Když se mění rekvizity

21. 1. 2013 / Marek Řezanka

Není to tak dávno, co Karel Schwarzenberg na stránkách sobotního Práva sliboval jako možný prezident republiky šíření "dobré nálady".

Zatím je jeho kampaň provázena mohutnou podporou ze strany umělců všeho druhu, potleskem téměř ke všemu, co řekne, i kdyby to bylo jen "dobrý den" a nekritičností jeho podporovatelů, která místy hraničí až s extatickým zbožněním.

Na jevišti zvaném politika mají diváci, tedy občané, vidět pouze a jenom prezidentský duel. Nic jiného neexistuje. V zákulisí se zatím mění rekvizity. V tichosti se do ODS vrátil vyhnaný Pavel Bém, stejně tak ve Věcech veřejných má prostor k znovudobytí vrcholu pro korupci stíhaný Vít Bárta. A prezident Klaus, jehož amnestie zachytily světla reflektoru až příliš, se snaží hlavní vinu (a částečně právem) převést na odpovědného premiéra, zatímco sám bude hrát kartu nacionální. A kdo mu v tom pomáhá? Údajně levicový kníže, který doporučuje za své nástupce buď J. Drábka (jeho role v sKartách, kde figuroval obviněný V. Šiška a jistá firma iDTAX) nebo M. Kalouska (jehož účinkování v kauze nefunkčních padáků je zapomenuto asi stejně jako jeho laxnost ve vymáhání miliardových škod v případě stále nevyšetřené kauzy Mostecké uhelné společnosti).

Českoněmecké vztahy lze v posledních letech hodnotit jako velmi dobré. Na obou stranách proběhla reflexe, jak na té německé (naposledy vyjádření německého prezidenta k tragédii v Lidicích a Ležících), tak na české (otevírání starých bezpráví a nepotrestaných vražd. Je na učitelích, aby kromě Henleina vyučovali i o německých antifašistech, např. sociálním demokratovi W. Jakschovi. A je také na učitelích, aby později (přece jen jde o složitější problematiku) vysvětlovali, co vše znamená pojem Benešovy dekrety -- co je v jejich případě překonané -- a co by za žádných okolností překonáno být nemělo.

Ve čtvrteční debatě na ČT 1 se pan Schwarzenberg mýlil, že Benešovy dekrety již dávno platné nejsou. Hned v pátek své výroky opravil. Marná sláva, prezident by se měl strefit hned napoprvé, především ve věcech Ústavy a práva. Tato slova pana knížete nelze jenom tak ignorovat:

"Já bych je upozornil na to, že Benešovy dekrety už neplatí 20 let, poněvadž přijetím Listiny základních práv a svobod Ústavy přestala platnost Benešových dekretů. Ovšem nebyla zrušena od roku 1945, nýbrž od okamžiku, kdy byla přijata tato právní předloha."

Shovívavý může být člověk k výslovnosti kandidáta, ale ne k jeho základním neznalostem. Ty se mohou později projevit fatálně. Je to podobné, jako když premiér, evidentně neznalý svých pravomocí, tvrdí, že musel podepsat prezidentské amnestie a že je za ně zodpovědný Klaus. Zato pan kníže nezmínil, že existuje něco jako Pražská smlouva (Pražská smlouva je označení pro Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa (německy Vertrag über die gegenseitigen Beziehungen zwischen der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik und der Bundesrepublik Deutschland). Smlouva byla podepsána 11. prosince 1973 v Praze, v platnost vstoupila 19. července 1974 a ve vyšla ve Sbírce zákonů ČSSR pod č. 94/1974 Sb.

Pražská smlouva byla pokračováním tzv. německé východní politiky a navazovala na již dříve uzavřené smlouvy Německa se SSSR a Polskem. Hlavním sporným bodem smlouvy bylo označení Mnichovské dohody z roku 1938. Německo uznávalo její neplatnost, zatímco Československo trvalo na formulaci neplatnost od samého počátku.

