Mají být lidé vděčni za to, že je nezabijí ve válce a že mají co jíst?

30. 11. 2012 / Aleš Uhlíř

Kdysi staří lidé ("staří" z pohledu mladého člověka) často vzpomínali na válku. A pokud si pamatuji ty, které jsem osobně zažil -- a mezi pamětníky bylo ještě dost vojáků z obou světových válek -- nikdo nás válkou nestrašil ani jí trapně neargumentoval (ve stylu "my jsme zažili tohle a vy ...").

Ohánět se válkou se stalo módou až nyní. Podle poslankyně Gabriely Peckové (TOP 09) se senioři snadno přizpůsobí úsporným opatřením, protože z války jsou zvyklí na mnohem horší podmínky.

Těm, kteří válku nezažili, zase tato zkušenost chybí, jak se v rozhovoru na parlamentnilisty.cz vyslovil ombudsman JUDr. Pavel Varvařovský v tamtéž uveřejněném textu. Ani on ji ale, jak je vidět z data jeho narození, osobně nezažil. Při stížnostech, které mu chodí, si prý vzpomene na své předky, kteří prožili 20. století a byli vděčni i za takové věci, že je mír a že mají co jíst...

Vypadá to rozumně a zajisté tím nebylo míněno nic zlého, já ale takový způsob argumentace dávám do jedné řady s nejapnou argumentací ústavního soudce JUDr. PhDr. Stanislava Balíka v jeho odlišném stanovisku ke zrušení veřejné služby nezaměstnaných, které je prošpikováno historickými výklady a četnými srovnáními (i na latinské citace se tam dostalo). I kdyby jej ale ústavní soudce Balík sepsal v latině celé, bylo by to stejně ubohé a člověk musí žasnout nad tím, že se ústavní soudce Balík dovolává "testu racionality". Jistěže to v testu "racionality" obstojí, ale musí to být jiná "racionalita" a jiná "logika". Taková, kde lze sčítat hrušky a jablka, srovnávat jako věci srovnatelné věci naprosto odlišné a být při tom ještě slepý a hluchý a nevidět rostoucí nezaměstnanost postihující mladé lidi a vyžírání veřejných financí tam, kde ve skutečnosti je. Dvě hrušky a tři jablka je deset švestek, asi tak "logicky k věci" argumentuje soudce Balík.

Pokud jde o veřejného ochránce práv, jistě se na něj obrací spousta lidí a v tom množství nebude nouze ani o věci malicherné nebo absurdní. Prostě: Ss tím se musí nutně počítat. Problém toho úřadu v Česku je ale jiný. V podstatě by měl sloužit všude tam, kde ostatní postupy selhaly. Mělo by být normou, že při výkonu veřejné či státní moci a při všem, co se od toho odvíjí, k excesům a nespravedlnostem nedochází. Nebo jen zřídka a sama veřejná či státní moc zjedná nápravu -- a na ombudsmana dojde jen výjimečně. To ale už u nás dávno neplatí. V Česku selhává vše a nic nefunguje, jak by fungovat mělo.

O tom případu, který teď zmíním, jsem již zde psal. Jde o typický případ, kdy selhalo zcela vše. Týkal se dívky, která po smrti rodičů žila v dětském domově a její opatrovnice za ni na staré adrese v Brně, kde dívka dříve bydlela, nezaplatila poplatek za komunální odpad (v době, kdy dívka již žila v dětském domově).

Po osmi letech se ozval exekutor. Město nesmyslně vedený poplatek neodpustilo, soud proti nezletilé vydal exekuční titul a později nařídil exekuci. Až do příchodu exekutora dívka, žijící před tím léta v dětském domově, o ničem nevěděla. Slušnost a zdravý rozum se zde neuplatnily. Magistrát na zaplacení poplatku i v takovém případě trval a když se pohledávka dostala k soudu, ani soudce na tom neshledal nic neobvyklého, přitom bylo namístě žalobu zamítnout s poukazem na výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ale kampak v Česku dnes s "dobrými mravy".

Takže nakonec exekutor dívce vzal i úspory, které si v dětském domově našetřila ze sirotčího důchodu. V minulém roce se o tom psalo, do věci vstoupili právníci, dokonce se tím případem zabýval ombudsman -- a nakonec se ukázalo, že se s tím u nás skutečně nic dělat nedá. Jan Čulík k tomu poznamenal, že mu to přijde jako případ, který by měl jít k Evropskému soudu pro lidská práva -- a položil otázku, proč případ dívky z dětského domova k Evropskému soudu nešel. Ta otázka je zcela logická a nelze se než divit, že takový postup nikoho, dokonce ani úřad Veřejného ochránce práv, nenapadl.

Selhal správní orgán, který se nedokázal ani trochu povznést a poplatek za komunální odpad neprominul (prý to právně "nejde"), selhal nezávislý soud, který tuto pohledávku v rozporu s dobrými mravy přiznal a tak umožnil, aby se exekutor zmocnil dívčiných úspor z dětského domova. A neselhal nakonec také úřad Veřejného ochránce práv? Vždyť se sklonil před džunglí, v níž se u nás proměňuje právní řád, jako před konečnou instancí. Jaký jiný případ by měl jít před evropské orgány když už ani tento ne?

Stačí se podívat na různá diskusní fóra. Tam každý může vidět, co si diskutující o vládě, poslancích, soudech atd. myslí a jak vysoké napětí je ve společnosti. Václav Bělohradský hovoří o rostoucím hněvu ve společnosti zaplavené strachem o holé živobytí. Na diskusních fórech se defenestruje, nabodává na vidle.... Nebyl by ostatně žádný problém zdůvodnit takové počínání stanoviskem s četnými historickými reminiscencemi, právními odkazy a latinskými citáty tak, aby i ono prošlo "testem racionality". Jsou tu všude kolem rozežraní a nevděční lehkoživkové a pijavice přisáté na veřejné finance? Mají být lidé vládě skutečně vděčni za to, že je nikdo nepošle do války a že mají co jíst?

0
Vytisknout
20276

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2012