Gosudar Zeman, hledání paralel a tříštění reality

22. 7. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

"Ve smyslu, ve kterém obvykle používáme toto slovo, je oligarcha osoba s ukradenými penězi, která pokračuje v plundrování národního bohatství, využívajíc svůj zvláštní přístup k orgánům moci a správy." (V.V. Putin)

V posledních týdnech se v českých médiích opakovaně objevila srovnání, vyslovená předními českými politiky ohledně jednání prezidenta Miloše Zemana, která tvrdila, nebo naznačovala, že Zeman svojí politikou směřuje k putinismu či, že se snaží jednat jako ruský gosudar. ZDE, ZDE, ZDE,ZDE,ZDE

Typicky zůstala tato paralela prostě jenom povrchní nálepkou, kterou média nijak blíže nekomentovala a neanalyzovala. Putinismus jako určitá nálepka je dnes zakotvený v české rusofóbii, jež je věrným kumpánem českého antikomunismu posledních dvou desetiletí. Rusko je v českém prostředí pořád vnímáno s předsudky jako "rudá" země, chudá země, země "negativních zpráv", díky kterým se můžeme cítit o trochu lépe, protože u nás "je to lepší". (zcela namátkou: ZDE, ZDE, ZDE, ZDE).

Nálepkování, povrchnost a bohužel i nekompetentnost jsou neštěstím jakékoliv veřejné diskuze. Ta v tomto případě staví na paralele mezi jednáním prezidenta Zemana a politickým režimem V. Putina, aniž by bylo zřejmé, v čem konkrétním se má o putinismus jednat a co vlastně putinismus je. Polo-prezidentský systém se tak nutně spojuje s Putinovým Ruskem, zatímco o Zemanově snaze o transformaci českého politického systému a la putinismus mají svědčit porušení "ústavních zvyklostí" a popřípadě i Zemanovy styky na Východě (skrze Šloufa a Nejedlého). Přitom například shora uvedený citát, kterým v roce 2000 sám prezident Putin definoval "oligarchu", by nás o ruských paralelách mohl donutit přemýšlet poněkud jinak.

Co je vlastně putinismus a jak funguje? Jak je to s putinismem a Zemanem? A co má dnešní Česká republika (nejen prezident Zeman) vlastně společného s Putinovým Ruskem?

I. PUTINOVO RUSKO

Rusko na cestě k jelcinismu

K tomu pochopit Putinův režim v současném Rusku je na prvním místě nutné pochopit režim Jelcinův, který nastoupil v důsledku rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Už během prvního roku svého působení v úřadu prezidenta Ruska (1991-1995) se Boris Jelcin dostal do konfliktu s tehdejším ruským parlamentem. Právě tento konflikt vedl k celkovému předefinování role ruského prezidenta a k zavedení současné ruské ústavy (1993). Důvodem pro spory byla na prvním místě nespokojenost parlamentu s ekonomickými a sociálními reformami "přechodu" od plánového hospodářství na tržní kapitalismus, který prosazoval a realizoval prezident a jeho okolí. Šoková terapie, kterou Rusku naordinovali ekonomové chicagské školy pod sponsoringem MMF a americké vlády, vedla v ruském případě k hospodářskému kolapsu s tvrdými sociálními dopady (např. několikaměsíční nevyplácení mzdy za práci, ztráta hodnoty úspor, prudký pokles spotřeby -- až o 40%, oslabení středních vrstev, tři čtvrtě populace pod úrovní chudoby v roce 1992, raketový růst nezaměstnanosti atp.). Spory o formát transformace vedly ke zdlouhavé ústavní krizi, ve které stáli proti sobě prezident, jeho administrativa a vláda a na druhé parlament a Jelcinův viceprezident. První fáze otevřeného konfliktu začala v prosinci 1992, když parlament odmítl potvrdit ve funkci Jegora Gajdara, hlavního architekta "šokové terapie" v Rusku, a následně vyvrcholila v březnu 1993, když zbavil prezidenta Jelcina jeho zvláštních pravomocí, které mu umožňovaly prosazovat reformy pomocí prezidentských dekretů (ukaz).

