Dopis čtenáři z roku 1996
29. 7. 2026 / Fabiano Golgo
Milý čtenáři z roku 1996,
právě ses připojil k internetu. Možná jsi musel čekat, až modem přestane pískat jako nervózní pták zavřený v kuchyňské zásuvce. Možná platíš za každou minutu a při čtení tě napadá, že bys měl text raději rychle vytisknout, odpojit se a vrátit telefon domácnosti. Na obrazovce máš úzký sloupec písmen, bílou plochu, několik modrých odkazů a nahoře logo Britských listů. Žádné video se samo nespustí. Nic na tebe nevyskočí. Nikdo tě nenutí přijmout cookies. Stránka neví, kdo jsi, kde bydlíš ani co sis včera chtěl koupit.
Možná ti připadá chudá. Nám dnes připadá skoro nevinná.
Nečekej
však, že ti budeme z roku 2026 psát jako spokojená delegace z
budoucnosti. Budoucnost se nechovala dobře. Dostala všechny technické
prostředky, o nichž se v roce 1996 mluvilo jako o nástrojích osvobození,
a okamžitě začala zkoumat, jak je využít k prodeji matrací, politických
lží, obličejových krémů, války, strachu a sebe samé.
Internet
skutečně umožnil lidem publikovat bez svolení redakcí. To byl jeden z
jeho velkých slibů. Jenže jsme si tehdy nevšimli, že zmizí-li starý
vrátný, neznamená to, že budova zůstane bez dozoru. Přišli noví vrátní.
Nemají tužku, redakční plán ani odpovědnost za vytištěnou stránku. Mají
algoritmus. Neškrtají věty, protože jsou příliš dlouhé nebo nepohodlné.
Prostě zařídí, aby je skoro nikdo neviděl.
Ty právě čteš první
vydání Britských listů. Obsahuje nový britský zákon proti hlučným
sousedům. Počet stížností v Británii během deseti let vzrostl ze 42 000
na 131 000 ročně a text končí otázkou, jak by si s podobným problémem
poradili obyvatelé českých paneláků se špatnou zvukovou izolací.
Tahle
otázka je důležitější, než vypadá. Britské listy se nejmenovaly britské
proto, aby Čechům vysvětlovaly, jak správně držet šálek čaje. Británie
byla pozorovatelnou. Člověk se z ní díval na svět, potom obrátil
dalekohled a zamířil ho na český dům. Zákon o hluku nebyl exotickou
zprávou z ostrova. Byl způsobem, jak se zeptat, co se děje za zdí
vedlejšího bytu, v našem městě a v našem právním systému.
V tom
prvním vydání je také text o globálním terorismu a slábnoucí moci
národního státu. Připomíná útoky v Atlantě, Manchesteru, Barceloně,
Bastii a Islámábádu a tvrdí, že státy začínají ztrácet schopnost chránit
občany, zatímco hospodářství, kapitál a komunikace už dávno překračují
jejich hranice.
Čteš to pět let před 11. zářím 2001.
Neříkáme
ti to, abychom z prvního vydání udělali věšteckou tabulku. Noviny,
které o sobě začnou tvrdit, že předpověděly budoucnost, se brzy začnou
chovat jako stařec, který při každé bouřce připomíná, že ho od rána
bolelo koleno. Podstatné není, zda měl text ve všem pravdu. Podstatné
je, že si už tehdy všiml trhliny. Viděl svět, v němž problémy překračují
hranice, ale odpovědnost zůstává uvězněná uvnitř nich.
Za třicet let jsme tuto trhlinu nezacelili. Jen jsme ji připojili k rychlejšímu internetu.
V
další zprávě čteš, že americký Kongres schválil 60 milionů dolarů
vojenské pomoci pro Českou republiku, Polsko a Maďarsko, aby jim pomohl
splnit podmínky budoucího vstupu do NATO. Autoři přitom nezapomínají
připomenout ani volební zájem amerických republikánů o hlasy polských,
maďarských a českých přistěhovalců.
Pro tebe je NATO ještě
budoucnost. Pro nás je už dávno institucí každodenní politické reality,
zdrojem bezpečnostních očekávání i sporů. Ty se díváš na dveře, které se
mají otevřít. My už třicet let sledujeme, kdo jimi vstoupil, kdo zůstal
venku, kdo za nimi stojí se zbraní a kdo předstírá, že žádné dveře
neexistují.
Na stejné stránce najdeš spor o Gabčíkovo. Maďarsko a
Slovensko předložily Mezinárodnímu soudnímu dvoru otázky týkající se
přehrady, odklonu Dunaje a platnosti československo-maďarské dohody z
roku 1977.
Řeky se totiž neumějí chovat národně. Protékají
hranicemi bez pasu a bez úcty k tiskovým konferencím. Vlády se mohou
hádat, komu patří voda, ale voda se jejich slovníkem neřídí. Z dnešního
pohledu je Gabčíkovo nejen spor o přehradu. Je to dokonalý obraz
politiky: člověk změní tok řeky a potom svolá právníky, aby rozhodli,
zda se řeka zachovala správně.
Nenech se však zmást vážností
těchto témat. První Britské listy nejsou seminářem, na němž se všichni
bojí zakašlat. Hned vedle terorismu, NATO a mezinárodního práva stojí
princ Charles, princezna Diana a reklama na prezervativy.
Britská
rada pro bezpečnost použila fotografii Charlese a Diany, kteří se
líbají na balkoně Buckinghamského paláce. Pod ní byl slogan, že zdání
klame a lidé mají používat prezervativy. Palác si stěžoval. Veřejnost
byla podle organizátorů převážně nadšená.
