Slavné, obdivuhodné, legitimní a následováníhodné politické režimy v naší historii

8. 8. 2011 / Jan Kadubec

Když jsem nedávno v Praze procházel kolem budovy Senátu, všiml jsem si pěkně vyvedené bronzové desky umístěné na průčelí, hned vedle vchodu. Je tam do bronzu vyryto že: Komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. (Je to dokonce uzákoněné - Zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993).

Tak mne hned napadlo, že by v rámci vyváženosti měla být na druhé straně vchodu také bronzová deska, na které by bylo uvedeno, že náš dnešní režim je opakem toho bývalého, tedy že je obdivuhodný, legitimní a následováníhodný.

Pro jistotu jsem ještě vyhledal, aby bylo z čeho vybírat, nějaká synonyma, takže: Současný režim je znamenitý, vynikající, skvělý, slavný, věhlasný, velkolepý, honosný, povznášející, důstojný, proslavený, a samozřejmě legitimní a následováníhodný. K těm dvěma posledním jsem žádná synonyma nenašel, snad legitimní - oprávněný? následováníhodný - vzorový pro budoucnost? Dávám na volbu senátorům, aby si ve spolupráci s poslanci vybrali ta nejvhodnější slova.

Proč by si tam takovou bronzdesku ještě za svého panování nemohli dát? A proč tam ještě není? Že by proto, že naši senátoři a poslanci jsou nějak příliš moc skromní? Nebo že by byli tak velmi pracovití, tak zavalení prací, že by jim na tohle nezbývalo času? Taky nechápu, proč si naši dnešní vládci neodhlasují zákon o tom, že jsou nejlepší. Šlechta byla ušlechtilá proto, že dostala pověření od Boha, ti naši dnešní dostali pověření od obyvatelstva, které je zvolilo. Není v tom tedy žádný problém. Vždyť to by si o sobě odhlasovali jednomyslně, všichni, lhostejno z které politické strany. Přece úplně všichni se chlubí tím, jak předobře vládnou. Jsem si naprosto jistý, že nikdo by nebyl proti a nikdo by se nezdržel hlasování. A na galerii (či galerce?) pro novináře by jim také všichni zatleskali. A dokonce by si zasloužili desku ne bronzovou, nýbrž masivní zlatou. No proč ne? Taky by jednomyslně odhlasovali, že si zaslouží zlatou. A aby ji nikdo neukradl, bude nutné postavit k ní čestnou stráž, něco podobného jako je Hradní stráž, tož to by byla zase Zlatá stráž. Těch turistů... raději to nechci domýšlet do podrobností. To nechejme na senátorech.

Ostatně soudím, že Kartágo...- ne, Kartágo ne, myslel jsem senátory - že by naši senátoři měli na sebe hodit bělostnou tógu (roucho) z důvodu ctihodnosti. Docela zřetelně si představuji, jak se budou přemisťovat po Václaváku v nosítkách nesenými osmi otroky, a jak všichni přítomní poddaní na náměstí uctivě uhýbají a automaticky poklekávají a vzdávají čest majestátně sedícímu senátorovi. Vůbec nesdílím obavy, že by přítomní tógu poplivali - vždyť už dnes existuje zákon o imunitě a nedotknutelnosti, který je bezpečně ochrání, neboť zesměšňování a zneuctění tógy se trestá podle zákona xy. Tresty by mělo ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s justicí zveřejňovat nejméně jednou týdně jak v televizi, tak na prvních stránkách novin, aby vešly ve všeobecnou známost a vryly se pevně a nesmazatelně do vědomí obyvatel. Televize by ukazovala přímým přenosem, jak senátor klade rukama sluhy květiny či věnce na speciálně k tomu účelu vytvořená pietní místa. Takže každý obyvatel i v té nejzapadlejší vísce by viděl tu důstojnost, vznešenost a lesk majestátu asi tak, jak si to představoval exsenátor Vl. Železný.

Český senátor Vladimír Železný pronesl v Senátu roku 2004 tuto řeč: Mějme odvahu to říct, mějme odvahu také říci, že plat ústavního činitele není jenom odměnou jeho práce, ale je také výrazem "majestátu", majestátu v dobrém, oné instituce, kterou představuje. Senátor, poslanec, člen vlády se musí oblékat na nějaké úrovni, musí chodit v botách, které mají nějakou úroveň. On tím nereprezentuje jen sebe a svůj vkus, on tím reprezentuje také majestát a určitou úctu, kterou by měl vzbuzovat v okolí vůči instituci, kterou reprezentuje.

Senátor Synesius zase pronesl v Konstantinopoli roku 399 řeč "O kralování", v níž se podivoval, proč musí být podlaha (tehdejšího) senátu posypaná zlatým pískem.