Jelcinova reakce na tyto kroky na sebe nenechala dlouho čekat. Jelcin vystoupil v televizi a vyhlásil tzv. zvláštní režim, kterým si přivlastnil do doby konání referenda zvláštní pravomoci k řízení země bez konzultace s parlamentem. Referendum bylo Jelcinovou snahou o to obejít parlament a dostat podporu a legitimitu přímo od voličů. Součástí tohoto vystoupení byl i rétorický útok na parlament jako zastánce pokusu o "návrat" ke starým sovětským pořádkům. Do karet mu hrálo, že většina poslanců byla v roce 1990 zvolena ještě za KSSS. O pár dní později byl tento prezidentův krok prohlášen ústavním soudem za protiústavní, což vedlo k tomu, že parlament začal proti Jelcinovi impeachment. Tento pokus ale selhal. Následně se konalo slíbené referendum, kterého se zúčastnilo 64% voličů a většina se vyslovila pro pokračování reforem a vypsání nových voleb. Tím získal Jelcin jasnou převahu.

Konflikt s parlamentem pokračoval a vyvrcholil v létě roku 1993. Parlament v době Jelcinovy dovolené zahájil kroky proti ekonomické liberalizaci a začal vyšetřování lidí kolem Borise Jelcina, které podezíral z korupce. Krize nakonec vedla k tomu, že prezident Jelcin po svém návratu rozpustil parlament. Ten reagoval tím, že Jelcinův krok zrušil jako protiústavní a zahájil opětovné kroky k prezidentově odvolání. Jelcin povolal armádu, která měla parlament rozpustit a prosadit tak pomocí represivních sil svojí politickou linii silného prezidentství a pokračování neoliberálně laděných reforem.

Na pouliční protesty svých odpůrců, stavbu barikád kolem parlamentu, bojůvky a střety s policii reagoval Jelcin tak, že v Moskvě vyhlásil mimořádný stav. Následně nařídil vojenský útok (tanky a speciální jednotky) na parlament a jeho obránce. Během jednoho dne 3. října 1993 se Bílý dům dostal pod kontrolu armády, a tím i prezidenta. Protesty byly ukončeny, rozehnány a Jelcin označil celé opoziční hnutí za "fašisticko-komunistickou ozbrojenou rebelii". Při střetech zemřelo podle oficiálních zpráv asi kolem 200 lidí.

Nová ústava z roku 1993

Do prosince 1993 se Jelcinovi podařilo prosadit novou ústavu, která platí v Rusku dodnes. V této době byl prezident jediným silným hráčem a mohl si tak ústavní pravomoci upravit podle svých vlastních představ a potřeb. I tato ústava byla prosazena pomocí dalšího lidového referenda, které Jelcin uspořádal v prosinci 1993 a ve kterém většina odsouhlasila znění ústavy. Ve stejnou dobu se konaly i parlamentní volby, uspořádané na základě volební reformy, kterou vydal prezident zase formou ukazu. Nová ústava dávala prezidentovi v ruském politickém systému významné exekutivní postavení a organizovala zemi v polo-prezidentský systém, ve kterém vedle sebe koexistují silný parlament a vláda s premiérem. Pro zajímavost (a srovnání) ústava například definuje roli prezidenta jako "garanta Ústavy Ruské federace, práv člověka a občana...", který "má přijímat kroky k ochraně suverenity Ruské federace, její nezávislosti a státní integrity, zajišťovat koordinované fungování a vztahy všech částí státního organismu". Vedle toho ruská ústava říká, že prezident má "ovlivňovat směry vnitřní a zahraniční politiky státu". Prezidentovy pravomoci jsou tedy v Rusku značné.ZDE

Pokud stručně shrnu dění v Rusku v letech 1991-1993, tak je dobré si všimnout toho, že silný prezident se v Rusku zrodil z konfliktu mezi prezidentem Jelcinem a parlamentem v rámci platné, ač upravené sovětské ústavy z roku 1978. Celý spor se vedl v kontextu rozpadu Sovětského svazu, formování stranického systému v Rusku a transformace společnosti. Jeho hlavním předmětem byla právě konkrétní podoba ruské transformace (a nikoliv samotné pravomoci). Prezident Jelcin jako zastánce šokové terapie (a nikoliv pozvolné změny) měl ve svým kontroverzních krocích po celou dobu podporu z USA a IMF, a to včetně podpory finanční. Konflikt přešel na podzim roku 1993 do formy lokalizovaného vojenského převratu, který parlament zcela ze hry vyšachoval. Namísto něho užíval Jelcin k prosazení své politiky referend.

