Ruská politika vůči "blízkému i méně blízkému" zahraničí - polopravdy a mýty

23. 7. 2013 / Karel Dolejší

Konzervativní obrat v sovětské zahraniční politice do jisté míry vlastně nastal již za Stalina, i když nutno říci, že měl pouze podmíněný a taktický charakter - totiž pokud šlo o země, jež Moskva nehodlala v nejbližší době začlenit do impéria, ale chtěla s nimi přesto rozvíjet rozsáhlou spolupráci a vytvářet na jejich straně určitou závislost. Namísto transparentní leninské politiky "vývozu revoluce" zde byly proto aplikovány mnohem pružnější, v jistém smyslu pragmatičtější přístupy, které v extrémních případech dokonce přinesly cílené existenční obětování místní promoskevské komunistické agentury ve prospěch jiných cílů (poválečné Řecko, Írán v době islámské revoluce). Uvnitř impéria tomu ovšem takto nebylo, tam platil se vším všudy jednotný mustr a počet stupňů volnosti připuštěný pro satelitní režimy byl velice nízký, jak ukázalo mj. Pražské jaro 1968. Zmíněný model, tj. vytváření "klonů" sovětského zřízení v zóně vlastního vlivu, byl později výrazně kritizován a odmítnut i těmi, kdo se jinak k tradici sovětského imperialismu podmíněně hlásí. Původ zmíněného odmítnutí lze stopovat různě, např. k historiku Lvu Gumiljovovi, který považoval extrémně modernistickou homogenizaci sovětského impéria na úkor starších organizačních principů z dob carských za příčinu nefunkčnosti sovětského zřízení. Ale tento přístup si - také prostřednictvím Gumiljova, ale patří sem i celý ruský emigrační eurasianismus - osvojila i akademicky dnes mimořádně vlivná ruská extrémní pravice, jejímž hlavním intelektuálním představitelem je Alexandr Dugin s jeho zásadní knihou Základy geopolitiky: Geopolitická budoucnost Ruska (Основы геополитики: геополитическое будущее России) vydanou roku 1997 nakladatelskou péčí generálního štábu.

Nejde tedy už o to aplikovat dvě různé zahraniční politiky - jednu pro země, v nichž se teprve usiluje o posílení vlivu a je-li to možné, také závislosti, a druhou pro ty, které Moskva už bezprostředně ovládá. Namísto modernistické tendence k vytváření velkých homogenních imperiálních celků podřízených jednotnému centrálnímu principu a fakticky přímo ovládaných z Moskvy (což si vynucovalo opravdu nemalé úsilí a náklady!) nastupuje podstatně sofistikovanější přístup zahrnující ovládání nepřímé, který s nějakým "vytvářením kopií" vlastního režimu už ani v nejmenším nepočítá. To všem ještě neznamená, že by zde chyběl příslušný ideologický svorník, ten má pouze jinou podobu, než kterou očekávají (nebo předstírají, že očekávají) povrchní západní kritici i obhájci dnešního ruského režimu. Podívejme se na Duginův eurasianismus mimořádně vlivný mezi veškerými ruskými siloviki poněkud blíže.

Podle eurasianistů ruská civilizace nepatří k Západu, není evropská, ale právě "eurasianistická", a proto byl zapadnický bolševismus od počátku chybou. Mezi válkami eurasianisté vkládali naději do postupného evolučního zkonzervativnění sovětského režimu, které by podle jejich představ mělo nakonec přinést návrat ke klasickému byzantskému césaropapismu, tj. jednotě trůnu a oltáře. Nikolaj Trubeckoj či Nikolaj Berďajev tedy sovětský systém imperiální vlády kritizovali zprava, ale neprosazovali jeho svržení, leč postupnou zásadní modifikaci. Putin se svým účelovým máváním Stolypinem se této pozici velice přibližuje.

Podle Dugina je Rusko centrální oblastí uplatňování kontinentálního, eurasianistického principu, a to v nesmiřitelné opozici vůči "ostrovnímu" atlantismu. Atlantismus reprezentovaný především anglosaským světem přitom není představován pouze jako soubor zahraničněpolitických představ, ale jako "rozkladný" civilizační princip, zahrnující mj. oceňování individualismu, "odnárodňování", kosmopolitismus, kulturu peněz atd. (Vezměte tradiční ruské antisemitské předhůzky a přetřete je jinou barvou - máte Duginovu definici atlantismu.) Proti tomu stojí eurasianismus zdůrazňující absolutní přednost celku před jednotlivci, silnou soudržnost výrazně autoritářských hierarchických společenských struktur a mýtus "Blut und Boden".

Nové ruské impérium bude podle Dugina vybudováno na principu boje proti společnému nepříteli, tj. atlantismu, v rámci protiburžoazní, protiamerické revoluce a odmítnutí politického liberalismu. Vojenské operace přitom sehrají relativně vedlejší roli, hlavní důraz je třeba klást na sofistikovaný program subverze, destabilizace, dezinformace vedený ruskými tajnými službami. Souběžně s tím je třeba aplikovat Putinovu "energetickou zbraň", tj. politicky využívat závislost Západu na ruských energetických zdrojích.

Maximální cílem načrtnutého programu se pro Dugina v roce 1997 - tedy ještě před válkou NATO proti Jugoslávii, která ruskou společnost výrazně radikalizovala - stává finlandizace celé Evropy.

Toho má být dosaženo mj. následujícími kroky: Německu bude nabídnuta dominance v prostoru převážně katolických a protestantských zemí střední a západní Evropy. Je třeba ustavit strategickou osu Moskva-Berlín.

Má být podporována závislost Francie na Německu prostřednictvím společného bloku, protože obě země prý mají jasnou "protiatlantickou" tradici.