Nebylo by vhodné, aby senát a parlament odsouhlasily, že na podlaze i našich obou zmíněných institucí musí být podlaha posypána zlatým pískem? To by teprve náležitě odpovídalo jejich majestátu! Ještěže ti naši zvolení vyvolení nečtou Synesia, to by určitě chtěli za peníze daňových poplatníků zařídit taky u nás. Máme vlastně štěstí, že naši senátoři čtou pouze neoliberální příručky a návody a nečtou Synesia, to by nadělali ještě mnohem větší škody než jich nadělají dnes.

Zločinných režimů bylo, je a určitě ještě bude ve světě spousta, a tak jsem si řekl, že nahlédnu do naší historie a pokusím se najít režim kladný, režim následováníhodný a obdivuhodný. Pokusil jsem se najít v našich dějinách kladné a pozitivní momenty a režimy z nichž vyzařuje pravda a láska, síla kladných myšlenek a emocí, které nás mohou posilovat v našem životě a být nám vzorem. A protože mám rád všechno pěkně rozškatulkované a přehledně uspořádané, vzal jsem to od úplného začátku.

Francký kupec Sámo sjednotil slovanské kmeny na území Moravy a Dolních Rakous přibližně v letech 624 až 659, tedy tahle říše trvala pouhých pár desetiletí. O této říši se neví skoro nic, všechno jsou pouhé domněnky a dohady. Dokonce i tvrzení, že sjednocené kmeny byly slovanské, lze zpochybnit. Nelze ovšem zpochybnit fakt, že šéfem říše byl francký kupec (někteří dokonce tvrdí, že to byl židovský obchodník), který měl čtyři manželky. Ovšem kronikář Fredegar píše dokonce až o dvanácti manželkách. Je jasné, že jeho manželství můžeme hodnotit jako vysoce nemorální, vždyť se mohl řídit křesťanskými zásadami, které už tehdy existovaly, ale on ne, barbar jeden pohanský. Navíc určitě prodával své poddané do otroctví, a daně, vybrané ať dobrovolně či násilně, šly do ciziny, do nějakých tehdejších švýcarských bank a kdovíkam ještě.

Celkovou výši ukradeného lupu se historikům nepodařilo zatím zesumírovat, a ostatně, nač by to vyčíslovali, stejně je to v nenávratnu, a po kom bychom chtěli požadovat náhradu? Jakékoliv zmínky o kupci (knížeti) Sámovi byly tedy důkladně a po právu zničeny, takže ani památka po něm nezůstala (mimo té zmínky u Fredegara). Nehynoucí čest a sláva oněm anonymním hrdinným bojovníkům proti samozvanému diktátorovi Sámovi.

Takže na bronzové ceduli na budově senátu by text mohl znít asi takto: Zločinný uzurpátor Sámo byl nelegitimní vládce a kvůli svým činům zavrženíhodný.

A jsme u Říše Velkomoravské, o ní jenom krátce, neboť i Kosmas tuto říši přehlížel jak vzduch, jako kdyby vůbec neexistovala. Byla to vlastně okupace Moravy a okolí křesťanskými mnichy a učenci z Východu, proto jejich činnost musela býti násilně ukončena, a to bylo dobře, neboť vše, co pochází z Východu je zavrženíhodné, špatné a zločinné, a k odsouzení to bohatě stačí. Tedy cedule by měla znít: Velkomoravská říše měla tendenci přikloniti se k Východu a opustiti naše západoevropské judeokřesťanské kořeny a tradice, proto právem upadla do zapomnění. S Přemyslovci také nemusíme dělat nějaké ciráty, stačí se podívat na jejich malované portréty a hned víme s kým máme tu čest. Zločinci a gangsteři hned od začátku, kdy za pomoci Vršovců vyvraždili Slavníkovce, aby brzy potom vymazali z historie i kamarády Vršovce. Rod nenávistný a pokolení zlé, tak tituluje kronikář Kosmas rod Vršovců a pokračuje: Rod Vršovců musí zmizet z povrchu zemského. Zbrojnoši začnou okamžitě jednat. Objíždějí hrad po hradu a zabíjejí jednoho Vršovce po druhém. Na konci krvavých jatek mají na svých mečích na 3000 zářezů... No není divu, že tak psal, když byl placen Přemyslovci.