Nástup Putina a budování putinismu

Vladimir Putin nahradil B. Jelcina ve funkci prezidenta relativně překvapivě v roce 1999, kdy dlouhodobě nemocný Jelcin odstoupil ze své funkce. Odevzdával Putinovi zemi, ve které prakticky nefungovala centrální autorita státu, který po roce 1991 selhával ve všech možných sférách společenského života (např. výplata mezd, penzí, právní ochrana atp.) a jehož ekonomika byla v žalostném stavu. Klíčovým neúspěchem Jelcinovy transformace bylo oslabení střední vrstvy jako základu občanské společnosti a nově vzniklá vrstva tzv. oligarchů, kteří se rekrutovali z bývalé stranicko-komsomolské elity a zprivatizovali bohatství země často mimo jakýkoliv právní rámec. Putin, bývalý důstojník KGB, v době Jelcinovy rezignace vykonával funkci předsedy vlády Ruské federace, a Jelcina tak zastoupil. V roce 2000 byl v řádných volbách zvolen prezidentem Ruska na dobu čtyř let. O důvodech pro výběr Putina jako Jelcinova zástupce se spekuluje. Často se ale objevuje názor, že Putin byl na jednu stranu přijatelný pro všechny, na druhou stranu měl zaručovat nedotknutelnost pozic lidí kolem Jelcina. Stačí připomenout, že první dekret V. Putina ve funkci prezidenta (zastupujícího) byl dekret zaručující Jelcinovi doživotní imunitu. V delší časové perspektivě ale Putin tyto naděje nenaplnil.

Putin v první fázi svého působení v úřadě prezidenta musel nejprve obnovit "vertikálu moci" (vertikal vlasti - termín V. Surkova) centra, což především znamenalo vypořádat se s těmi místními oligarchy, kteří se nepřidali na jeho stranu, nebo které nepotřeboval. V roce 2000 Putin vystoupil s projevem, ve kterém vyslovil plán zlikvidovat oligarchy jako "třídu". K obnovení vertikální moci v Rusku Putinovi mimo jiné pomohlo nové členění Ruska do několika federálních okruhů a zřízení tzv. zplnomocněných představitelů, jmenovaných přímo prezidentem v roce 2000. Putin v podstatě neutralizoval nebo zlikvidoval moc lokálních oligarchů, podřídil je centru a dále se zaměřil na zeslabení moci oligarchů ve federálním centru, a to včetně Rodiny (tj. příbuzní B. Jelcina a s nimi spříznění oligarchové). Není pravda, že by Putin zlikvidoval všechny oligarchy v Rusku. Zaměřil se jenom na ty, kteří se k němu z nějakého důvodu stavěli kriticky a nebo odmítali či překáželi Putinově politice včetně těch, kterým patřila významná ruská média. Příkladem za všechny je osud Borise Berezovského, který byl považován za Jelcinovu šedou eminenci a kterého se Putin zbavil v rámci svojí snahy odpoutat se od klientelistických sítí svého předchůdce a vytvořit si nové, vlastní.

Ke konsolidaci moci měl ale Vladimir Putin po celou dobu k dispozici jelcinovskou ústavu z roku 1993, která mu dávala dostatečný prostor k tomu, aby mohl prosadit svojí politiku. Tedy, Putin nikdy nemusel prosazovat nějaké významné úpravy ústavy, které by mu daly větší prezidentské pravomoci a moc. K vážnější úpravě ústavy s ohledem k prezidentovi Ruské federace došlo až v roce 2008, kdy bylo jeho funkční období prodlouženo ze čtyř na šest let. Jinými slovy, putinský režim není možné jednoznačně spojovat se spory o ústavní náplň prezidentského úřadu. Naopak platná ústava, kterou prosadil jeho předchůdce Boris Jelcin, se stala platformu pro tzv. putinismus . Obecně řečeno, putinismus se stal kostrou specificky pojaté konsolidace ruského státu po rozpadu Sovětského svazu, který doprovázel rozpad státu jako takového, akcelerovaný šokovou terapii a nekontrolovanou privatizací (tedy nekontrolovanou redistribucí bohatství). Tato konsolidace probíhala na mocenské ose putinovského "trojúhelníku": silný prezident -- na něm závislá vláda -- parlament kontrolovaný prezidentskou stranou a jejími spojenci.

Právě prezidentská strana byla Putinovým vlastním příspěvkem do celého systému vládnutí. V roce 2001 se v Rusku zformovala pro-kremelská politická strana Jednotné Rusko. Zatímco pro jelcinské období byla typická relativní stranická pluralita či roztříštěnost stran v ruském parlamentu, ve kterém byla po roce 1993 zastoupena celá řada politických celků, které mezi sebou distribuovaly voličskou podporu mezi 10%-20%, ve volbách roku 2003 získalo Jednotné Rusko bezprecedentních 37,56% hlasů, což bylo poprvé od roku 1990, kdy nějaká politické strana dostala tak silnou podporu. Druzí skončili komunisté s asi 12% podporou, což ukazuje na obrovský rozdíl v distribuci hlasů. O čtyři roky později už Jednotné Rusko získalo 64,3% všech hlasů, což v praxi znamenalo, že Putinova strana měla dokonce ústavní většinu. Jednotné Rusko je také základní ideologickou platformou pro tzv. suverénní demokracii, která je směsí velmocenské rétoriky s koncepcí silného státu a základních hodnot tržní ekonomiky.

