Poznámky k politické části předvolebního programu nastupujícího prezidenta

27. 2. 2013 / Stanislav A. Hošek

Krátké shrnutí celého programu

Celý program má jakýsi úvod a jedenáct článků, prakticky odstavců.Už v první větě úvodu autor konstatuje, že, cituji: "Česká republika stále hledá program svého dlouhodobého směřování", konec citace. Z čehož mi především vyplývá, že Zemanovou prioritou bude, s vysokou pravděpodobností, snaha inspirovat politické aktéry ke změnám přesahujícím jejich volební období. Ale že hlavně on sám se bude odlišovat od všech dosavadních politiků tím, že jeho činy a návrhy předkládané zákonodárcům, budou zaměřeny na dlouhodobou perspektivu našeho státu. Což by rovněž mohlo znamenat, že se nebude plést do aktuálních politických půtek, řevnivostí, kabinetních hrátek a jiných pikanterií naší nezralé demokracie.

V prvním odstavci také naznačuje, jaké metodě pro nutné změny dává přednost. V té souvislosti píše, cituji: "Hledejme inspiraci v nám kulturně blízkých evropských zemích, které již desítky a někdy i stovky let zaznamenávají úspěšný vývoj", konec citace. V následujícím odstavci pak jmenuje pouze dvě země, od nichž se podle něj máme poučit. Švýcarsko a Švédsko. Švýcarsko kvůli politickému modelu a Švédsko pro jeho socioekonomický standard.

U Švýcarska pak doslovně oceňuje, cituji: "Švýcarsko dnes vnímáme především jako zemi přímé demokracie, založené na systému referend. Švýcarský politický systém ale výrazně zkvalitnil i zastupitelskou demokracii". Konec citace.Zeman dále říká, že dává přednost ověřeným cestám a vidí je ve dvou druzích reforem. V reformě politické a ekonomické, podle mého u druhé měl spíše uvést socioekonomické, protože zahrnuje oblast celého národohospodářství od finančnictví, přes hospodářství, až kupříkladu po sociální dávky.

Z následujících jedenácti článků je kupodivu jen ten první věnován politické reformě v užším slova smyslu. Tak obrovská disproporce v obou programových okruzích poněkud odporuje faktu, že Zeman hodlá politiky orientovat na opatření s dlouhodobými důsledky. Sice jeho nosnou myšlenkou je preferování investic před spotřebou a to především dlouhodobých, včetně vzdělávaní, leč to je už tak trochu frází, se kterou si v praxi nedovede v současnosti poradit už nejedna země.

Jelikož se v tomto textu hodlám zabývat pouze politickým programem Miloše Zemana, z oněch deseti národohospodářských odstavců si dovolím provést pouze souhrn základních myšlenek. Na zvýšení investic doporučuje získávat prostředky snižováním státní správy, progresivním zdaněním příjmů, úsporami v armádních výdajích a investicemi do tvorby nových pracovních míst, které podle něj rovněž zvýší daňový výnos. Teprve, když budou takto konsolidovány příjmy, lze podle něj přistoupil ke konsolidaci sociálních výdajů, včetně penzí a zdravotnictví. V programu ale přesto vybízí k okamžitému zvýšení valorizace důchodů a zrušení poplatků ve zdravotnictví. Ve zdravotnictví by pak hledal potřebné úspory, a to dosti velké, v lékové politice.

Sečteno a podtrženo, v ekonomické části programu není nic nového, co by především levicové strany už dávno neměly ve svých programech. Zeman si je asi dobře vědom, že v této oblasti nemá prezident prakticky žádnou šanci vývoj ovlivnit. Osobně se proto divím, že ve svém programu právě této oblasti věnuje tolik prostoru a především že jde do nepatřičných podrobností.