Protože se však Německo v případě druhé formulace obávalo následků státoprávního i soukromoprávního charakteru, byla ve výsledném textu prosazena německá "měkčí" varianta, uznávající Mnichovskou dohodu za neplatnou. Z takovéto formulace nevyplývaly žádné negativní právní důsledky pro žádnou ze stran ani materiální nároky Československa. Dalšími významnými body smlouvy je zřeknutí se násilí a uznání nedotknutelnosti hranic. Zdroj: Wikipedie).

Výroky pana knížete komentoval také ústavní soudce Langášek: "Benešovy dekrety samozřejmě formálně platí stále. Byly však vydány pro jednorázové akty a v současnosti se k nim přihlíží pouze tehdy, pokud se řeší konfiskační případy z minulosti. Lze je tak považovat v podstatě za vyhaslé," uvedl Langášek z Ústavního soudu. Jenže i vyhaslé dokumenty zahoří, pokud jsou otevírány právě ty konfiskační případy z minulosti. Asi proto je kolem nich tak horko a zřejmě i proto o nich mainstreamová média více méně mlčí či je bagatelizují -- a nespojují je s problematickým vládním zákonem o církevních restitucích, pro nějž pan Schwarzenberg čile hlasoval.

Dovolím si zde citovat z poměrně vyváženého textu k Benešovým dekretům od Pavla Ebra (Hesenkopfa):

"Nyní by mi jistě někdo vyčetl, že jistě dobře vím, že není zrušení jako zrušení. Ovšemže to vím. Bohužel to asi nevědí všichni ti, kteří si tento pojem používají pokaždé v jiném významu, často aniž by si to vůbec uvědomovali. Budiž tedy jasně řečeno, že je třeba důsledně rozlišovat normální zrušení právního předpisu, tedy zrušení platné od okamžiku tohoto zrušení, a zrušení retroaktivní či dokonce zrušení od samého počátku, jehož výsledkem je právní nicotnost všech právních vztahů jím založených. Zcela jasně a se vší důrazností tedy říkám, že zatímco normální zrušení dekretů pro futuro si dovolit můžeme, zrušení dekretů od samého počátku si v žádném případě dovolit nemůžeme, protože by se to rovnalo obnovení právního stavu, jak existoval ke 4. květnu 1945. Ostatně se domnívám, že právě nepochopení a neznalost těchto "jemných nuancí" je základem nepochopení na obou stranách, české i německé." (Celý text viz: http://www.fzu.cz/~sipr/documents/benesovy_dekrety.html).

Je si uvedených nuancí pan Schwarzenberg vědom? Lze mu po předvedených výkonech v debatách ještě věřit? Máme jistotu, že by nebyly zrušeny Benešovy dekrety od samého počátku, jak autor výše zmíněného textu varuje?

Osobně mám v tomto ohledu vážné obavy. Karel Schwarzenberg totiž v příslušné debatě měl odpovědět na dotaz, zda jsou pravdivá tvrzení v neautorizované biografii o něm, kde se mj. tvrdí, že usiluje o návrat potomků sudetských Němců do Sudet a o navracení jejich majetků (TÓTH, Barbara. Karl von Schwarzenberg : die Biografie. Wien : Ueberreuter, 2005. 223 s. ISBN 3-8000-7119-3.).

Prý si kníže "citlivost tématu hlídá", rozhodné vyjádření k biografii mi však v jeho vystoupení chybělo. Jasné "ne", tedy: "Není pravda, že jsem radil Václavu Havlovi, aby se omluvil sudetským Němcům. Není pravda, že jsem chtěl všem sudetským Němcům vrátit občanství a majetek. A -- není pravda, že se předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu radoval z mého postupu do druhého kola s nadějí, že se rozšíří vzájemná spolupráce", z úst pana Schwarzenberga nezaznělo.

Kdyby se takto z otázky vyvlíkl jeho soupeř, pan Moravec by se jistě postaral, aby ho k odpovědi přiměl. Tady jsme se odpovědi nedočkali. O důvod víc, proč o způsobilosti knížete pro prezidentskou funkci pochybovat.

0
Vytisknout
5212

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2013