Putinismus a jeho charakteristiky

Za prvé, putinismus není univerzálním návodem, jak posílit funkce prezidenta, jak je to dnes prezentováno v českých médiích. S ohledem k tomuto tématu by bylo lepší hovořit o "nebezpečí jelcinismu", protože to byl Západem všemožně podporovaný Boris Jelcin, kdo v Rusku vytvořil polo-prezidentský režim za cenu otevřeného a násilného konfliktu s parlamentem. Zatímco v českém případě je tato snaha prezentována dnes jako něco anti-demokratického a nelegitimního, v ruském případě byla právě tato snaha B. Jelcina chápána jako demokratická, proreformní snaha, která měla z Ruska učinit "normální" zemi. Jelcin i v době, kdy násilím rozpouštěl parlament měl podporu Západu a je dodnes chápán jako reformátor a demokrat.např.zde

Za druhé, putinismus využil Jelcinova dědictví ke konsolidaci centrální moci a obnovil tzv. vertikálu moci v Rusku. Konsolidace moci státu, která byla bezpochyby nutností po zkušenosti s faktickým rozpadem státu v letech 1991-1999 vytvořila důležité zázemí pro putinismus , který tak staví na myšlence silného státu i na strachu z jeho dalšího kolapsu.

Za třetí, pro putinismus je typická a poměrně důležitá "měkká" konfrontace se Západem, kterého stále vnímá jako nepřítele Ruska. Podle některých pozorovatelů se zde projevuje mentalita KGB, která s nelibostí a podezřením sleduje Západ a jeho vztahy k Rusku. V rétorice putinismu je každá snaha o politickou změnu projektem, který chce oslabit Rusko. Opozice je v očích putinismu projektem Západu, který se tak snaží o to, aby Rusko setrvalo v roli druhotné země.

Za čtvrté, pro putinismus se stala typická dominance v parlamentu pomocí výrazné (v letech 2007-11 ústavní) většiny. Silné prezidentství se opírá o silnou pozici prezidentské politické strany Jednotné Rusko v ruském parlamentu, která od roku 2003 figuruje s největším volebním náskokem hlasů (Jednotné Rusko získalo v roce 2003 37,54 %, v roce 2007 64,3% a v roce 2011 49,32%) v ruském stranickém systému. Volby, tedy jejich férovost a standardnost, jsou přitom ale dlouhodobě zpochybňovány, jak domácí opozicí, tak i řadou mezinárodních pozorovatelů. putinismus také v některých případech (tam, kde uzná za vhodné) kontroluje volební konkurenci, tedy vlastní výběr politických subjektů, které vůbec mohou ve volbách soutěžit.

Za páté, podle komentáře Gazety.ru je další charakteristikou putinismu uzavřené, tedy netransparentní politické rozhodování a uzavřenost moci před veřejnou kontrolou. To znamená, že putinismus dává přednost kuloárním rozhodnutím, která zůstávají skryta před veřejností. ZDE

Za šesté, s předchozím rysem se pojí také další charakteristika, kterou je technický charakter vlády, která je slabá, a vládu tak ve skutečnosti vykonává administrativa prezidenta Putina. Jak připomněla Gazeta.ru, prezidentská administrativa (která v Rusku zahrnuje více než jenom vlastní úřad kolem prezidenta, ale je obrovským byrokratickým kolosem ZDE) je nikým nevolená a nenese žádnou ústavní odpovědnost za svá rozhodnutí. Jde tedy o systém, který ve své podstatě obchází vládu jako takovou a využívá k tomu situace, ve které je vláda přímo závislá na prezidentovi a na parlamentní podpoře, kterou zase kontroluje prezidentská strana Jednotné Rusko. Samotná ruská vláda je dnes složená dominantně ze členů Jednotného Ruska nebo loajálně bezpartijních (dnešní vláda D. Medveděva, stejně tak vláda V. Putina).

Za sedmé, putinismus se spoléhá na kontrolu vlivných médií (např. celoruské televizní kanály Rossija, NTV a Pervyj kanal, rádio Echo Moskvy) a mediálních diskurzů včetně regulace kritiky režimu nebo cenzury.

