Rub a líc

27. 2. 2013

Kdysi hráli Rub a líc v Osvobozeném divadle, numismatici rozlišují líc a rub u svých minci. V přeneseném významu se dá toto sousloví použít na společnost. Každá společnost má tedy svůj líc a svůj rub, píše Karel Vyhlídal.

Někdy na počátku 80.let mladá rodina s dítětem, oba rodiče vysokoškolsky kvalifikovaní, se rozhodli pro emigraci na Západ. Legální cesta nebyla. Manželka se nevrátila ze zájezdu s Čedokem, manželovi s dítětem se podobný pokus nepovedl, ale přesto pokračoval ve své snaze; nepovedlo se. Nakonec požádal o vystěhovalecký pas a po velkých problémech jej dostal. A tak nakonec vlastně vycestoval i s dítětem legálně. Po nějakém čase jsem se jeho tchána ptal, jak se v té cizině mají. Kromě různých a jiných informací mně sdělil, že až tak tou cizinou zeť nadšený není. Prohlásil, že by bylo dobré, kdyby se to dobré, co je tam, spojilo s tím dobrým, co je doma.

Je to vůbec možné, nebo je to jen fikce? Z dnešního pohledu bychom v ČSSR na počátku 80. let těžko něco dobrého hledali, dotyčný se mýlil anebo byl komunista. A tak máme v Česku paradox, zase jsme vyjímeční. Místo dvou mincí máme jednu. Lícem je polistopadový vývoj a rub tvoří všechno, co bylo předtím, nejen komunisté, ale i Beneš s Masarykem to mají nahnuté, některým se nelíbí už ani Marie Terezie a Josef II. se svými reformami, husité by se dodatečně měli omluvit atd. Historia magistra vitae prý je. Každý si z ní bere, co chce a co právě potřebuje. Ale ne každý, protože někteří asi byli za dobu školní docházky z předmětu Dějepis osvobozeni. To se to pak lehce chápe, že kolo dějin dostane zpátečku a tak si některé historické etapy sjedeme ještě jednou. Asi je to nutné, protože opakování je matka moudrosti a tu asi někteří postrádají.

Nevím proč to vlastně píši? Vzhledem ke svému věku by mě to všechno mohlo být ukradeno. Je mně z toho smutno, zářné zítřky i bohatství se objevily na horizontu, zrovna tak to bylo v tom vtipu o komunismu.

0
Vytisknout
3715

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2013