Politický program Miloše Zemana

Budoucí prezident vyjmenovává pouze dvě oblasti v naší politice, které podle něj potřebují změnu. Za prvé vidí potřebu omezovat přílišnou nadvládu politických stran nad občany. Za druhé pak navrhuje rozšířit přímou demokracii. Problematice přímé demokracie ale při tom věnuje všeho všudy jenom tři věty. Fakticky ji totiž zužuje pouze na volby starostů a primátorů. V té části dokonce není ani slovo o referendech, o nichž se zmínil pouze v úvodu při oceňování Švýcarska. Toho by si asi velice pečlivě měli všimnout především aktivisté přímé demokracie. Zemanův pohled na ni je totiž daleko užší, než jaký byl kupříkladu v programu dneska již prakticky bezvýznamných, Věcí veřejných.

Nadvládu politických stran navrhuje Zeman omezit novými volebními pravidly, která by posílila rozhodovací vůli občanů. Navrhuje v prvé řadě zvýšení počtu volebních okrsků, čímž se má občanům údajně zajistit lepší znalost kandidátů. Preferenční hlasy by podle Zemana i ve sněmovních volbách mohl volič mísit, čili nemusel jimi dávat přednost kandidátům pouze z jedné, vybrané strany, ale napříč ze všech, jak je tomu v obecních volbách.

Předvolební program v oblasti politické je podle mého gusta až příliš povrchní a kraťoučký. V prvé řadě v něm nevidím vůbec žádnou podporu, nadtož systémové rozvíjení přímé demokracie, jak si někteří občané slibují. Zeman ji nejenže zužuje pouze na referenda a to především v obcích a pak na přímé volby starostů, ale ani slůvkem se nezmiňuje o součinnosti politiků a občanských hnutí při tvorbě rozhodnutí o veřejných záležitostech, alespoň v obcích a krajích, když už ne v celém státě.

Zemanovy vize o novém volebním systému pouze zdánlivě zvyšují roli občanů při výběru kandidátů, a nepřináší vůbec nic nového do tvorby kandidátek samotných, takže jde pouze o iluzorní zvýšení demokratičnosti celého procesu voleb. Navíc ve zvýšení počtu volebních okrsků cítím známé čertovo kopýtko Zemanovy touhy po politickém systému dvou stran, který se spolu s Klausem pokoušeli zavést už tehdy, když navrhovali změnu volebního zákona v dobách opoziční smlouvy.

Nedostatečnost dlouhodobých politických vizí

Jestliže Zeman považuje za největší nedostatek chybějící dlouhodobý trend našeho směřování, pak bych očekával, že zaměří své představy právě v tomto prostoru, zvláště když má před sebou šanci až na desetileté působení v nejvyšší ústavní funkci. Měl by z mého pohledu dávat přednost reformě politiky a ne reformě ekonomicko-sociálního prostředí. V té druhé jednak nemá žádné šance díky svým omezeným pravomocem. Navíc by, při angažování se v jejích konkrétních problémech, zákonitě poklesl na úroveň sněmovních šarvátek, mnohdy značně nevkusných. Při tom snaha v kterékoliv z těchto věcných oblastí může být každou následující vládou až anulována, takže úsilí na tomto polí nemá vůbec žádnou, nebo jen velice malou, dlouhodobou perspektivu, na kterou se Zeman hodlá zaměřovat.

V oblasti politiky má podle mého soudu mnohem větší šanci na předkládání vlastních koncepcí, ba dokonce i kompletních návrhů zákonů. Při prosazování jejich konečné podoby navíc není žádné, nebo jen malé, riziko ovlivňování ze strany lobby všeho druhu, takže i jako osoba by si nevytvářel riziko, kterému by při angažování se v hospodářských a sociálních konkrétnostech jen těžce unikal. Půjde totiž pouze a jen o zásadní, i když těžké, politické střety.