Hodnocení putinismu

V nejnovější studii publikované o putinismu považuje autor putinismus za "radikální pravicový model" vládnutí připravený k exportu za hranice Ruska, který má paralely ve Výmarské republice a v režimech a osobnostech Napoleona III. a Silvia Berlusconiho. Jinými slovy, autor pokládá putinismus za určitou hybridní formu fašismu, ve kterém se mísí ultra-nacionalismus, militarismus a neo-imperialismus. Jak dále píše, "(putinismus) se tváří být moderní demokracii s fungujícími systémem mnoha stran, ale ve skutečnosti zprivatizoval politickou sféru, vytvořil monopol jedné politické strany ve službách klanu." [M. Van Herpen, Putinism. The Slow Rise of Radical Right in Russia, Basingstoke 2013: 8]

Jiní vidí putinismus jako určitou formu sultanismu 21. století, který pěstuje patronát, nepotismus a klientelismus k tomu, aby z Ruska vytvořil korporativní stát. Tento korporativismus je ale vykládán jako korporativismus "Russia Inc.", který se značně odlišuje od klasické fašistické koncepce spolupráce za účelem nalezení sociálního či třídního smíru. Putinovský korporativismus je spíše "institucionalizovaná tendence uznání vitálních ekonomických skupin a jejich uvedení do privilegovaného, stabilního vztahu spolupráce v konkrétní politické oblasti", což ve svém důsledku vede k tomu, že Rusko je spravováno lidmi, kteří ho vlastní. Podle některých zpráv, lidé z okolí prezidenta Putina v roce 2008 kontrolovali podniky (podnikové správní rady), které tvoří 40% ruské ekonomiky. [Aron 2008:2, ZDE] Dává se tu tedy přednost spíše smíru v rámci elit než smíru celospolečenskému. Struktura Putinova okolí (resp. klientelistického systému) je přitom poměrně zajímavá a tvoří ji na jedné straně petrohradští právníci a ekonomové (lidé se kterými Putin pracoval v 90. letech v Petrohradu jako Dmitrij Medveděv, Dmitrij Kozak, Alexej Kudrin, German Gref, Alexej Miller, Viktor Zubkov) a dále tzv. siloviki, bývalí spolupracovníci ze sovětských/ruských tajných služeb (Sergej Ivanov, Viktor Ivanov nebo Igor Sečin). Právě tito lidé cirkulují po roce 2000 ve významných pozicích v ruské vládě nebo ve státních nebo polostátních firmách. Putinovskému klientelistickému systému dominují muži.

Putinismus je také hodnocen jako řízená demokracie s řízeným volebním procesem, řízenými politickými stranami, řízenými výsledky voleb a falešnou (rovněž řízenou) opozicí (konkrétně Žirinovskij a jeho strana nebo oligarcha M. Prochorov, Putinův tolerovaný protikandidát na prezidenta). [Applebaum 2013: 6 ZDE]

I ruští autoři se často obracejí ke srovnáním politického systému nebo režimu Putina jako k něčemu, co má svojí podobnost v dalších zemích, ať je to Výmarská republika v Německu, Francie doby Napoleona III., Rusko cara Mikuláše I. nebo Chile generála Pinocheta. zde Další hovoří o "monocentrismu" (Zudin) a o personalismu, který odpovídá tradici ruského samoděržaví. [Cholodkovskyj 2009, zde].

II. ZEMANOVO ČESKO

Směřuje Zeman k putinismu?

Putinismus, jak jsme viděli, je na prvním místě systém vládnutí, který funguje na principu silné exekutivní moci prezidenta, na něm závislé technické vlády a slabého parlamentu, kterému dominuje prezidentská strana a další menší spojenci. Je to systém, který podle mého názoru může být ideologicky legitimizován velmi různě (nikoliv jenom shora zmíněným ruským ultra-nacionalismem, militarismem a neo-imperialismem) a který užívá principů řízené demokracie. Jaké scénáře by tedy vedly ke vzniku podobného způsobu vládnutí i v Česku s ohledem na dnešní český kontext a na to, co o putinismu víme? Jak by musel prezident Zeman jednat, aby takového "cíle" dosáhl?