Vojtěcha (Adalbert z rodu Slavníkovců) se jim nepodařilo zavraždit, neboť pobýval právě v cizině, tak z něho udělali aspoň svatého, ostatně nic jiného jim nezbývalo, copak bylo nějaké jiné řešení? Podobně to Přemyslovci udělali i se svým Václavem, taky ho zavraždili a taky ho udělali svatým. A v tom měli pravdu, svatý Václav byl doopravdy věřícím křesťanem, který se skutečně řídil učením Krista: Milujte nepřátele své, copak milovat přátele své je něco záslužného? Vždyť to dělají (milují své přátele) i pohané, ale milovat nepřátele své dokážeme pouze my křesťané. A proto, když do naší země vtrhnou naši nepřátelé, musíme je křesťansky milovat, to je ten pravý příkaz křesťanské lásky. Lze se tedy divit, že ho brácha sprovodil ze světa?

Takže na desce by mělo být napsáno: Mimo svatého Václava to byli samí vrahové, gangsteři a zločinci.

A Jan Lucemburský? Proč vůbec do naší země lezl? Určitě to bylo pouze proto, aby získal titul král český, jinak ho nic jiného nezajímalo. Po splnění manželské povinnosti k poslední Přemyslovně Elišce prchal rychle z Čech, kam se vracel pouze tehdy, když mu došly prachy. Neplnil si své manželské povinnosti a raději se dával do služeb cizím králům. Neví se přesně, zda to dělal za mzdu (žold), či jenom tak zadarmo, jen za pouhou čest a slávu. Jak potom taková vláda nad zemí koruny české, jejíž panovník se potuluje po cizině, mohla vypadat? Královna si dělala co chtěla (běda mužům, kterým žena vládne), a taky to tak vypadalo. Co to dalo Karlovi za fušku, než to dal jakž takž do pořádku po tom otcově (a matčině) chaosu. Ale když přišel k vládnutí Václav IV., tož to nastala úplná katastrofa.

Král upřednostňovat lovy a pitky před povinnostmi, což ovšem prováděl každý král, to není nic zvláštního, ale byl to král nepotřebný a nečinný i nedbalý. České království se ekonomicky propadlo, rostlo sociální napětí a dovoz zboží (asi tak jak dnes). Obě Václavova manželství zůstala bez potomků. Neplodná manželství byla takříkajíc rodovou indispozicí Lucemburků, holt degenerační procesy u šlechty se plně projevovaly už i v těchto stoletích. Historikové Václava IV. charakterizují jako člověka nesamostatného, nerozhodného, lenivého a neustále opilého, což by se ovšem dalo říct o každém druhém středověkém panovníkovi. No a text na desce by měl být asi takovýhle: Období vlády dynastie Lucemburků na českém trůně nebylo šťastným obdobím a připravilo nástup destruktivního husitství. O době husitské a pohusitské je škoda slov. Všichni přece víme, že to byla doba barbarská a bordel neuvěřitelný. A námitky, že husité se pouze bránili křižáckým výpravám absolutně neobstojí, neboť tím přece bránili příchodu civilizace a judeokřesťanských hodnot.

Na bronzdesce tedy musí být nápis: Doba barbarská, nelegitimní a zavrženíhodná.

Ale jedna z pohusitských postav přece jenom stojí za zmínku, byl to Jiřík z Poděbrad, velmi otylý král, což byl špatný příklad pro jeho pohublé poddané, ba dokonce výsměch. On tloustne a my chudneme.

Veleslavínův Kalendář historický uvádí jednu perličku k 14. 7. 1461. To lazebník Janda holil krále Jiřího a jak mu tak břitvou šmejdil po krku, ptal se ho, "čí že jest království české?" Král řekl Jandovi, že jeho, když však práce dokonána a břitva schována, král tutéž otázku holičovi položil a velikým políčkem jej za všetečnou opovážlivost potrestal. V Hájkově kronice je konec historky dramatičtější: "A král dal jemu veliký políček, tak až upadl na zemi, a tu jej král nohou v bok udeřil. Vtom se dvořané zchytili a krále zastúpili prosíce, aby jeho více nebil, i šel král z lázně hněviv sa a Janda osmý den umřel." Holt, neradno s mocnými žertovati.

Jinak také i Jiřík byl neschopen zplodit právoplatného potomka, svého legitimního nástupce, což je škoda, mohli jsme mít královskou dynastii českého původu. Jiřík se proslavil také neúspěšným návrhem na jakousi Evropskou unii, vypracoval nějaký mírový plán o vzájemném neútočení, což je i v dnešní době docela kontroverzní, ne tak v době jeho panování. Jiříkova vladařská neschopnost se projevila i tím, že obyvatel katolického vyznání bylo dle tehdejších statistik pouhých 10 %, zbytek, tj. 90 % obyvatel byla vyznání reformovaného (protestantského, evangelického), ta neschopnost je v tom, že nedokázal své poddané přesvědčit, aby se vydali tou jedině správnou cestou.

