Vzpomínka na květnové události 1945

6. 5. 2011 / Josef Liška

Byl překrásný, květnový den dopoledne v roce 1945. Lesní pěšinou jsme se s tatínkem vraceli ze mlýna v Solopyskách s darovanou vzácností v plátěném pytlíku. Těch pár kilo mouky bylo tehdy za války ohromným přilepšením ke skromnému, omezenému přídělu potravin. Byli jsme doma tři kluci a o naší chuti k jídlu říkávala maminka: "Ti by snědli i hřebíky." Všichni rodiče se v té době museli hodně snažit, jak to jen šlo, aby svoje děti zabezpečili.

Cestou jsme si povídali a prošli rovný úsek dubovým lesem k místu, kde se pěšina začíná prudce svažovat do údolí. U vysoké triangulační věže, na místě, kde se říkalo "Na Klapici," jsme se zastavili. Byl odtud nádherný výhled do daleka, na celý kraj s řekou Berounkou, která zde protéká. Naproti nám v dálce byly lesnaté stráně s obcemi Zbraslav a Lipence, napravo Černošice a o malý kousek dál Dobřichovice. Mírně vlevo byl cíl naší zpáteční cesty Radotín. Za ním pak soutok řek Berounky s Vltavou a po několika kilometrech na obzoru vzdálené Modřany.

Od domova nás dělila již jenom půl hodinka chůze.

Posadili jsme se na chvíli do suché trávy, na sluncem vyhřátou zem, abychom si oba užili ten krásný výhled. Byla to kouzelná chvíle posvátného ticha.

Při pohledu na cementárenský komín, jednu z dominant Radotína, se nám oběma zatajil dech a my nemohli uvěřit svým očím.

" Už to prasklo !" Na víc se tatínek nezmohl.

Oba jsme oněměli překvapením, které zde na nás čekalo. Tatínkova radost byla také mojí velikou radostí. Viděli jsme po tolika letech nacistické okupace, jak vysoko, velice vysoko, až na samém vrcholu komína, vlaje československý prapor...

Tatínek se usmíval a prožíval z celého srdce ty posvátné okamžiky. Byli jsme oba potichu a radostí bez sebe. Stalo se to o první květnové sobotě v nádherný den - 5. května 1945.

Po letech, v následujících výročích májových dnů, kdy jsme se doma opět vraceli ve vzpomínkách k těm chvílím, jsem se dozvěděl, co se tehdy tatínkovi honilo hlavou.

Při pohledu na naši československou vlajku, po dlouhých, krušných letech války si s úlevou a jen zvolna uvědomoval, že to už není sen, že je to skutečná pravda a že končí dny a noci neustálého strachu o naše životy.

Že končí strach z bezdůvodného udání kterýmkoliv z mnoha kolaborantů, z následného uvěznění a to jen v lepším případě.

Častější byly vynesené tresty smrti, třeba jen za neopatrně vyřčené slovo.

Tatínek si v tiché radosti uvědomoval, že jsou u konce dny strádání. Že ani naši domácí, Střelcovi, u kterých jsme bydleli v podnájmu, už nám nebudou při opileckých mejdanech s německými důstojníky vyhrožovat, kopat a střílet do dveří.

Že už končí ty nekonečně dlouhé seznamy popravených, nevinných občanů, každý den uveřejňované v novinách.

Že už konečně končí ta hrozná válka.

Maminka nás netrpělivě čekala u zapnutého rozhlasového přijímače. Měla obavy, co s námi je a kde že jsme tak dlouho.

V ulicích Prahy vypukla revoluce, je povstání a staví se barikády. Německá posádka se snaží střelbou do lidí zastavit jejich odpor.

Jiné německé jednotky se pokoušejí uniknout před postupující Rudou armádou, pryč na západ, chtějí volnou cestu, vyjednávají s našimi a požadují volný odchod do amerického sektoru.

Jejich setkání s našimi se v mnoha případech neobešlo bez tragických následků. Po šesti letech v lidech nahromaděná nenávist se uvolnila v plné síle. Na obou stranách, v posledních dnech války, v posledních minutách byly oběti na životech. Jistě už nikdo nechtěl umírat...

Prvá hlášení rozhlasu jsem neslyšel, ta další podávala v krátkých intervalech informace o situaci v různých částech naší země.

Nejvíc zpráv bylo z Prahy, kde lidé stavěli na důležitých místech barikády, které měly zabránit postupu německých tanků. Rozhlasová vysílání, výzvy a pokyny pro naše občany, střídaly sokolské pochody.

Lidé berou do rukou zbraně, když přišel čas po šesti letech vyhnat Němce -- okupanty. V rozhlasových relacích se objevily zprávy :

"Hoří staroměstská radnice"!
"Tanky německého generála Schoernera se blíží od Benešova ke Praze,"
"Němci rozhodli, že Praha má být zničena."

