“ píše ve svém rozsáhlém eseji De l´amour (O lásce) Stendhal. Ne, o duši přece Odetta vůbec nikdy nemluvila, přesto mi od prvního okamžiku připadala jako zjevení - „Nejsem ta éterická bytost, jakou sis mě vysnil“ - plovoucí jako labuť mimo čas a prostor. Pokud tomu nemuselo být, proč se ale tak stalo? Cítil jsem od počátku, že toto setkání nemohu zaplašit, že muselo prostě přijít. Asi tak, jako přichází po noci... den? Ne, spíše naopak, asi tak jako přichází... jako přichází noc... po dni? Který z těch andělů je hrozný? Odetta ale není anděl, i když by mohla. Nechci se ale raději ani ptát, jakým andělem by tím pádem musela být.

Odetta v hávu andělském je ale ženou současnosti. Ne, nechce se mi ale raději ani věřit, že by i u ní feminismus zničil i ty poslední kvality, jimiž disponovaly „ženy včerejška“. Dnes se ale již nemluví ani o duši, ani o srdci; mluví se pouze proto, aby se nemlčelo, a čím více se mluví, tím méně smyslu to všechno dává. Ne že by nebylo možné dokonce nesmysly vyjadřovat city, ale za ty se všichni stydí, protože „city jedince oslabují“. Mluví se hlavně o tom, co prospěje tělu, jehož největší slastí je dosahováno nikoliv láskou, ale sexem (a nic na tom nezměnilo ani žádné fitness centrum). Už se neříká: „Miluješ mne?“, nýbrž podle naladění ve variantách, vyberte si: „Chtěl/a/nechtěl/a jsem píchat!“ Ve většině překladech z anglo-americké literatury se objevují pro „fuck“ výrazy také další, které dnes již samozřejmě nikdo necenzuruje, nejčastěji je to všeobecně zaužívaný výraz: „šukat“, což zní skoro jako „smrkat“. Jsou ale i další...

Lucie má právo protestovat, psát vulgárně i zoufale, nic to ale na situaci nezmění. Třeba se tím ale jednou provždy vyřeší téma, jaký je rozdíl mezi pocitem a citem, zvláště, jde-li o „pocit blbej“ a „cit nevyřčený“, respektive „jenom trochu“, z něhož se nakonec nevyklubalo ani „vyznání“, ale spíše „příznání“. „Myslím, že jsem se do tebe trochu zamilovala,“ napsala Odetta. To by jistě Lucie neudělala, je to přece racionální advokátka se železnou vůlí a nasazením, ale o ní jsem se nikdy neucházel, ani si to nijak zvláště nenamlouval. Napětí, které vězí mezi Odettou a Lucií je mnohem větší: Odetta protestuje způsobem, jež člověka nezbavuje naděje, že by se mohla jednoho dne ještě zrodit třeba... láska; Lucie oproti tomu zmítá se jako lasička chycená v pasti, aniž by zaznamenala, že její sebetrýznění nevychází z toho, že o ní píši jako o Odettě. To sebetrýznění tu přece bylo již dávno předtím...

Stendhal, který svůj esej O lásce napsal v roce 1822, rozlišuje různé druhy lásky. Napočítal v zásadě celkem čtyři, i když věděl, že každá může mít dalších deset veariant, takže: 1. lásku vášnivou; 2. lásku vkusu; 3. lásku fyzickou; 4. lásku marnivou. Každá má svůj půvab, „lásky vkusu a marnivosti“, dvě kategorie, spjaté s dobovými společenskými kódy, zdá se mi, doznaly patrně největší proměny. Domnívám se neskromně, že každá žena touží po lásce vášnivé, pouze její společenské postavení či nějaký nedostatek odvahy vůbec transformuje tuto lásku č. 1 buď na lásku č. 3 (patrně nejrozšířenější forma, i když Stendhalův popis rovněž neodpovídá současnosti, přesto jej tu cituji: „Najít na lovu krásnou a čerstvou venkovanku, jež utíká do lesa.“) - lásku veskrze společenskou (ukázat se „vkusně“ na veřejnosti či budit zdání zamilovanosti v rámci sebestředné „marnivosti“) v poslední době opět vrátil do středu zájmu bulvární tisk a televize. Kde začínájí a končí „cesty do neznáma“?

Pokud laskavý čtenář ještě nekliknul na stránce někam jinam, zde na Britských listech, kde se nachází tolik pozoruhodných sociálně-politických analýz, rád bych tu ještě zmínil jednu věc, totiž způsob, jakým se „láska rodí“. Nepřišel na to opět nikdo jiný, než Stendhal, který se mi v této části stal zásadní literární berličkou, abych se tu rozloučil s Odettou. Třeba to bude dobré i pro Lucii, ale mentorovat nikoho nechci, z toho důvodu tento cyklus nepíši (rozhodně ne kvůli „stendhalovskému syndromu“).

