Tenkrát na Západě

8. 8. 2011

KD│ Takřka dokonaná katastrofa americké dluhové politiky ukázala, že se Amerika řídí politickým šílenstvím. Země stále více připomíná politicky a sociálně rozdělený selhávající stát. Evropa se konečně musí naučit, jak se o sebe postarat sama, napsal Jakob Augstein.

Výraz "Západ" kdysi míval smysl. Popisoval společné cíle a hodnoty, důstojnost demokracie a spravedlnosti oproti tyranii a despotismu. Ale to už je minulost. Žádný Západ neexistuje. Kdo se dnes chystá hovořit současně o Evropě i USA, měl by zadržet dech. Podle všech kritérií, která se pod tímto pojmem kdysi skrývala, už Amerika není žádnou západní zemí.

Jde o systém vlády, který se nachází pevně v rukou elit, vypjatě agresívní militarismus, který v posledních deseti letech vyvolal dvě nákladné války, a sociálně a politicky hluboce rozdělenou společnost, která se ve svém ideologickém zaslepení stále více vzdaluje jádru demokracie - kompromisu.

Amerika se změnila. Odcizila se Západu.

Sociální rozklad této bohaté země doslova vyráží dech. Laureát Nobelovy ceny Joseph Stiglitz to nedávno popsal: Nejbohatší procento Američanů si činí nárok na čtvrtinu celkových příjmů - před pětadvaceti lety to bylo 12%. Disponuje 40% celkového majetku - před pětadvaceti lety to bylo 33%. Stiglitz tvrdí, že v mnoha zemích takzvaného Třetího světa se propast mezi příjmy chudých a bohatých zmenšila. V USA roste.

Americká cesta vede k "postavení banánové republiky", napsal ekonom Paul Krugman, také nositel Nobelovy ceny. Sociální cynismus a společenská lhostejnost Třetího světa se stávají rozpoznávacím znakem Ameriky. Urychluje to rozklad společnosti. Čím více narůstá nerovnost, tím méně jsou bohatí ochotni podílet se na veřejném blahu. Jestliže má firma jako Apple se 76 miliardami větší rezervy než vláda ve Washingtonu, může Evropan nad odporem Republikánů proti zvyšování daní jedině zavrtět hlavou, neboť ho chápe jako sebevražedný.

Totéž platí o rozvrácené americké politické kultuře, pro niž je název "Spojené státy" stále méně přiměřený. V americké politické debatě se jaksi stalo každodenní rutinou to, co Německo od debaty o Brandtově Ostpolitik nezná: Nenávist. Současně s tím byl rozum nahrazen zaslepením. Daňové škrty se staly kultem a omezování role státu vládnoucí ideologií. Této nové americké občanské válce také už dávno padl za oběť respekt k nejvyššímu úřadu. Možná sehrálo svou roli i to, že Barack Obama je prvním černým prezidentem.

Záchrana není na dohled. Na americkou politiku už není spolehnutí. Závislost členů Sněmovny reprezentantů a kongresmanů na darech bohatých je příliš velká. Také k žádnému útoku na americkou Bastillu se neschyluje. Lidový hněv je značný, ale elitám se ho už dávno daří kontrolovat a kanalizovat. Při zrodu hnutí Tea Party byli kmotry miliardářští průmyslníci bratři David a Charles Kochové, a jeho hlásnou troubou je štvavé vysílání Fox News.

Z evropské perspektivy to všechno vyhlíží velice cize: Jde o jinou politickou kulturu. Nemá s námi nic společného. Jiná pravidla, jiné standardy. Pozorujeme Ameriku se stále zřejmějším pocitem, že jsme jiní.

Osud Ameriky je však varováním: Musíme chránit naši politickou kulturu, naše instituce a stát. Úspěch Thilo Sarazzina ukazuje, že ani Německo není imunní vůči kulturnímu chladu, který může nakonec ochromit životně důležité funkce systému. A také naše společnost již ušla pořádný kus na cestě k rostoucí nerovnosti a odstraňování demokracie.

Osud Ameriky ale současně představuje i šanci: V té míře, v jaké se nám Amerika odcizí, budeme se (muset) učit uvažovat jako Evropané. Západ, to jsme my.

Podrobnosti v němčině: ZDE

0
Vytisknout
7691

Diskuse

Obsah vydání | 8. 8. 2011