Češi postrádají identitu

14. 3. 2015 / Bohumil Kartous

Jan Čulík opakovaně pokládá otázku, co vede českou veřejnost, zejména její mediální a intelektuální reprezentaci, k zastávání bizarních a ideologicky silně zatížených postojů. Podobnou otázku jste si určitě mnohokrát položili, když jste se setkali s jedincem, který zjevně neví "čí je", řečeno lidově. S českou společností je to podobné.

Ve skutečnosti na to neexistuje jednoznačná odpověď, protože v každém jednotlivém případě jde o souhru vnitřních a vnějších faktorů. Je jistě možné poukazovat na zoufalé veřejné projevy pana Putny, nicméně není možné oddělit od nich zjevné známky hysterie a tedy fakt, že pan Putna prostřednictvím svérázného exhibicionismu bojuje zejména se svými vlastními "démony".

Je ale možné poukázat na sociální,  kulturní a historické vlivy, které mají na utváření tendencí veřejného mínění a celkového diskursu vliv. V případě soudobé české společnosti jsou to zejména tyto:

Trvalá krize české identity

Česká společnost prošla za poslední století řadou kataklyzmatických změn, které vždy zpřetrhaly předchozí vazby. Česká společnost, která se nachází mezi východem a západem, a která byla postupně zmítána hegemoniemi z obou stran, příznačně reprezentuje změť kulturních kořenů. V podstatě nikdy nevěděla, na jakou stranu se přiklonit a zůstává v tomto ohledu vnitřně rozpolcená. Zároveň, stejně jako mnoho jedinců, kteří trpí krizí identity, zoufale hledá oporu a vzor, místo aby se snažila vlastní identitu vytvořit tím, že ji prostě uchopí, pojmenujte a dá jí tvar. Zní to jako prostý návod. Česká intelektualita a veřejné mínění jsou ale natolik zakomplexované, že své osobité kulturní a společenské atributy raději zapírají a utápějí v napodobování převzatých vzorů a modelů. Nedávno jsem byl na jednání na norském velvyslanectví a mimoděk jsme se dotkli toho, jak je to se vzájemnými překlady literatury. Zatímco z norštiny překládají desítky lidí, v Norsku není nikdo, kdo by překládal z češtiny. Milujeme idoly kultur, které považujeme za vyšší, lepší, dokonalejší. Rádi k nim nekriticky vzhlížíme. Vždyť i ten Ladislav Smoljak a jeho bezelstně naivní, nekritický postoj vůči USA je symptomem téhož. Narativ Járy Cimrmana je přece o tom, že Češi si musejí své hrdiny, tedy pilíře identity, vymýšlet. Cimrman zároveň ztělesňuje onu nejistotu a prchavost, kterou představuje češství. Proto starší české publikum, které ještě není ovlivněno globalizací a destrukcí stabilních kulturních specifik, tento narativ tolik miluje.

Dezinterpretace historické zkušenosti

Historickou zkušeností, ať už přímo či nepřímo, se zaštiťují všichni nekritičtí podporovatelé okcidentální hegemonie. Ve skutečnosti jde o svéráznou dezinterpretaci, která vyhovuje zjednodušenému vidění světa. V této jednoduché rovnici, která na první pohled vypadá velmi pragmaticky, je Rusko (a východ obecně, včetně Číny a islámských zemí) větším nebezpečím, historicky navíc potvrzeným. Odmítají si vesměs připustit, že historické okolnosti byly daleko složitější, že v případě osudu české společnosti šlo vždy o dohodu hegemonů z obou stran, kteří tehdy i dnes jednají stále stejně, tedy sledují své vlastní zájmy a s ostatními nakládají podle nich. Částečně za to může nevzdělanost, ale z větší části výše popsaná deprivace způsobená ne-identitou a z ní vyplývající veřejný tlak na to přijmout konkrétní identitu za vlastní. Dezinterpretace historické zkušenosti a krize identity částečně vedou k bizarním postojům, jichž jsme svědky: velká část pražské intelektuality je schopna zbožštit simulakrum Karla Schwarzenberga jen proto, že se domnívají, že reprezentuje svět dobra proti světu zla. Tutéž nesmyslnou a mnohokrát vyvrácenou vlastnost připisuje velká část společnosti Miloši Zemanovi. Vždy si pro to najdou zjednodušená odůvodnění svérázným výkladem předlistopadové či polistopadové historie.