Diana je pro tebe stále
živá. Charles ještě není králem. Jejich manželství se před očima
veřejnosti mění v jednu z nejdražších a nejsmutnějších televizních sérií
své doby. My už známe konec, a právě proto nám ta zpráva nepřipadá jen
komická. Je v ní celá zvláštní brutalita moderní slávy: dvě skutečné
lidské bytosti se promění v univerzální obrázek, který lze použít k
prodeji novin, monarchie, morálky, skandálu nebo bezpečného sexu.
A pak je tu Pepsi.
Americká
reklama slíbila, že za sedm milionů bodů získá zákazník stíhačku
Harrier. Firma tvrdila, že to byl vtip. Jeden mladík se rozhodl, že vtip
vezme vážně.
Zapamatuj si tuto scénu. Bude se ti hodit pro
pochopení příštích třiceti let. Velká firma něco řekne, protože
předpokládá, že publikum pochopí nadsázku. Jeden člověk odpoví: dobře,
beru vás za slovo. Najednou stojí proti sobě reklama a smlouva, fantazie
a právník, obraz a cena vojenského letadla.
V roce 2026 se
podobné spory odehrávají každý den. Jen se už netýkají pouze limonády.
Politici tvrdí, že jejich výrok byl žert. Majitelé platforem vysvětlují,
že jejich pravidla nejsou slibem. Veřejnost je vybízena, aby brala
reklamu vážně při nákupu a nevážně u soudu. Žijeme ve světě, který chce
být současně doslovný i ironický podle toho, kdo právě platí účet.
Také
olympijské hry v Atlantě jsou v prvním vydání popsány bez povinné úcty.
A. A. Gill označuje zahajovací ceremoniál za chronicky trapný a
navrhuje, aby se vedle zlata, stříbra a bronzu udělovala také medaile za
ironii. Tvrdí, že hry spotřebují obrovské množství energie, času a
zdrojů, aby vyprodukovaly čtrnáct dní televize, zranění, slzy a medaile.
Tehdy
ještě bylo možné představovat si, že televize je vrcholem mediálního
přebytku. Dnes nosí každý v kapse malou obrazovku, která přenáší
nekonečné olympijské hry vlastního já. Lidé na ní závodí v pobouření,
kráse, ponížení, oběti, bohatství i správném názoru. Medaile se nazývají
lajky. Dopingem je algoritmus. Rozhodčí není vidět.
Píšeš-li z roku 1996, možná od nás očekáváš odpověď na jednoduchou otázku: je tedy svět v roce 2026 svobodnější?
Nevíme.
Je
snadnější mluvit. Je těžší být slyšen. Je snazší najít informaci. Je
těžší poznat, proč nám byla právě tato informace ukázána. Máme přístup k
více hlasům než kdykoli předtím, ale velkou část veřejného prostoru
spravují firmy, které se nepovažují za redakce, přestože každý den
rozhodují, co miliardy lidí uvidí.
Cenzura nezmizela. Jen často
nevypadá jako muž v kanceláři s červenou tužkou. Někdy má podobu
neviditelného pořadí. Někdy finanční závislosti. Někdy strachu z
publika, které nechce být informováno, ale potvrzeno. A někdy
pohodlnosti autora, který si předem zkrátí vlastní myšlenku, aby se
vešla do formátu, jenž ji zničí.
Ty máš před sebou stránku, která
je technicky primitivní a redakčně svobodná. Neměří každou vteřinu tvé
pozornosti. Nesnaží se tě udržet co nejdéle. Nehádá, který titulek tě
rozzuří natolik, abys klikl. Prostě předkládá text a spoléhá na
nepohodlnou možnost, že čtenář dokáže číst.
To je dnes téměř výstřední představa.
Nechceme
ti však tvrdit, že všechno bylo v roce 1996 čistší. Nebylo. Tradiční
média měla své majitele, slepá místa, předsudky, stranické vazby a
pohodlné autority. Internet nevznikl bez důvodu. Byl cestou ven z
místnosti, v níž někdo jiný rozhodoval, která věta je příliš dlouhá,
příliš ostrá nebo prostě příliš nepříjemná.
Britské listy touto cestou prošly.
Po
třiceti letech stále existují, protože důvod odejít z té místnosti
nezmizel. Místnost se pouze zvětšila. Přibyly obrazovky, kamery,
platformy, účty, hesla, komentáře a rozhořčení. Zůstala však stejná
otázka: lze zveřejnit věc tak, jak ji člověk skutečně vidí, bez
povinného přizpůsobení pohodlí moci, redakce nebo davu?
Nemáme pro tebe triumfální odpověď. Máme jen pokračování.
Až
zavřeš tuto stránku, možná půjdeš k novinovému stánku. Možná zapneš
televizi. Možná zavoláš někomu z pevné linky a budeš mu vysvětlovat, že
jsi četl jakýsi nový internetový deník. Nebudeš vědět, zda vydrží týden,
rok nebo celé desetiletí.
My už to víme.
Třicet let není
důkazem neomylnosti. Je to důkaz vytrvalosti. Znamená to přežít vlastní
omyly, změny technologií, politické módy, záchvaty veřejného nadšení i
období, kdy se zdá, že nejlépe odměňovanou novinářskou schopností je
nevidět to, co je přímo před očima.
Proto ti nepíšeme, abychom se
pochlubili budoucností. Píšeme ti, abychom poděkovali za ten první
klik, i když se mu tehdy ještě možná neříkalo klik. Bez čtenáře není
nezávislé médium. Je jen soubor textů čekající v temné části serveru.
Až
se modem odpojí a telefonní linka znovu uvolní, nic slavnostního se
nestane. Svět bude stejně hlučný, směšný, násilný a fascinující jako
předtím.
Jen na něm bude o jednu stránku více, která se ho pokouší vidět bez dovolení.
A ta stránka tu bude ještě v roce 2026.
Diskuse