Kde jsou Masarykové naší doby?

26. 5. 2015 / Tomáš Hunčovský

Uvádím tento příklad proto, abych na něm demonstroval způsob, jakým se může utvářet myšlení dnešní mládeže, mezi kterou se jako tento rok končící student snad ještě řadím. Na Britských listech (a nejen zde) v minulých týdnech proběhla diskuze o tom, zda je dnešní mládež ve svých názorech „normalizovaná“ a jestli je schopna vůbec kriticky reflektovat složitost doby, v níž žije. Jako člověk, který je prakticky denně v kontaktu s lidmi mezi dvacátým až šestadvacátým rokem, bych se k tomu také rád vyjádřil. Předesílám však, že se jedná pouze o mou osobní zkušenost, která nemusí mít v žádném případě obecnou platnost.

Domnívám se, že dvacátý rok představuje kritický moment v životě každého člověka, protože se v tomto období utváří jeho osobnost, názory a vztah ke společnosti. Ty se mohou samozřejmě během následujících let různou měrou korigovat, ať už na základě nabytých zkušeností nebo znalostí, avšak základní kámen byl již položen a nyní se na něm už pouze staví. Vzpomínám si, že na střední škole jsem velmi málo četl. S přáteli jsme tehdy měli opravdu jiné zájmy než sezení u knih, navíc slovo „povinná“ četba v naší buřičské duši vyvolávala takřka averzi. Ve čtvrtém ročníku jsem však musel k maturitní zkoušce přece jenom několik knih přečíst, a tak jsem si ze seznamu vybral mimo jiné knihu Na západní frontě klid od E. M. Remarqua. Když se na to teď zpětně dívám, musím uznat, že tato kniha mě velmi ovlivnila nejen v tom, jak jsem se začal dívat na svět, ale především v tom, jak jsem o něm začal vůbec přemýšlet. Tehdy mi poprvé došlo, co znamená vcítit se do něčí role.

Záhy jsem pochopil, že knihy ze seznamu „povinné“ četby jsou na poli beletrie opravdu to nejlepší, co může člověk číst, proto jsem se jim začal věnovat. Po střední škole jsem si koupil všechny knihy Remarqua, přes něž jsem se dostal k dalším autorům, kteří se ve svých dílech zabývali jak válečnými událostmi, tak kritikou soudobé společnosti (Joseph Heller, Kurt Vonnegut, Ernest Hemingway, Norman Mailer atd.). Od autorů dvacátého století jsem se dále posunul o století zpět, kde jsem poznal monumentální díla F. M. Dostojevského, který se okamžitě stal mým nejoblíbenějším spisovatelem. Jeho sondy do nitra lidské duše jsou nadlidským výkonem, jejichž vstřebáním začne čtenář podle mého názoru do jisté míry rozumět jednání ostatních lidí a celkově bude nahlížet na život z několika rovin, nikoli pouze z té jedné „správné“.

Knihy výše uvedených autorů jsem doslova hltal ve dvaceti letech, už tehdy jsem však narazil na problém, že jsem si o nich nemohl mezi svými vrstevníky prakticky s nikým popovídat, protože víceméně nečetli. Ta samá zkušenost mě potkala i ve chvíli, kdy jsem sáhl po knize Hra o trůny od G. R. R. Martina. Dnes se tato série stala díky stejnojmennému seriálu mezi mladými takřka hitem, který zná prakticky každý, předtím až na zaryté fanoušky fantasy literatury téměř nikdo. Bohužel mě toto dílo nijak nenadchlo, takže k dalším dílům už jsem se nedostal a ani seriál neznám. Z tohoto příkladu však pro mě vyplývá pozoruhodná skutečnost, a sice že dnešní mládež je velmi silně ovlivňována tím, co jí předkládají média. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby v důsledku toho nemizel u většiny z nich vlastní úsudek.