Podle mé představy by se v politickém prostoru měl prezident zaměřit minimálně na tři oblasti. V prvé řadě na jím preferované zvyšování vlivu občanů v procesu tvorby zastupitelských sborů. Na svých předvolebních billboardech prezentoval mimo jiné i slogan: Stop současné vládě. A při tom v celém svém politickém programu nemá ani zmínku o tom, jak něco takového uskutečnit. Ba ani náznakem si netroufl tvrdit, že je špatné, když občan si sice může zastupitele zvolit, ale v žádném případě už nemá šanci je odvolat. V programu o tom není ani slovíčko. Takže zmíněné předvolební heslo je pouhým populistickým gestem.

Zemanem navrhované zlepšení výběru kandidátů je jenom povrchní a strany v tom směru fakticky neomezuje. Občané by měli mít mnohem větší možnost už při samotném sestavování kandidátek. Neměli by mít pouze šanci vybírat si až z předloženého menu a mít jenom o trochu širší šanci kandidáty různě preferovat. V programu kupříkladu postrádám názor na eventuální primárky za účasti občanů, alespoň u parlamentních stran, či jiné možnosti nestraníků nějak se podílet už na tvorbě kandidátek.

Druhou oblastí by mělo být zlepšení výkonu funkce prezidenta. Díky tomu, že prezidentské pravomoci a kompetence jsou v Ústavě prakticky jenom vyjmenovány, měl by Zeman předložit zákonodárcům návrhy prováděcích zákonů pro jednotlivé své budoucí činnosti.

Třetí oblastí by mohl být Zemanův pokus o kodifikaci nové Ústavy, čili zásadní počin dlouhodobého směřování naší politiky. Už jenom proto, aby jeho samotného ani nenapadaly myšlenky, nadtož snahy, o jakési "extenzivní výklady" současné Ústavy, především při možných vládních, až ústavních krizích. V prvé řadě, s ohledem na jeho ambice, rovněž proto, že by se tak zapsal účinně do politické historie země, daleko významněji než tím, že jako poslanec FS ČSFR prosadil posunout oslavy konce druhé světové války z 9. na 8. května. V druhé řadě proto, že naše Ústava byla zpracována, projednávána a především přijímána v časové nouzi, takže byla veřejnosti spíše nadiktována, jelikož občané se k ní neměli vůbec žádnou šanci vyjádřit. Za třetí proto, že za dobu její platnosti se několikrát prokázala její nedokonalost. Za čtvrté proto, že má rysy postmonarchismu a ne pevného a civilního republikánství. Za páté proto, že deklaruje některé instituty, které za dvacet let nebyly naplněny, viz pověstné obecné referendum. Za šesté proto, že současná ústava je sice legální, leč procesem svého vzniku má nizoučkou legitimitu a konečně také proto, že je nesystémová, příliš směšuje část deklarativní s články pozitivního práva. A to nemluvím o tak zvané Listině, která je jen a jenom deklarací, jež dovoluje tak širokou interpretaci, že deklarované vůbec nemusí být naplňováno.

Problematika tvorby nové ústavy

Již při psaní svého předešlého textu, jsem si byl vědom zásadního problému, se kterým se politická veřejnost při tvorbě nové ústavy bude muset vyrovnat v situaci kdy je prezidentem Zeman. Je jím nadbytečně silný mandát prezidenta pro systém parlamentní demokracie. Chápu proto obavy kupříkladu pana Dolejšího, který v silném mandátu prezidenta cítí rizika, která mohou nastat, zaměří-li prezident své úsilí na tvorbu nové Ústavy. Předpokládá asi, že s mandátem "lidu" se prezident může pokusit prosazovat částečný, či úplný prezidentský systém, nebo alespoň ve prospěch prezidenta deformovat principy parlamentní demokracie.

Ke zmíněnému riziku mám jen tři poznámky.