Je vysílána naléhavá výzva, - prosba k občanům:

"Budova rozhlasu a jeho pracovníci jsou ohroženi, okupanti útočí a snaží se umlčet vysílání. Prosíme, přijďte nám na pomoc, bránit rozhlas !"

Před domem zastavilo nákladní auto a na otevřené korbě jsou naši známí, muži. Chystají se odjet do Prahy.

"Josef, pojeď s námi," volá na tatínka jeden z jeho kamarádů.

Maminka nerada viděla, jak se s námi náš tatínek rozloučil a nasedá mezi ostatní odhodlané chlapy. Co mohla v tuto chvíli dělat ? Všichni odjíždějí.

V okolí Radotína se ozývá stále častější střelba. Jde do tuhého. Ze strany od Zbraslavi se střílí z těžkých zbraní, dělostřelecké šrapnely proletují kolem domů "Na Viničkách," kde bydlíme.

V okolí se objevily skupinky bojovníků v podivných uniformách. Oblečením připomínali německé vojáky, ale bylo zřejmé, že jsou na naší straně. Dozvěděli jsme se, že jsou to vojáci generála Vlasova. Vlasovci byli první, kteří nás pomohli ochránit v kritický den, kdy mělo vrcholit zločinné počínání hitlerovských fanatiků. Zprávy o hrůzných zločinech, kterých se němečtí vojáci dopouštěli na bezbranných lidech ukrytých ve sklepích pražských domů, se šířily rychle.

Střelba venku neustávala a stále víc hrozilo nebezpečí možného zásahu našeho domu. Všechny maminky se odstěhovaly s námi dětmi do sklepa. Měly pocit, že to zde bude o něco bezpečnější.

Vzpomínal jsem na tatínka, co asi právě dělá a jak mu je. Přes sklepní okénko jsme zaslechli tlumené, občasné výbuchy. Všichni jsme se báli.

Později se Němcům podařilo vyjednat volný průchod do americké zóny. Po jejich hromadném útěku zůstaly ležet kolem silnice z Radotína do Černošic spousty výstroje a výzbroje, se kterou se už vojáci nechtěli a ani nemuseli tahat.

My, páni kluci, jsme 9. května, když už bylo po všem, slavili veliké žně. To bylo něco pro nás. Všude kolem cesty se povalovalo mnoho vojenského haraburdí.

Každý z nás mohl mít několik samopalů, pušku, pistoli nebo pancéřovou pěst, plynové masky, helmy, celé pásy, zásobníky s náboji do kulometu, co kdo chtěl. Tu radost z válečné kořisti nám pokazili naši rodičové, nedopřáli nám to. Vždy v tuto dobu s úsměvem vzpomínám na dopis od mého kamaráda Oldy Cheníčka z naší ulice. Byl na prázdninách u babičky na Vysočině a napsal mi, že se pokusí mi poštou poslat tankovou minu, že jich tam je moc a neví co s tím, tak, že ať mám taky jednu.

Nakonec to dobře dopadlo, asi si to rozmyslel nebo nesehnal vhodnou, dostatečně velkou a vhodnou krabici, nebo snad balík odmítla převzít pošta jako příliš těžký ?

Po prázdninách jsme o tom již nemluvili a tak nevím. Měli jsme tehdy na programu další, stejně důležité věci.

Místo zásilky s minou přišla mi od Oldy krabice a v ní tabulky, pestrobarevné, slaďoučké tyčinky škrobového cukru, říkalo se tehdy té pochoutce "mejdlíčka".

Smířil jsem se s tím, že tu minu mít nebudu. S dětskými kamarády jsme si osladili život a vzpomínali na Oldu.

Jedna z události byla na krátký čas, v té době květnového povstání, důležitější než všechno ostatní.

Paní Stehlíková, naše sousedka z poschodí, si už dál nemohla poroučet, příroda je mocná a moudrá matka a když přijde čas... tak děj se vůle Páně.

Delší dobu před tím jsem pozoroval změnu postavy té paní. Víc a víc se zakulacovala a i když mi bylo teprve dvanáct, bylo mi jasné, že to určitě nebude od nemírného přejídání. Věděl jsem už tehdy, jako malý kluk, co to znamená a věděl jsem taky, že děti nenosí ani čáp ani vrána. Mému kamarádovi Pepíkovi, kterému bylo asi deset roků, se měl narodit sourozenec, bratříček nebo sestřička.

Na svět se dobýval nový malý človíček, právě v situaci, kdy to bylo nejméně příhodné.

Moje maminka a druhá naše sousedka, hodná paní Hubáčková, se ujaly rolí porodních asistentek. Přestěhovaly rodičku ze sklepa zpět do jejího bytu a všechno připravily tak, jak nejlépe to šlo. Moc velké zázraky se nedaly dělat, skoro jako v polních podmínkách, ráz na ráz.

Porod proběhl bez komplikací a hladce, jak v nejlepší porodnici. Jen zvuková kulisa, střelba a výbuchy granátů v průběhu té chvíle zrození se asi poněkud odlišovala od současné tlumené relaxační hudby reprodukované na některých dnešních klinikách.

