5 pozoruhodností ze Soulu, města budoucnosti

27. 8. 2015 / Kryštof Kozák

V Soulu vymysleli Samsung, který má každý třetí Čech v kapse, a fotbalový brankář Petr Čech dokonce na prsou. Financují odtamtud i obří továrnu na auta v Nošovicích, takže je to vlastně blíž, než si myslíme. Co je tam z našeho pohledu pozoruhodné?

Neuvěřitelná rychlost růstu

Uprostřed města je pahorek Namsan, na kterém stojí 263 metrů vysoká betonová věž. Když se z ní v noci koukáte kolem sebe, vidíte všude kolem na kilometry daleko osvětlené výškové budovy, ve kterých žije a pracuje 25 milionů lidí. V podstatě všechno je ale úplně nové, respektive postavené za posledních 50 let - starý dřevěný Soul byl téměř celý zničený během korejské války. Když si uvědomíte, kolik oceli, betonu, skla, energie a lidské práce bylo potřeba, aby tato obří metropole za tak krátkou dobu vyrostla, zatočí se vám hlava z rychlosti růstu, který je takto přehledně vidět. Zároveň si ale jasně uvědomíte, že tento typ růstu má své limity – kdyby tímto tempem pokračovali dalších padesát let, stačilo by to zřejmě na vybetonování celé Jižní Koreji.

Daň za úspěchy kapitalismu – K-pop, shopping a 6 hodin spánku

Nezpochybnitelné úspěchy ve vybudování moderní fungující kapitalistické společnosti (ano, všude je čisto, skoro nikdo nekouří, 30 linek metra jezdí přesně na čas, město je plné pěkných velkých aut). Nic ale není zadarmo – Korejci vřele a s nadšením objali také kult konzumu – město je tedy plné obchodů, převážně s oblečením, botami a kosmetikou (hračkářství, papírnictví i lékárny jsou téměř neviditelné). Stanice metra jsou v podstatě obchodní centra. Kvůli nedostatku místa v ulicích jsou v centru navíc další obrovská nákupní centra - nakupování je tedy jasně jedním z hlavních národních koníčků.

V kulturní rovině se kult kapitalistického materialismu projevuje v tzv. K-popu, korejské velmi populární hudbě, která se stala známou i všude v Asii a je jedním z důležitých exportních odvětví, které podporuje i korejská vláda. Gangnam Style má jen na youtube přes dvě miliardy zhlédnutí, i když je to vlastně vědomá parodie převládajícího stylu. Pro představu doporučuji rychle projít alespoň něco z následujícího linku na 50 nejhranějších korejských písniček.

Na úrovni televizní produkce to není o moc lepší, nejslavnější je asi Winter Sonata, která odstartovala vlnu zájmu o K-pop i v zahraničí, zde je příklad závěru jedné série.

Rámcově to určitě snese srovnání s jednodušší kulturní produkcí jak v USA, tak u nás - i z tohoto hlediska se Jihokorejci velmi úspěšně zařadili mezi „rozvinuté“ země a udávají tón i v blízkém zahraničí. Tlak na výkon a soutěživost je reálný, několik Jihokorejců mi to potvrdilo z osobní zkušenosti.

Na střední škole většina dětí vstává v šest, aby byla na sedmou ve škole. Státní škola končí kolem třetí, nicméně po krátké pauze téměř všichni dojíždí do večerní soukromé školy, která končí v jedenáct, kolem půlnoci se tedy dostanete spát. Šest hodin spánku je tedy v tomto věku úplně běžných. Pokud jsou děti už od puberty vystaveny těmto tlakům, tak jsou pak pro ně vysoké nároky na univerzitě a v zaměstnání v podstatě normální.

Demilitarizovaná zóna mezi Disneylandem a studenou válkou

Turisté mohou za 130 USD navštívit hranici mezi Severní a Jižní Koreou, což je opravdu bizarní zážitek. Celodenní výlet ve velmi přísně organizován (např. můžete fotit tento směr, ne tento) a v autobuse je vždy přítomen ozbrojený voják. Incidenty na hranicích se běžně dějí, minulý týden tam například nastražená mina zmrzačila dva jihokorejské vojáky.

Zároveň tomu však davy turistů dodávají rozměr Disneylandu, včetně všudypřítomných suvenýrů a propagačního/propagandistického videa natočeného v hollywoodském stylu. Vizuální detail – jihokorejští vojáci se dívají směrem na sever, severokorejští směrem podél hranice, aby viděli, jestli někdo náhodou nechce dezertovat. Představa, že obrovský Soul je na dostřel od tohoto stále nevyřešeného vyhroceného konfliktu (na hranici je to z centra cca 50 km), je dost uklidňující – naše obavy o bezpečnost jsou v tomto srovnání spíš malichernější.

Dynastický státokapitalismus funguje jak na drátkách

Samsung, Hyundai, LG, Kia a další obří firmy jsou zpravidla ovládané rodinnými klany, jejichž členové mají osobní úzké vazby na politiky. Z určitého hlediska to funguje jak na drátkách – velké firmy jsou podporované vládou, která hodně investuje do moderní infrastruktury, a velké firmy podpoří vládu, když je to potřeba. Když se teď zjistilo, že začíná být velký problém nezaměstnanost mladých lidí, Samsung i Hyundai se dobrovolně zavázaly vytvořit tisíce nových míst pro mladé.

Zároveň za to trochu upraví strukturu penzijních plánů a zřejmě jim to bez velkých protestů projde. Koncerny s vládou těsně spolupracují i v Kaesongu, což je speciální ekonomická zóna na hranici, kde pod dohledem pracuje 53 000 severokorejských dělníků pro jihokorejské firmy.

Plat je 70 USD (1 700 Kč) měsíčně, navíc se platí severokorejské vládě, která dělníkům zřejmě dá o dost méně. Bez těsné spolupráce se státem by se korporace k této pohádkově levné pracovní síle jen těžko dostaly. Z hlediska „budování státu“ se jihokorejský model dynastického státokapitalismu ukazuje jako velmi funkční - důsledky na svobodu projevu, míru demokratičnosti politického procesu i sociální nerovnost už tak skvělé zřejmě nebudou.

Korejci jsou lidi

Zprávy z Koreje občas vyvolávají dojem, že místní jsou především poslušní robotičtí mravenci, kteří umějí jen poslouchat, co jim kdo nařídí. Je velmi osvěžující na vlastní oči vidět i slyšet, jak daleko je tento ignorantský a ve své podstatě rasistický mýtus daleko od pravdy. Každý Korejec je trochu jiný, svou individualitu berou velmi vážně (už kvůli tomu, aby mohli nakupovat). Na ulicích je navíc vidět, že jsou většinou veselí, energičtí, přemýšliví, pracovití, pouze žijí v trochu jiném kulturním a historickém rámci. Výsledek je fascinující právě tím, že s námi přes všechny odlišnosti sdílí tentýž globalizovaný kapitalismus.

0
Vytisknout
3408

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2015