Amy Mackinnon ve svém článku napsala že je dítě postkomunismu. Dovolil bych si její tvrzení upřesnit – spíš než děti postkomunismu jsme děti kapitalismu. Náš „otec“ (kapitalismus) je na nás velmi přísný a život bez něj si prakticky nedovedeme představit. Ačkoliv polistopadová generace není spokojena se současnými politiky, celý systém by od základů rozhodně měnit nechtěla. Tento názor panuje u dospívající generace v době, kdy se ukazuje, že spíš než v programech jednotlivých politických stran se mezery objevují právě v samotném systému.

Nemohu si nevzpomenout na parlamentní volby v roce 2010, kdy se snad poprvé vzedmula vlna mládeže, aby svým přičiněním změnila jejich výsledek ve prospěch pravicových stran. Ve svém okolí jsem tehdy mezi dvacetiletými pozoroval až takřka hysterické výlevy, které označovaly lídra ČSSD Jiřího Paroubka za „populistu“, jenž „naši zemi pouze zadluží“, že volba levice je cesta do pekel a „komunismus už zde jednou byl“ atd. Stal se z toho takřka trend.

Ptal jsem se sám sebe, jak k těmto závěrům dospěli a hlavně, proč jsem k nim nedospěl i já? Pravděpodobně mi v přijetí těchto zkratkovitých hesel zabránilo čtení knih, které člověka nutí, aby o věcech přemýšlel v širších souvislostech. Ale je to pouze má domněnka, nemohu soudit sám sebe. V jedné diskuzi na facebooku jsem se tehdy dočetl, že každý, kdo volí levici, je hlupák. Jedna dívka se osmělila na toto tvrzení reagovat, že máme přece demokracii a svobodu, tudíž může každý volit toho, koho uzná za vhodného, přičemž odmítla tvrzení, že by všichni, kteří nevolí některou z pravicových stran, byli hlupáci. Po jejím komentáři následovala doslova palba nenávistných argumentů, že je hlupačka a že by měla raději poslouchat ty, kteří tomu rozumí, když ona sama je absolutně „mimo mísu“.

Pozoruhodné je, že takto argumentovali i studenti vysokých škol, kteří odkazovali na stránky českého statistického úřadu, kde si mohl každý údajně prohlédnout, jaké dluhy jaká vláda během předchozích let nadělala. Jejich úvaha však vůbec nebrala v potaz, že lidské jednání je ovlivňováno i jinými než pouze ekonomickými hledisky, což ale samozřejmě svým zúženým pohledem na věc nevnímali.

Paradoxní na tom je, že myšlení jednotlivců, kteří byli vychováni v demokracii a svobodě, se v podstatě ukázalo jako totalitní, neboť byli přesvědčeni o tom, že pouze jejich názor je ten správný. Dosud lituji toho, že jsem se té dívky tenkrát nezastal (a co hůř, nezastal se jí nikdo, takže zůstala úplně osamocena a své komentáře nakonec raději smazala, tzn. byla umlčena).

Myslím, že polistopadovým politikům a médiím se podařilo v mladých lidech zakořenit odpor ke všemu levicovému. Dokonce tento předsudek povýšili do té roviny, že pojem levice se v myšlení většiny mladých lidí vlastně rovná „komunismus“. Dochází zde k zajímavému střetu – mládeži bývá od starších lidí vyčítáno, že nemá nárok hodnotit dobu před rokem 1989, protože ji nezažila. Naproti tomu je jí ze všech stran jasně sdělováno, že minulý režim potlačoval veškerá práva a svobody jedince, tedy to, co nám údajně zajišťuje systém současný.

Vyčítat mladým, že by se k období před rokem 1989 neměli vyjadřovat, mi přijde zcestné. (Je to asi jako kdybych tvrdil, že se český historik František Šmahel nemá právo vyjadřovat k husitství, když v této epoše nežil...). Naopak se domnívám, že by oné době měli věnovat náležitou pozornost (odborné literatury je k tomuto tématu dostatek), protože by pak mohli jednoduše analyzovat a srovnávat, v čem se minulý režim od toho současného liší a třeba by se naučili respektovat právě i svobodu volby jednotlivce.