A to se samozřejmě podařilo Habsburkům až po bitvě na Bílé hoře, neboť byl nastolen pořádek, spravedlivý řád, vláda práva a spravedlnosti a křesťanské lásky a pravdy, platila a dodržovala se judeokřesťanská morálka. Vše začalo dokonale fungovat, každý věděl, kde je jeho místo - král kraloval, rádci mu radili, bohatí bohatli, chudí pracovali. Konečně i nakradený a naloupený majetek byl převeden do správných spolehlivých rukou, hlavně katolických. A věřících katolíků bylo hned 100 %! Tomu se říká schopná vláda!

Jedinou malilinkou pihou na dokonalosti byl Josef II., věřící katolík a přitom i zrádce církve, zvrhlík, který začínal každý den už v šest ráno pracovat na nesmyslných reformách, kterým se všichni smáli, kdyby raději spal až do desíti ráno, udělal by lépe a nezesměšnil by se před historií. Raději se měl věnovat lovu a chlastu jako Václav, to by udělal pro blaho státu více. Politický režim nastolený po bitvě na Bílé hoře můžeme hodnotit jako režim vynikající, následováníhodný, legitimní, obdivuhodný a právě to by mělo být vyryto na bronzdesce. A k nastolení takového bezmála dokonalého režimu stačila pouze dvouhodinová skoro divadelní bitva.

A jsme u naší první demokratické Masarykovy republiky, na jejíž hodnocení je ještě brzo. Co to byla ale za demokracie, když státní ceny dostávali ti všelijací Bezručové, Olbrachtové, Vančurové, Halasové... prostě ti, co připravovali nástup komunismu, kdežto takoví mistři jako Karel Dostál-Lutinov, Ludvík Sigismund Bouška, Pavel Julius Vychodil, Jiří Karásek ze Lvovic, Vilém Bitnar, Xaver Dvořák a podobní nedostávali nic! Takže První republika si žádnou bronzdesku nezaslouží. Režim zvaný Protektorát B+M si ale čestnou bronzovou desku zaslouží, neboť všichni povinně pracovali pro blaho vlasti a říše, dostávali i přídavky k jídlu, jako občas máslo, sádlo, dokonce někdy i uzeniny, všechno bezvadně a bezchybně fungovalo, protistátní živly byly bezproblémově likvidovány. Co více si přát? Je to režim vzorový k napodobení.

Tímto jsem historický exkurz do našich dějin ukončil. Já coby amatér jsem si vybral zajisté pouze to, co mi pasuje, tedy úplně stejně jsem postupoval jako naši senátoři, vždyť ti také nejsou promovaní historici. Ostatně, co by vznešeným senátorům tvořících Zákony měli do toho co kecat nějací histriónští historici, no ne? Ať si jen vydávají své historické práce, ať všechny prameny a dokumenty pečlivě srovnávají, vždyť jsou za to placeni, je to jejich práce a povinnost - stejně je nikdo nečte. Jedni proslulí a erudovaní historikové napíší třeba Černou knihu komunismu, a druzí neméně proslulí a erudovaní zase napíší Černou knihu kapitalismu, jedni historikové ověnčeni řády, všemožnými medailemi a cenami i Nobelovými, tvrdí, že v tom či onom válečném konfliktu byla pravda na naší straně, a druzí ověnčeni stejnými řády a cenami tvrdí, že právo a pravda je na opačné straně.

Kdo se v tom má ale vyznat? Kdo v tom může udělat pořádek? No jedině demokraticky zvolení senátoři, kteří jsou naprosto nestranní a jejich právem a povinností je rozhodnout hlasováním o tom, kde je pravda a láska, a kde je lež a nenávist. (Prostě - dokud jsme vítězové, platí naše pravda, a pokud budeme svrženi a poraženi, tož to už nám potom může být ukradené a lhostejné.)

Dnešní současní historikové to mají jednoduché a snadné, neboť Senát nejsilnější mocnosti vydává každým rokem seznam států-režimů lotrovských, hanebných, zločinných a zavrženíhodných a samozřejmě i seznam režimů demokratických obdivuhodných. To se jim to potom píše, co?

Závěrem bych chtěl dodat, že by tu zlatou desku oslavující náš dnešní současný režim bylo vhodné zabudovat do zdi někde na Pražském hradu a ne na zeď Senátu, neboť senát je pomíjivá záležitost, může být třeba prohlášen za škodlivý, senátoři rozehnáni, může být i zrušen, ale Hradčana snad ne. Nebo přece jen taky?

Zaslouží si to na Hradčanech, neboť zase po dlouhé době se vrátilo vše do těch správných kolejí, konečně jsme vrátili bohatství a majetek tam, kam odjakživa patřil, a každý ví, kde je jeho místo, a to už natrvalo, věčně. Ámen.

0
Vytisknout
3827

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2011