Stendhal rozepsal ve II. kapitole zrození „lásky v duši“ do sedmi kategorií, přičemž patrně nejzajímavějším rysem je u něho tzv. krystalizace (dokonce dvojí). Kategorie jsou zde: 1. Obdiv; 2. „Říká se: Jaká rozkoš dát jí polibky, získat polibky atd.“ (dvojka není popsána jedním slovem); 3. Naděje; 4. Láska se zrodila; 5. První krystalizace; 6. Rodí se pochybnost; 6. Druhá krystalizace.

Stavy krystalizace popisuje jako větévku, jež po vynoření přináší diamanty: vyžaduje to trpělivost, snášení příkoří a jisté míry utrpení, domnívám se. Jedinec, stižený láskou se zkrátka ocitl ve stavu, jenž je výjimečný, a podle Stendhala se pochybuje neustále někde mezi třemi stavy mysli: 1. Má (dotyčná žena, psáno je to z perspektivy mužské) všechny dokonalosti; 2. Miluje mne; 3. Jak to udělat, abych od ní dosáhl největšího důkazu lásky? Co myslí Stendhal tím „důkazem“, ponechám na čtenářově představivosti.

Zdá se to vypadat celé dosti staromódně, že? Kniha vyšla v Československu v http://www.antikvariat-vltavin.cz/kniha/o-lasce-3 překladu Nevařilové a Teigeho v roce 1930, později až v roce 1951 a je široce dostupná v antikvariátech, například: http://www.melcer.cz/index.php?akc=detail&idvyrb=28902 ZDE. To pro případ, že by se laskavý a shovívavý čtenář odhodlal do knihy pustit, což mu živě doporučuji.

Příběh s Odettou je tu na pokračování, což mi umožňuje vrátit postavy i děje opět do hry. Dostalo se mi různých ponaučení: co dělat, co nedělat, jak utéct, i jak zůstat – všem čtenářům za rady děkuji, byly mi užitečné v těžkých chvílích. Protentokrát ale – nedojde-li k něčemu nepředvídatelnému, což nelze nikdy vyloučit, že? – se tu s Odettou loučím. Co by se asi stalo, kdyby Odetta nedostala šílený záchvat? Co by se asi stalo, kdyby nepotřebovala získat „psychickou podporu“ od všech, které toho dne, když vyšlo první vyprávění, někde potkala? „Bim-bam, bim-bam,“ zní zvony Týnského chrámu, a já se loučím. Květen je pryč. Bylo to jen náhoda?

Sbohem, Odettto, mohlo to být všechno úplně jinak. Ale v tom přece spočívá půvab vyprávění, jehož další část nelze nikdy předem odhadnout. Nejsem lékař, ani utěšitel hysterických žen – je přece známo, že muži se nejvíce bojí ženské hysterie, není-liž pravda? Je to ta nejsilnější ženská zbraň, hned po slzách, jež vypadají jenom zdánlivě jako výraz bezmoci.

Jsem ale v tomto cyklu toliko skromným vypravěčem epizod, jež nezůstanou uchovány těmi, co přijdou po nás, protože už dnes, jak pravila Odetta i pro ženy příští: „Na Prousta všichni - sakra serou!“ - „Sbohem, už se neuvidíme, sbohem a šáteček: bylo to krásné – a bylo toho dost.“

***

Loučení je těžká věc. Každý den se ale ráno (nebo večer) loučíme s těmi, o nichž víme, že se s nimi druhý (nebo další a další) večer setkáme. („Chaque être jeté sur cette terre part tous les matins à la chasse du bonheur.“) Ona pravidelnost nás uspává, neboť zapomínáme, že jednoho dne nastane ta chvíle, že se již více neshledáme. „Nemluv mi o tom, nechci to slyšet!“ Ano, nikdo na to nemyslí, nechce o tom nikdo ani slyšet. Přesto všichni alespoň jednou – i kdybychom žili pouze sami na celém tom širém světě – se budeme loučit, jaksi: navždy. Věříme-li na život věčný, shledáme se jistě někde tam, ve světě za těmi současnými odlesky živých obrazů. Pokud ovšem nasloucháme hlasům, přítomnost těch, kteří odešli – nikdy neskončí.

„Ty slyšíš nějaké hlasy?“

„A ty snad ne?“

„Nepiš to, budou si o tobě myslet, že seš blázen!“

„A co jako?“

„O mně si už stejně myslí, že jsem ´nějaká divná´!“

„Nikdo si nic nemyslí...“

Odetta mohla být „sestra deště“, a nemusela být ani krásná. Mohla být jenom někde přítomná: třeba jen na chvíli. Podobna přízraku, bez srdce, podobna je večernímu záblesku, těm očím v tramvaji, které kolem vás projíždějí, aniž by se alespoň jedny dívaly ven. Kdysi se v dešti lidé schovávali pod deštníkem – bývalo to romantické kráčet v dešti: „Unter einem Regenschirn am Abend.“

Slyšíte tu píseň? Ein Lied...

(pokračování příště)

0
Vytisknout
1513

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2015