V prvé řadě se Zeman přece jenom hlásí k přímé demokracii, když ji na Švýcarsku tak vysoce oceňuje. V mých očích je to obrovský závazek vůči dvěma a tři čtvrtě milionům voličů, který bude muset dodržovat. Zeman při jiné příležitosti po zvolení mimo jiné prohlásil, cituji: "...mám takový nepříjemný zvyk, že když něco řeknu, tak to platí", konec citace.Takže předpokládám, že s vysokou pravděpodobností platí i jeho proklamovaná preference principů přímé demokracie, i když nebyla vyřčena, leč jenom napsána. Demokratický způsob zpracovávání, projednávání a schvalování ústavy, o nichž bude řeč na konci této kapitolky, by pak zajistil, že výsledný dokument bude odpovídat představám a přáním naprosté většiny veřejnosti.

Za druhé. Naše demokracie zatím byla vždy parlamentní. Jiné zkušenosti naše politická obec vůbec nemá a Zeman ve svém programu také píše že, cituji: "...dává přednost osvědčeným cestám před cimrmanovskými experimenty", konec citace. Projednávání a samotná příprava Ústavy bude v rukou jen a jenom parlamentu. Pokud ten zůstane demokratickým, nechá návrh zpracovat odborníky a zorganizuje o něm několikaletou diskusi celé veřejnosti, než přikročí k předem uzákoněné metodě jejího schvalování. Celá procedura dává proto dostatečné záruky, že ústava bude odpovídat i všeobecnému souhlasu politické "třídy".

Za třetí. Když by se nakonec v naší zemi prosadil prezidentský systém, má ho ve svém programu kupříkladu strana VV, tak se zase nic tak hrozného nestane. Pokud se přijme model platný v USA a ne v Rusku, tak by dokonce došlo k potřebnému prohloubení vzájemné nezávislosti a tím účinnějšího vyvažování tří pilířů moci, jak tvrdí teorie o demokratické moci. V USA takový systém funguje již dvě staletí a země je přesto vydávána za vzor demokratického vládnutí. Mít prezidenta zároveň jako předsedu vlády, dává navíc šanci snížit náklady na státní administrativu.

Chce to pouze při tvorbě ústavy dodržet kromě již zmíněných zásad především ten nejdemokratičtější způsob jejího konečného přijetí a vyhlášení. V některých zemích se osvědčilo, když parlament, který ji dlouhodobě a za součinnosti co nejširší veřejnosti připravoval, ji nakonec svým usnesením přijme, současně s tím sám sebe rozpustí a vyhlásí o ní plebiscit spolu s novými volbami. Pokud je v plebiscitu návrh nové ústavy přijat, a schválí ji i nově zvolený parlament, může být Ústava slavnostně vyhlášena.

Silný mandát je především silným závazkem

Zeman je prvním prezidentem s tak silným mandátem, jaký neměl žádný dosavadní prezident naší země. Tento mandát by proto neměl promrhat ani v šarvátkách s ostatními ústavními institucemi, ani v květnatých bonmotech a už vůbec ne prosazováním svých názorů a sebelepších návrhů v oblastech, v nichž nemá žádné kompetence anebo jenom minimální pravomoci a které jsou doménou parlamentu a vlády.

Voleb se zúčastnil poměrně solidní počet voličů a Zemanovo vítězství bylo přesvědčivé. Program, se kterým šel do voleb, je pro něj proto obrovským závazkem. Ovšem daleko větším závazkem by pro něj mělo být celkové očekávání občanů. On sám po zvolení prohlásil, že chce být prezidentem všech, kromě snad korupčníků a neférových zbohatlíků. Pokud opravdu chce splnit toto své předsevzetí, pak by měl především zvýšit právní jistoty, které v této zemi nejsou zatím příliš vysoké. Jelikož základem celého právního řádu je Ústava, bylo by záslužné, kdyby se pokusil zajistit její, co nejlepší možnou kodifikaci, co nejdemokratičtější průběh její přípravy a konečně, za využití metod přímé demokracie, co nejodpovědnějšího způsobu jejího vyhlášení. Má na to možná celých deset let. Začít může tím, že parlamentu navrhne způsob jmenování Ústavodárné rady. Možná že právě do jejího čela by mohl jmenovat JUDr. Pavla Rychetského a předsedou Ústavního soudu jmenovat jiného, mladšího soudce.