Příchod toho malého tvorečka na svět vítaly poslední zvukové projevy končící války.

"Stehlíkovi mají holčičku, Evu," přišla nám všem ostatním do sklepa oznámit moje maminka "a můžete jít už ven, je po všem," přinesla dlouho očekávanou zprávu.

Všichni ve sklepě jsme si oddechli a vyšli ven. Němci byli pryč, všude byl pojednou nádherný klid a ticho.

Tatínek s ostatními se chvíli před tím také vrátili živi a zdrávi.

Před naším domem, na trávníku, kde jsme pásali housátka, stál ruský tank. Vedle odpočívali, utrmácení, nevyspalí a zaprášení pro nás tehdy nejmilejší lidé, vojáci Rudé armády, na které jsme se tolik roků těšili. Naši spoluobčané je vítali a objímali. Opravdová a upřímná radost byla bez konce.

Po krátké chvíli se ve všech oknech třepetaly trikolóry, vlaječky a prapory naše, ruské i americké. K výzdobě patřily četné fotografie našich dřívějších prezidentů Československé republiky - T.G.Masaryka a Dr.Edvarda Beneše.

Nechyběly ani obrazy vítězů války, tehdejších spojenců Stalina a amerického prezidenta Roosevelta, který se bohužel radostného konce války nedožil.

Všechny osobnosti jsme měli ve stejné úctě. Nikomu nikdo nepřičítal větší zásluhy na vítězství, ani je nikomu neupíral. Snad každá rodina po celou, dlouhou dobu šesti let okupace všechny ty symboly svobody, obrazy, praporky a trikolóry jako vzácný poklad, pečlivě uchovávala na nejrůznějších místech, mezi prádlem, hluboko skryté v zásuvkách, na půdách mezi trámy a třeba i ve sklepích v krabici pod hromádkou uhlí, aby, až přijde čas byly k potřebě.

Taky naši rodičové odněkud z přísně utajovaného místa vyštrachali praporky, trojbarevné stuhy a fotografie našich prezidentů.

Jediné okno, které jsme měli u našeho "bytu", bylo bohatě zaplněno výzdobou, která symbolizovala velikou radost z osvobození.

U kolaborujících Střelců, o kterých nebylo po čtyři dny ani vidu ani slechu, se znovu oslavovalo. Objevili si pro sebe opět nové přátele. V jejich bytě bylo znovu veselo, tak, jako před několika dny, kdy se loučili s německými vojáky. Zásoby dobrého alkoholu, který zůstal po Němcích byly, jak se zdálo, nevyčerpatelné.

Když je přišli vyzvat příslušníci revoluční gardy s páskami "RG" na pažích, stejně jako všechny ostatní německé kolaboranty k nástupu do úklidové čety, na odklízení střepů skla, ssuti, barikád a vůbec všeho nepořádku na ulicích, "měli už vyhráno a byli za vodou. "

Nabízená košťata odmítli vzít do rukou, mohli zůstali doma a nenastoupili. Měli vlivné zastání díky nově uzavřenému přátelství. Konec války totiž oslavovali společně s ruskými důstojníky, kteří přijali jejich pozvání. Nikdo z nových hostů samozřejmě nemohl vědět nic o tom, co se u Střelců v bytě ještě před několika dny odbývalo, před jejich příchodem, jaká družba a s kým se tam po mnoho roků udržovalo kamarádství.

Pro samotného Střelce byla v tu chvíli nejdůležitější jen jedna věc. Dávat si moc dobrý pozor, aby náhodou nezačal vykřikovat tak, jako dříve, když byl na mol opilý:

"Vy český svině, my s váma zatočíme, všechny vás jednou postřílíme !"

Nikdy jsem nezapomněl na chuť vojenských sucharů, ovoněných naftou nebo benzinem, - nevím. Možná je tankista vezl celou cestu po bojištích od Stalingradu a Kurska přes celou Ukrajinu až do Radotína u Prahy. Mladý voják balíček vyhrabal odněkud z hloubi svého tanku a nabídnul mi s úsměvem, malému klukovi, na oplátku za darované vdolky. Maminka je napekla z mouky, kterou jsme před několika dny přinesli s tatínkem ze mlýna v Solopyskách.

Nikdy později jsem nejedl s takovou chutí trvanlivé suchary, kterým jsme jako záklaďáci říkali "protitankáče", jako tehdy ty bojové.

Bývalo zvykem, že vždy druhou neděli v květnu se slavil Svátek matek.

Tehdy, v roce 1945 ten nádherný den připadl na 13. května. Všude v zahradách kvetly naplno šeříky, narcisy a spousty tulipánů.

Dětské náruče květin a políbení, které tehdy dostaly všechny maminky se svátečním přáním od svých malých ratolestí doplňovaly radost, které se stále ještě nikdo z nich nemohl plně nasytit. Radost, že je už konečně konec války.

0
Vytisknout
4865

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2011