Problém však vidím v tom, že každý dnes sleduje především svůj individuální prospěch. Sociální otázka byla vytěsněna do té míry, že si lze jen stěží u někoho představit prioritní jednání pro obecné blaho. Ostatně v nejvyšších kruzích se můžeme každodenně přesvědčit o tom, jak chápou zastávání veřejných funkcí naši politici. S bezohledností to ale snad nebude ještě tak zlé.

Rád bych zde uvedl příklad, který svědčí o tom, že i mezi mladými lidmi existuje jistá míry solidarity a pochopení, jen je třeba je rozvinout. Jednou jsem se se svými přáteli dostal do diskuze, během níž jsem pronesl: „Socialismus vnímám jednoduše jako lásku k bližnímu, humanitu. Jsem rozhodně proti bídě a přál bych si, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, a aby každý měl navíc pro sebe dostatek volného času, během něhož by se mohl svobodně rozvíjet“. Jedná se o téměř doslovnou parafrázi Masarykova výroku, který vyslovil během jednoho rozhovoru s Karlem Čapkem (K. Čapek, Hovory s T. G. M., Praha 1990, s. 124).

Řekl jsem to cíleně, protože mě zajímala reakce přítomných. K mému překvapení s tímto výrokem všichni vesměs souhlasili a to dokonce i ti, kteří jinak zastávají vůči všemu, co má nádech socialismu či „levicovosti“ odmítavé stanovisko. Bylo by třeba, aby se mezi lidmi, kteří mají ze svých pozic tu moc působit na mladé lidi, nacházelo více těch, jež by jim dokázali zprostředkovávat podobné myšlenky. Nikoli proto, aby se myšlení mládeže změnilo, ale proto, aby se více zdemokratizovalo.

Domnívám se, že pokud by mladí dokázali nahlížet na současné problémy z vícero úhlů, roztříštilo by to jejich jediný „správný“ obraz naší společnosti, který se do nich snaží zasadit média, ta média, jež nás denně bombardují stálou hrozbou již dávno zdiskreditovaného „komunismu“ a ideálem současného systému. Problém totiž je, že co se píše v novinách, berou mladí zpravidla jako absolutní pravdu, kterou nelze zpochybnit – jako relevantní zdroj informací přitom často považují noviny (nehrozí, že by četli papírové vydání) ve vlastnictví jistých vlivných podnikatelů.

Zkušenost však učí, že i k novinovým článkům – a především k nim – je třeba přistupovat kriticky (včetně toho mého). Vždy si vzpomenu na slova vynikajícího francouzského historika Marca Blocha, účastníka obou světových válek, který k nepřátelskému proražení Maginotovy linie na Rýně poznamenal toto: „O šokující epizodě přechodu Rýna však vím jen to, co se psalo v novinách, to znamená nic“ (M. Bloch, Podivná porážka. Svědectví z roku 1940

Na druhou stranu musím přiznat, že znám spoustu mladých lidí, kteří pozorují současný svět velmi kriticky. K takovému přístupu je však třeba zachovat si svou osobnost, přestože je lákavé nechat se strhnout proudem kolektivního nadšení, k němuž např. sociální sítě přímo svádí. Jakmile se člověku začnou jevit cesty zmatenější, má více sklon přijmout hotovou doktrínu, která mu poskytuje útočiště. Významnou roli hraje i skutečnost, je-li tato doktrína navíc ověřena souhlasem většiny, pak se mladí rádi zbavují volnosti své mysli a nechávají ji už pouze vést.

Doufám, že jejich mysl nebude dovedena až do situace, kdy se budou ze země znovu zvedat bombardéry, v nichž budou sedět noví Snowdenové. Yossarianové se je pak budou snažit po zásahu střepinou v letadle opět marně ošetřit, přičemž do poslední chvíle nebudou tušit, že střepina nezasáhla pouze stehno, ale rozervala Snowdenům celé trupy ukryté pod kombinézou. Jejich poslední rozhovor se pak omezí už jen na pár slov.

Snowden bude naříkat: „Je mi zima, je mi zima“.

Yossarian se ho bude snažit utěšit: „Jen klid, jen klid“.

Snowden: „Je mi zima, je mi zima“.

Yossarian: „Jen klid, klid“.