Neumíme vidět svět, ve kterém žijeme

19. 9. 2011 / Hynek Hanke

Nedokážeme vidět svět a nedokážeme mu rozumět, protože je příliš blízko. Jako jednotlivci jsme jím tak pohlceni, tak zaujati svým vlastním bezprostředním okolím, že máme jen velmi mlhavou představu o tom, jaký vlastně je. Jak se mění. Jací jsou tu lidé a jak žijí? Na čem jim záleží?

Existuje mýtus, že již všechny kraje, národy, rostliny a zvířata naší planety byly zmapovány, vše bylo nejpozději někdy na začátku 20. století objeveno a zaznamenáno. Avšak kolik z toho, co ,,víme'', vlastně ještě platí, když je teď na zemi dvakrát tolik lidí než v době, kdy jsme se o tom učili ve škole? Mění-li se v průběhu desítek let naše bezprostřední okolí, mění se podstatným způsobem i celá planeta?

Proto jsou i dnes nadmíru cenná svědectví lidí, kteří se po světě vydají, aby potom mohli vyprávět, co viděli. V dnešním informačním věku to zní banálně, ale jen do té chvíle, než si člověk uvědomí, jakou je onen informační věk vlastně z hlediska celé planety jen iluzí.

Režisér Yann Arthus-Bertrand navštívil nedávno během dvou let 50 zemí, všechny kontinenty, často se vracel a zároveň se snažil pochopit, co vidí. Film je dobrým médiem pro takové vyprávění, zvlášť v produkci Luca Bessona, ale je překvapivě těžké nafilmovat planetu. Buď je to moc z dálky, a pak točíte modrou kouli bez detailů, nebo je to moc blízko, a pak už točíte jen nějaké konkrétní místo, stěží celou planetu. Francouzský štáb se o to pokusil unikátním způsobem.

Natočil film, v němž divák přilétá k planetě jakoby z dálky, z vesmíru, ale místo aby přistál, zůstává se vznášet jen těsně nad zemí a může planetu nerušeně a v tichosti pozorovat. Nízký let předkládá v mnohých případech krásné a až neskutečně intimní záběry různých světů. Divák objevuje nejen to, jak náš svět dnes vypadá (v prostoru), ale zároveň i to, jaký je jeho příběh (v čase).

Není asi překvapením, že ani jedno z toho není moc veselé. Nebylo by účelné snažit se zde film, založený převážně na obrazovém materiálu, převyprávět slovy. K titulku článku ale snad patří jedno zastavení.

Arthus-Bertrand si ve filmu Domov klade mimo jiné otázku, zda je pravda, že civilizace kmene obyvatel Velikonočního ostrova zanikla tím, že si sama vykácela veškeré lesy, na nichž bytostně závisela. Zajímavé ani tolik není, zda to tak skutečně v historii bylo (existuje mnoho konkurenčních teoriií osudu kmene Rapa Nui), jako zda je vůbec v principu možné, aby si velmi vyspělá civilizace sama takto absurdně pod sebou podřezala větev... Lze si představit, že ti, kdo tu větev řezali, byli natolik absorbováni ve svém vlastním bezprostředním okolí, že neuměli tento jednoduchý fakt o svém světě až do samého konce dohlédnout?

Kdo ví.

Francouzský režisér se ze své cesty kupodivu vrátil jako optimista. Ačkoliv varuje, že stav naší planety se za posledních několik desítek let dramaticky zhoršuje, našel také známky úžasných úsilí vyvinutých k tomu, aby některé způsobené škody byly napraveny.

Film Domov lze vidět v pondělí 19. 9. od 20:30 v pražském Kině Světozor nebo kdykoliv v anglickém znění na kanálu YouTube.

0
Vytisknout
3068

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2011