O feudální distribuci odpovědnosti v rizikové společnosti

11. 7. 2011 / Karel Dolejší

Co se asi tak stane, pokud by se za deset let kupodivu zjistilo, že vhodná technologie k vyzvednutí a následné likvidaci roztaveného paliva stále ještě není k dispozici? Můžeme hádat: Veřejnost se s objektem, z nějž postupně unikají další radioaktivní látky do pozemního a oceánského okolí, možná částečně smíří; vláda, která harmonogram garantuje, už bude s jistotou mít dávno doslouženo; a společnost Tepco... kdo si vsadí na to, že bude za deset let vůbec ještě existovat?

V dnešní době je velice "in" zaklínání se odpovědností. Vezměme to pro jednoduchost třeba jen v ČR: Lidé prý mají převzít odpovědnost za vlastní důchod a spořit si vedle státního systému pokud možno také v soukromých fondech; mají také platit za lékařskou péči ještě podruhé (vedle pojistného), aby ji "nezneužívali"; a nezaměstnaní padesátníci, kteří třeba celý život poctivě platili sociální pojištění, budou muset po dvou měsících bez práce zametat na náměstí holubí exkrementy, aby prý nezvlčili. Odpovědnost se skloňuje ve všech pádech. Jak by to tedy hypoteticky vypadalo, kdyby stát tlačil k zodpovědnosti také ty, kdo zatěžují současnou i budoucí generace výstavbou jaderných energetických zařízení?

Podle evropských předpisů se vyhořelé jaderné palivo považuje za životu nebezpečné ještě 100 000 let poté, co bylo odstraněno z reaktoru (v USA je lhůta ještě řádově delší). Je zřejmé, že na takovou dlouhou dobu je velice těžké se k čemukoliv zavazovat. Ale možná, že by toho nakonec ani nebylo třeba...

Dejme tomu, že by byl - samozřejmě zcela hypoteticky - přijat zákon, který by managementu provozovatele jaderné elektrárny nařizoval, aby i s rodinami a následně jeho potomstvo bydleli nejméně po dalších sto let v desetikilometrové zóně kolem elektrárny, a později se nastěhovali do bezprostřední blízkosti jaderného úložiště skladujícího odpad z objektu. Čeho by se tím - samozřejmě zcela hypoteticky - dosáhlo?

Těžko předpokládat, že by takové opatření vedlo k eliminaci veškerých rizik spojených s jadernou energetikou - k tomu, jak lze dobře ukázat na kauze Fukušima, prostě nejsou k dispozici potřebné technologie, lidstvo tento problém plně nezvládá. Nicméně přece jen by se dalo očekávat alespoň výrazné zlepšení situace: Pokud by v bezprostřední blízkosti rizikových objektů povinně bydleli VIP jaderní rezidenti, dalo by se teprve opravdu předpokládat, že provozovatel podnikl vše, co je v lidských silách, aby rizika co nejvíce eliminoval.

Ale to celé je samozřejmě jen takový jalový myšlenkový experiment. Ti, kdo jsou průmyslovými haváriemi v řádu Bhópálu nebo Fukušimy postihováni, spadají z takových 99% do kategorie, kterou polský sociolog Zygmunt Bauman nazval "lokálové" - tedy mezi ty, kdo jsou zaměstnáním, bydlením a vztahy vázáni na konkrétní místo, takže se sotva mohou zítra sebrat, koupit letenku na druhý konec zeměkoule a už se nikdy nevrátit. To jsou ale přesně ty možnosti, jimiž naopak disponují "globálové" - a mezi "globály" patří i výše zmíněný management provozovatelů jaderných elektráren.

Takoví lidé se bez ohledu na opačná tvrzení na rozdíl od ostatních odpovědně chovat nemusí a skutečnou odpovědnost za důsledky svého počínání nenesou. Když přivedou banku ke krachu, nechají si ze státního rozpočtu zaplatit pohledávky. Když roztaví reaktor, nikdo je netáhne za ucho na místo činu a neříká jim: "Podělali jste se ve výtahu, tak to po sobě koukejte okamžitě uklidit". Kdepak - s takovými se mluví, jako když másla ukrajuje: "Ale prosím, stačí, když to uklidíte napřesrok - pokud vám do té doby někdo půjčí hadr". Kdepak odpovědnost - ta je tu jen pro póvl, který si to nedokáže zařídit jinak.

Přes veškerá aktuální zaklínání se odpovědností tedy globální riziková společnost neochvějně směřuje ke stavu, v němž se už odpovědně nebude chovat pokud možno vůbec nikdo - protože jinak by se přece přihlásil k podřadnému postavení lokálního nevolníka...