2. 6. 2016 / Bohumil Kartous
Mluvil jsem před dvěma dny dlouze s jedním vysoce postaveným představitelem české akademické obce. Bavili jsme se o tom, jak ošidné je nechat si vnutit představu, že je tu nějaká pražská kavárna, oddělená a odtržená zcela od života v českých regionech, a pak je tu nějaký český venkov, zcela izolovaný od dění okolního světa. Prostě to tak není. Každý, kdo byl poblíž, uměl dát několik příkladů ze svého vlastního života, kdy se permanentně dostává do názorového střetu na téma uprchlictví. Pravda, vzhledem k nevyvážené velikosti obou skupin v české společnosti je pravděpodobné, že lidé, kteří tvoří názorovou většinu, mají mnohem jednodušší možnost vytvořit si svou komfortní názorovou zónu. To se pak stává, že taxikáři v Olomouci mají hysterický strach z uprchlíků, ačkoliv žádného nikdy neviděli...
Problém české společnosti je její relativní homogenita a uzavřenost. Nihil novi sub sole. Tato uzavřenost vyvolává zcela zkreslený dojem o okolním světě a důsldcích interakce s ním. V jednom z minulých článků jsem psal o tom, že Češi jsou jako Hobiti z Tolkienovy fantasy o malém nárůdku, který si hýčká svou podprůměrnost a nejvíce se bojí jakéhokoliv vlivu, který by ji mohl narušit. Není to příměr neobvyklý, na českém internetu se o Češích jako hobitech mluví na vícero místech.
Skutečně, hýčkat si svou nevědomost je podvědomou touhou většiny a zároveň skvělým nástrojem pro populisty, jak si vodit českou veřejnost na provázku. Před týdnem jsem vedl debatu s dobrým přítelem, vysoce inteligentním člověkem, který zdaleka nesdílí jednoznačný pohled na skutečnost. Nicméně čte Parlamentní listy, vybírá si tam pouze některé autory, chápe, že celkově je to žumpa. Má jedinečnou zkušenost, obě jeho děti žijí v zahraničí, tudíž je pravidelně konfrontován s jiným názorem. Přesto je někde mezi.
Drtivá většina Čechů tuto zkušenost a možnost konfrontace nemá. Mohu se podívat do svého nejbližšího okolí a ukázat na řadu těch, kteří čerpají informace pouze z českých médií, navíc povrchně a s výraznou afiliací k názorům, které předem posoudí jako vhodné. Žel, české elity jim v tomto směru nabízejí pohodlný back up, jedinečnou argumentační podporu v podobě odkazu na obecně uznávanou autoritu. Je takřka nemožné je o něčem přesvědčit pouhými argumenty.
Cesta vede jinudy. Jedinou možností, jak zvrátit hysterickou xenofobní paniku ve středoevropských zemích by bylo zvýšit na únosnou míru diverzitu české společnosti. Nikoliv v Praze, ale v regionech, kde dodnes vzbudí pozdvižení, když jde po ulici černoch. Strach z imaginárního nebezpečí, který tolik Čechů pociťuje, by se velmi rychle proměnil v reálnou zkušenost, pokud by měli příležitost ji získat. Je takřka jisté, že míra militantního odporu vůči imigrantům by se omezila na obskurní sklupinku frustrátů kolem různých Konvičků, Hamplů a Klausů, kteří by za takové společenské konstelace reprezentovali pouze extrémní společenskou deviaci.
V době, kdy Londýn volí - při všech globálně politických problémech a na rozdíl od Čechů reálných obavách z terorismu - muslimského starostu jako výraz svého přesvědčení, že multikulturní společnost existuje, je třeba ji udržet a rozvíjet, nikoliv uměle ostrakizovat, demontovat a tedy začít tvrdě segregovat, působí Středoevropané ve své izolaci jako nepochopitelný ostrov ignorance. Tu není možné narušit jinak než zředit hustotu hobití identity jinými kulturními vlivy. Stejně, jako k tomu došlo v dnes heterogenních společnostech na západ od českých hranic.
Je to dvojí paradox. Je velmi pravděpodobné, že se skutečným zvýšením počtu lidí jiných kultur v ČR se teprve zvýší míra tolerance a následně i pochopení, že svět je jinde. Zároveň se ale Češi nebojí ničeho víc než ztráty své vlastní identity, založené na izolaci a zahleděnosti do své vlastní bezvýznamnosti. Vzhledem k předpokládaným tendencím k tomu pravděpodobně dojde bez ohledu na to, co si Češi a ostatní Středoevropané přejí. Bylo by pochopitelně lepší, kdyby se tak stalo vědomě a s racionálním očekáváním, ne ve stavu panické hrůzy, která zatemňuje mysl.
Diskuse