Památka zemřelých - Dušičky

2. 11. 2013 / Boris Cvek

Dnes, druhého listopadu je v kalendáři, dokonce i v tom světském, civilním, Památka zemřelých neboli Dušičky. Lidé budou cestovat na hřbitovy za svými mrtvými, protože se to tak dělá, protože k našemu životu naši mrtví patří -- za mnoho jim vděčíme, prožili jsme s nimi a díky nim klíčové okamžiky našich životů, díky nim jsme těmi lidmi, kterými jsme. A ta propast, která nás od nich dělí, je pouze dočasná a dříve či později budeme mezi mrtvými i my.

Ale naši mrtví nejsou ve skutečnosti v těch hrobech a urnách, nejsou to jejich ostatky. Ani těla, která zůstanou po naší smrti, nebudeme už my. Jak říká Ježíš v odpovědi na žádost člověka, který ho chtěl následovat, ale nejprve chtěl pohřbít svého otce (Lk 9,60):

"Nechej mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."

Jak mohou mrtví pochovávat své mrtvé? A co je to království Boží, proč je důležitější než zvyky mrtvých? Často bývá posmrtný život chápán jako "onen svět", kde se realizují lidské sny a touhy, třeba po spravedlnosti, po ideálním světě. Jenže z křesťanského pohledu je člověk chápán jako živý nebo mrtvý v duchovním smyslu už nyní, už nyní je nebo není součást království Božího, už zde a nyní se děje věčnost. Bůh přece podle křesťanské zvěsti vstoupil z lásky sem na tento svět, zde se nechal z lásky ukřižovat, aby spasil lidstvo od smrti. A jak říká sv. Pavel (1Kor 13,8):

"Láska nikdy nezanikne. Proroctví -- to pomine; jazyky -- ty ustanou; poznání -- to bude překonáno."

Věčnost se děje zde a nyní a má podobu lásky. To je ten život, který je věčný, to je to království Boží. Proto je také v církevní tradici navázána vzpomínka na zemřelé na včerejší svátek Všech svatých. Víra ve svaté je víra v ty "živé navzdory smrti". Pohanství v nás spojuje svaté se zázraky, sochami, kulty, svátky a poutěmi, ale právě to, co všechny svaté spojuje a co je činí svatými, je z křesťanského pohledu právě láska. A na otázku, co je to milovat bližního svého, odpovídá Ježíš těmito slovy (Lk 10,25-37), která dávají za vzor lásky nikoli kněze, nýbrž dokonce člověka z jiné náboženské komunity (Samaritána):

"A hle, jeden učený v Zákoně vstal a zkoušel ho slovy: "Mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?" On mu řekl: "Co je napsáno v Zákoně? Jak tam čteš?" A on odpověděl: "Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe." Ježíš mu tedy řekl: "Správně jsi odpověděl. Dělej to a budeš žít." Ale on se chtěl sám ospravedlnit, a tak řekl Ježíši: "A kdo je můj bližní?"

Ježíš mu odpověděl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl mezi lupiče. Ti ho oloupili a zranili, potom odešli a nechali ho polomrtvého. A náhodou šel tou cestou jeden kněz, a když ho spatřil, přešel kolem po protější straně. Podobně i levíta, když přišel na to místo a spatřil ho, přešel po protější straně. Přišel k němu ale také jeden Samaritán, který tudy cestoval, a když ho spatřil, byl pohnut soucitem. Přistoupil, obvázal jeho rány a nalil na ně olej a víno. Pak ho položil na své zvíře, dovezl ho do hostince a postaral se o něj. Když pak druhý den odcházel, vytáhl dva denáry, dal je hostinskému a řekl mu: 'Postarej se o něj, a cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.' Kdo z těch tří se ti tedy zdá být bližním toho, který upadl mezi lupiče?" A on řekl: "Ten, který mu prokázal milosrdenství." Ježíš mu tedy řekl: "Jdi a jednej tak i ty."

0
Vytisknout
6783

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2013