Vzájemná nedůvěra uvnitř české společnosti

Nikoliv kulturní, ale mnohem více sociální příčinou nesmyslných a nekritických postojů je hluboká nedůvěra uvnitř české společnosti, která je společným jmenovatelem pro všechny sociopatologické jevy, jako je nepotismus, korupce nebo občanská apatie. Tato nedůvěra má nepochybně kořeny v době komunistické totality, kdy byla společnost velmi účinně fragmentarizovaná na strukturu vedle sebe žijících rodin (klanů), které sdílejí jen minimum společných zájmů. Naopak, jejich zájmy stály hypoteticky proti sobě, jelikož tato společnost připomínala nejvíce Hobbesova Leviathana. Homo homini lupus.

Polistopadový vývoj dal na chvíli lidem pocit, jakoby se tento stav změnil. Podle "strategického plánu rozvoje" měla zvítězit láska a pravda, a to prostředky všeho druhu, protože žádné peníze přece nejsou špinavé. Asi takhle by se dal krátce a zjednodušeně popsat paradox střetávání dvou vidění světa, kterým pracovně říkejme havlovské a klausovské (byť jde o často používané zjednodušení). Společnost ochotně uvěřila tomu, že tato zcela nesourodá paradigmata, která jsou sama o sobě neudržitelná, mohou dovést tuto společnost k těm vytouženým (zejména materiálním) lepším zítřkům. Deziluze, která probíhá posledních zhruba 17, 18 let, podporuje onu nedůvěru, která byla na relativně krátké období překryta iluzorní představou, že vše bude lepší, aniž by se společnost změnila zevnitř. Co z toho vyplývá? Vyznavači pravdy a lásky dále pěstí svou zvláštní ideologickou doktrínu a nejraději by viděli všechny komunisty (a ty, kdo reprodukují kremelskou propagandu) za mřížemi. Velká část společnosti, která dospěla k deziluzi (ze značné části způsobené vlastní prostotou) zastává opačné stanovisko a obhajuje nekriticky Zemana a Putina jen proto, že chtějí být v opozici. Pitomé? Ano, žel...

Češi milují, když mohou vést dřívější války

To je zvlášť poutavý a pikantní fenomén. Vezměte si, kolik aktuálních problémů trápí současnou společnost a kolik pozornosti by si zasloužily. Drasticky se zvětšuje rozdíl mezi bohatstvím a chudobou, jak globálně, tak lokálně. Společnost se vlivem technologií mění obrovskou rychlostí a nemá žádnou historickou zkušenost, o kterou bychom se mohli v tomto směru opřít. Jednoduše řečeno, nevíme, co bude. Exekuce, bezdomovectví, segregace ve vzdělávání, oligarchizace, destrukce demokratických principů a desítky dalších dílčích problémů, které tuto společnost sužují. A co dělá většina společnosti? Hledá viníky v minulosti a vede s nimi nesmyslný boj jen proto, že je to jednodušší a mnohem více to odpovídá celkové nechuti bojovat za něco podstatného. I to je rezultát nedůvěry ve společnost. Je to mimochodem projev slabomyslnosti a poraženectví, protože pouze člověk, který má dojem, že nemůže reálné zvítězit nad problémy okolo sebe, hledá snadnější terč, na němž může své vítězství simulovat a ukájet se.

Dlouhou dobu jsme byli svědky boje proti komunismu, který trvá dodnes. Postupem času se k němu ale přidala opozice těch, kdo ztratili v důvěru ve stávající systém a jeho zvláštní, paradoxní ideologickou doktrínu. Tito lidé, které můžeme pracovně pojmenovat jako zemanovce a putinovce, mají společný pocit zrady na sobě samých a personalizují si zlo do podoby Klause či Havla (paradoxně nikoliv Zemana), stejně jako ve svém krajně omezeném vidění světa vnímají Putina jako lepšího jen proto, že stojí "společně s nimi" v opozici k hegemonii, kterou odmítají.

Problém s lidmi, kteří si v období dospívání nevytvoří vlastní identitu, je ten, že se jim to už pravděpodobně během života nepodaří. Společnost má tu výhodu, že se na rozdíl od jedince stále reprodukuje. Míra kulturní setrvačnosti je ale velká a naděje na to, že by česká společnost v nejbližší době zjistila "čí je", je malá. Spíše se zdá, že se krize identity a další s tím spojené fenomény prohlubují. Řešením je jistě další kataklyzmatická změna. Přejeme si to?

0
Vytisknout
7589

Diskuse

Obsah vydání | 17. 3. 2015