Nenapravitelně atlantickou Británii je třeba v rámci rozbití EU oddělit od zbytku Evropy.

Finsko má být postupně včleněno do Ruska. Jižní Finsko bude spojeno s Republikou Karélie a severní část s Murmanskou oblastí.

Pobaltí bude rozděleno: Estonsko připadne Německu, které v rámci usmiřování dostane zpět i Kaliningradskou oblast (bývalé Východní Prusko anektované po 2. světové válce); Lotyšsko a Litva obdrží "zvláštní postavení" v ruské sféře vlivu. Do posledně zmíněné kategorie spadne však také Polsko, které, jak vidno, není počítáno mezi státy přepuštěné Německu.

Ukrajina bude anektována, protože Rusko v žádném případě nemůže tolerovat její nezávislou existenci.

Evropské země s pravoslavnou tradicí - Rumunsko, Řecko, Srbsko, Makedonie, srbská část Bosny a Hercegoviny - budou sjednoceny s Ruskem v rámci projektu pravoslavného kolektivistického Východu a v tomto smyslu podřízeny "Třetímu Římu", tj. Moskvě. Tyto země zcela odmítnou racionalistickou a individualistickou západní tradici.

***

Při bližším pohledu snadno zjistíme, že jednání Putinova Ruska nejen vůči tzv. blízkému zahraničí empiricky vykazuje dalekosáhlé shody s původní Duginovou vizí. Putin celkově vnímá liberální demokracii jako "protiruský" projekt a snaží se všude kolem sebe podporovat nikoliv snad nápodobu vlastního modelu "suverénní demokracie", ale především destrukci liberálních institucí a tradic a příklon k místnímu tradicionalistickému, autoritářskému nacionalismu. Oslabování liberální demokracie v "blízkém i méně blízkém zahraničí" přirozeně neznamená přímočarou putinizaci. Jde o jiné věci: Vytvoření autoritářských a hierarchických struktur namísto struktur formálně demokratických a parlamentních, v tradičních liberálních parametrech pak pro začátek alespoň posun k silnému prezidentovi na úkor parlamentarismu. Občanská společnost vnímaná coby temné rejdiště atlantických rozvědek je omezována a zatlačována, sekularismus odmítán, stejně jako např. práva menšin všeho druhu.

Horizont finlandizace Evropy, o němž původně hovořil Dugin, je už dnes vlastně dalekosáhle překročen. Poválečný model finlandizace spočíval totiž de facto v podřízení zahraniční a obranné politiky Finska nárokům sovětského imperialismu, při současném zachování značné míry samostatnosti v oblasti vnitropolitické. Stručně řečeno, pokud neutralizované Finsko nepřekáželo ruským zahraničněpolitickým ambicím, mohlo zůstat západní zemí. Patřilo teprve do druhé linie zemí v mocenském poli Moskvy, tj. mezi ty, které nebyly dalekosáhle vnitřně sovětizovány. O to však dnes již v nejde, nemůžeme ruskou zahraniční politiku dále vnímat na studenoválečnickém půdorysu finlandizace, jak vypadal v letech 1945-1991. Jak jsem konstatoval výše, zřetelně vymezená dvoukolejnost ruské zahraniční politiky se s pádem SSSR do značné míry vytratila. Na jedné straně zaniklo důsledné vynucování vlastního modelu politického a ekonomického uspořádání ve vlastní sféře vlivu, na druhé však také fakticky zmizel model kompromisu a tolerance představovaný za hranicí impéria finlandizací. V absolutním zápase eurasianismu s atlantismem nezbývá vůbec žádný prostor pro nějakou neutralitu. Také Západní Evropa musí bojovat s atlantismem na všech frontách, třebaže nebude organizačně přičleněna k ruskému impériu, ale má přitom čerpat z vlastních tradic. Začít se může v malém, třeba primitivními, sprostými a intelektuálně nepoctivými útoky na individualistický postmodernismus spojenými s plíživou rehabilitací autoritářských politických tradic...

***

Polemika o tom, zda "putinizace ano nebo ne", která se v ČR začíná rozvíjet po nástupu Miloše Zemana na Hrad, je počínaje svými východisky fundamentálně pomýlená, neboť především vůbec nezohledňuje celkovou koncepci, jíž se dnes ruská zahraniční politika řídí. Samozřejmě, že změny, které se prezident Zeman pokouší zavádět, nejsou přímým kopírováním putinismu - o takové průhledné přizpůsobování ale především ani Moskva dnes nikde nestojí, jde jí o poněkud jiné věci (viz výše). Přesto ale platí, na co upozorňuje mj. profesorka soudobých dějin na Sorbonně Françoise Thomová - že ve vnitřní ruské politice došlo sice s pádem SSSR k rozsáhlým změnám, avšak v politice zahraniční jsou tyto změny daleko subtilnější a jednoznačně reprezentují kontinuitu imperiálního programu v odlišné ideologické ambaláži a s větším, fakticky ovšem tradicionalistickým a protimoderním důrazem na "vkořeněnost" politických tradic do rámce huntingtonovsky chápaných civilizačních okruhů.

Nemá tedy absolutně žádný smysl přirovnávat Zemana k Putinovi, nebo na druhé straně zase provádět obsáhlé inventury rozdílů mezi ruskou "suverénní demokracií" a "expertní" a depolitizovanou vládou lobbistů pod patronátem Hradu sledujícího cílené roztříštění a oslabení politického spektra. Jedno i druhé stanovisko k "putinizaci" je, stručně řečeno, s ohledem na podstatu věci neuvěřitelně povrchní a absolutně mimo realitu.

0
Vytisknout
4915

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2013