Scénář 1: Rusnok povládne v demisi až do května 2014

Spekulativně lze říci, že je možné, že prezident nechá vládu bez důvěry vládnout respektive spravovat zemi až do řádných voleb v roce 2014. Tím by se opakoval model, který praktikovali v roce 2006 Václav Klaus a Mirek Topolánek ale nikoliv V. Putin. Klaus tehdy pověřil složením vlády M. Topolánka, jehož vláda nedostala v říjnu roku 2006 důvěru parlamentu (protože Topolánek neměl nutnou parlamentní většinu), vláda přesto vládla v demisi od 11. října 2006 do 9. ledna 2007, kdy se Topolánkově koalici podařilo získat potřebnou podporu ve sněmovně. Rozdíl mezi Zemanem a Klausem spočívá v tom, že Rusnokova vláda vznikla z rozhodnutí Miloše Zemana jako prezidentova iniciativa k řešení krize bez aktivní participace politických stran ve sněmovně. V Klausově případě lze zase tvrdit, že z rozhodnutí prezidenta došlo k situaci, kdy byl utvořen prostor pro získání potřebné parlamentní většiny pod vedením ODS i přes její neúspěch v prvním pokusu, který zároveň blokoval ČSSD v dalším pokusu o zformování vlády. Obě jednání je možné hodnotit jako nestandardní v něčem jiném. Otázka je ale jestli takové jednání zapadá do vzorce vládnutí realizované putinismem, protože obě situace odpovídají stávající české ústavě. Ostatně v dokumentu Parlamentního institutu připraveného pro Parlament ČR, který měli poslanci a senátoři ohledně diskuze k přímé volbě hlavy státu k dispozici (od roku 2009) se jasně mluví o tom, že český prezident má v případě jmenování premiéra velkou autonomii. Dokument obsahuje názor, že: "Ústava ponechává prezidentovi v rozhodování, koho předsedou vlády jmenuje, volnost - v ústavě není kladen požadavek zohlednit výsledek voleb či rozložení sil v Poslanecké sněmovně, které je vláda zodpovědná." (s. 3-4) O pojmu "ústavní zvyklosti" se text nezmiňuje. Tento dokument ukazuje na to, že (pokud ho zákonodárci četli) o tomto prostoru se před zavedením přímé volby (na které není mimochodem nijak závislý) vědělo velmi dobře a bylo možné mu případně zabránit.ZDE. Zdá se, že tvůrci české ústavy považovali (?) za dostatečné dosažení demokratické legitimity tím, že vláda požádá a získá důvěru parlamentu.

Scénář 2: Zemanovi spojenci získají ústavní většinu a změní ústavu

K tomu, aby Zeman mohl směřovat k putinismu, by nejprve musel dosáhnout oslabení parlamentu v takové míře, která by mu umožnila změnu ústavy a rozšíření prezidentských pravomocí. Odsud by potom musel vybudovat stranickou základnu své moci, která by byla schopná účinně kontrolovat parlament. To by znamenalo, že by jeho SPOZ nebo jím kontrolovaná ČSSD (či obě) získala ústavní většinu (tj. minimálně 120 poslanců ve Sněmovně a 48 senátorů v Senátu). V dané situaci Zeman disponuje mnohem skromnějšími prezidentskými pravomocemi i velmi skromným aparátem prezidentské kanceláře. Vláda, kterou jmenoval sice může být považována za od něj odvisející kabinet a instrument jeho politiky, ale těžko může Rusnokova vláda v časové dimenzi několika měsíců, navíc v demisi a s omezenými možnostmi, prosadit takovou změnu, která by proměnila mocenské vztahy mezi prezidentem, vládou a sněmovnou, tak aby odpovídaly putinovskému modelu. To by bylo možné jen kdyby se v dnešní sněmovně vytvořila pro-zemanovská koalice, která by jednak dala důvěru Rusnokově vládě a jednak by podpořila případnou změnu ústavy navrženou Rusnokovou vládou.

Scénář 3: Zeman zorganizuje puč a násilím rozpustí parlament

Směrem k putinismu by Zeman směřoval také v případě, kdyby nechal násilím a protiústavně rozpustit poslaneckou sněmovnu a nabytý prostor by využil k tomu, aby ze své iniciativy (kterou ruský prezident má ale český nemá) navrhl změnu ústavy (zase protiústavně), kterou by potom nechal odsouhlasit lidovým referendem, čímž by obešel parlament. Nové volby by se už konaly v rámci nového systému a ústavy. Tomu ale dosavadní kroky M. Zemana nenasvědčují a české členství v EU, myslím, takovou alternativu znemožňuje. Zeman by na rozdíl od Jelcina nemohl počítat s podporou ze Západu a zřejmě ani z českých médii. Je rovněž otázka jestli by k takovému kroku našel vůbec nějaké spojence v české armádě a jestli jeho politické pozadí (Šlouf a další) disponují takovými možnostmi? Jinými slovy, Zeman by musel uspořádat nějakou formu puče a jednat jako diktátor.

"Putinismus" naruby: Jak se tříští realita

Přestože putinismus tu byl očividně jen strategickým pokusem o to odvrátit pozornost jinam a očernit protivníka, v některých aspektech je možné si všimnout podobností mezi situací v dnešním Rusku a v České republice. Nejde ale, jak jsem ukázala v první části textu, o putinovský trojúhelník moci, kterého se obávají Zemanovi kritici, nýbrž spíše o další doprovodné jevy, které se týkají především charakteru politické třídy, fungování politiky a vztahu ke státu (k veřejnému). Putinovská paralela je paralelou v něčem zcela jiném než se nám její mluvčí snaží tvrdit a jejím skutečným cílem je tříštit realitu, tak aby nebyla vnímána a pochopena jako propojený celek.

Pro putinismus je totiž charakteristická politická korupce, klientelismus a nepotismus post-transformačního typu. Ostatně korupce Putinova režimu je významným a stabilním tématem (a často také jediným programem) ruské opozice. Navalného přezdívka "zloději a šejdíři" pro Putinovu stranu Jednotné Rusko by byla lehce použitelná i v českém kontextu (což českému tisku raději ušlo).ZDE a ZDE Demokratický charakter české politiky dnes ničí zcela stejné, i když zcela určitě jinak strukturované problémy, které odpovídají domácím tradicím a možnostem ale jejichž společným jmenovatelem je tzv. postkomunistická transformace.

Nositelem některých forem putinismu naruby jsou v Česku politické strany (nikoliv parlament, který je jenom mocenským nástrojem stran). V ČR po dvacet let funguje systém, který formálně je demokracii, ale který vykazuje kleptokratické tendence, tendence rozdělení významných postů a mocenských institucí mezi politické strany i tendence propojování byznysu a politiky, které jsou patrné, jak u českých vlád vzniklých na půdě parlamentu, tak i dnešní Rusnokově vládě. V Česku jako jinde v Evropě existuje dnes kartelová strana [Katz -- Mair 1995, ZDE], ve které jsou více či méně zainteresovány všechny parlamentní strany. Tato situace znamená, že strany opustily svojí roli dobrovolných asociací, které reprezentují, spojují a prosazují zájmy občanů, ale naopak začaly sloužit svým vlastním mocenských zájmům spojených s kontrolou státu a jeho zdrojů. Na rozdíl od Putinova Ruska, kde je centrum moci v Kremlu, je centrum moci v českém případě stále v parlamentu (resp. ve stranickém kartelu), což umožňuje hru na vládu a opozici a na "volnou soutěž politických stran", která ale vede pro voliče k neexistenci skutečných alternativ. Tato volná spoitež nemá jinou formu než ideologickou. To, čeho jsme tedy v současné době svědky je hra o to, kdo v rámci kartelových vztahů získá nejvíc (např. podporou Rusnoka, vítězstvím ve volbách), nikoliv ale obrana parlamentní demokracie jako takové (tedy obrana demokratických ideálů a principů).

S Rusnokovou vládou se začala zdůrazňovat otázka klientelistických vazeb na prezidenta Zemana a jeho okolí. ZDE Tato otázka je bezpochyby závažná ale zdá se mi, že je to svým způsobem zase povrchní pokus o selektivní diskreditaci. Minulé české vlády byly také složeny na základě, občanům zcela neprůhledného, výběru ze stranických klientelistických sítí a vztahů, které existovaly mimo voličský mandát. Není možné tvrdit, že by premiéři Klaus, Špidla, Topolánek nebo Nečas skládali vládu podle jiného klíče než podle klientelistických vazeb v rámci jednotlivých stran a můžeme jenom spekulovat jakou roli v sestavování českých vlád měli tzv. muži v pozadí (kmotři). Podle toho co se v posledních měsících dozvídáme o tom, jak skutečně funguje česká politika, je velmi pravděpodobné, že klientelismus a klanovitost je problémem nejenom Rusnokovy vlády, ale že se jedná o problém obecný a různě škodlivý. Stejně tak můžeme v české politice obecně (a nejenom u M. Zemana) sledovat vazby na byznys či dokonce jejich prolínání.

V českém případě je ale velmi málo firem s takovým významem jako ČEZ, který by byl srovnatelný s ruskými firmami typu Gazprom nebo Rosněft. Existují informace o propojení mezi českými politickými stranami a ČEZem, a to včetně podezření na sponsoring politických stran ČEZem (tedy společností, kterou ze 70% vlastní stát), kterou před nedávnem naznačil K. Schwarzenbergzde, která ale zřejmě české investigativní novináře příliš nezaujala. I současná otázka rozšíření Temelínu spojuje v sobě ČEZ, zájmy českých klientelistických skupin a zájmy zahraničních firem (včetně ruských a amerických). Jejich společným zájmem je získat skrze ono rozšíření přístup k veřejným zdrojům.

Další kapitolou v českém systému "vazeb" jsou tzv. penzionovaní politici, kteří z vrcholných funkcí odcházejí do byznysu a přitom si s sebou nesou klientelistické vazby do politických stran a parlamentu stejně jako interní znalost běhu státu (např. namátkou J. Rusnok se stal předsedou představenstva ING penzijního fondu a Asociace penzijních fondů, Vladimír Mlynář v současnosti pracuje pro PPF, předtím byl šéfem poradců Jana Fischera, Mirek Topolánek je předseda dozorčí Elektrárny Opatovice a.s. jejíž vlastníkem je PPF a šéfem Teplárenského sdružení České republiky, které sdružuje podnikatele v teplárenství včetně ČEZu atd. atd.). Cirkulace určitých lidí v určitém okruhu "vlivu" existuje i v ČR, ale nezdá se být centrálně řízená jako tomu je v současném Rusku. Podobné systémy vazeb jako v ČR existují ale také i na západ od nás.

Specifickou otázkou jsou potom týmy poradců a způsoby jejich výběru. Například tým poradců Miloše Zemana je složen z lidí, se kterými Zemana pojí nějaká společná minulost a vazby (a někteří z nich teď zasedají v Rusnokově vládě), stejně tak to ale bylo v případě týmu poradců Petra Nečase, kde dominovali politici ODS nad odborníky a který vykazoval jasné znaky klientelismu (mimochodem ze 17 poradců byla jedna žena).ZDE I tady hraje roli konkretní systém vazeb.

Důsledkem těchto vazeb (podobně jako v případě Putinova Ruska) je ve všech zmíněných případech neefektivita, neschopnost řídit stát, nedostatek vizí, nekompetentnost a plýtvání veřejnými zdroji.

Řečeno velmi lakonicky, současný boj mezi prezidentem a parlamentem v České republice je bojem v rámci jedné politické třídy, ale může být v něčem chápán jako spor různých (otázka je samozřejmě, jak moc propojených) klientelistických skupin, nebo chcete-li dvou mocenských center, který podle mého názoru mnohem více připomíná masarykovskou tradici První republiky (o tom jindy) než ruský putinismus. Je to ale spor, jenž vychází z české ústavy, která nemá polo-prezidentský charakter putinovského typu.

V současné situaci jsme svědky toho, že v rámci tohoto boje česká média straní jedné straně sporu -- politickým stranám, které se staví do pozice "obránců demokracie" a hájí tím svoje vidění demokracie (respektive svojí mocenskou praxi) s mocenským centrem v parlamentu. Ideologický způsob vedení konfliktu vede k tomu, že stejné jevy a problémy u prezidenta Zemana (klientelismus, muži v pozadí, mocenské ambice atp.) jsou prezentovány hyperkriticky, v jiných případech zůstávají nepovšimnuty, ale především, že dochází k vytvoření kouřové clony ohledně podstaty sporů. Je to způsob tříštění reality, který zabraňuje tomu vidět spojitosti a pojmenovávat skutečné problémy české politiky jako celku, ve kterém působí společně všichni aktéři sporu. V mediální podobně sporu (té která má veřejnou podobu) jsou potom využívány různé negativně konotované paralely (jako Putin, gosudar, návrat na Východ) a nebo naopak pozitivně konotované pojmy (obrana demokracie, hodnot západní civilizace) k tomu, aby realita, respektive její určitá součást, zůstala bez povšimnutí a kritické reflexe, která je nutná k hledání alternativ. Toho se zřejmě naše politická třída bojí nejvíc (vedle voleb), protože by mohla znamenat ztrátu jejích pozic. Tato forma argumentačního přetahování je do jisté míry zcela normální. Alarmující ale je selhávání českých médií v tom uvádět věci na pravou míru, pracovat s fakty a držet si odstup od obou táborů.

Putinovská paralela je tak v českém kontextu platná jenom částečně a zdaleka se netýká pouze prezidenta Miloše Zemana. Mám ale obavu, že až bude Česko opravdu směřovat například putinovským či jiným autoritativním směrem, bude to za nadšených ovací českých médii, tak že si toho v podstatě nikdo ani nevšimne.

0
Vytisknout
8328

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2013