Dosahuje kreativní destrukce svých limitů?

Pokud kapitalismus ztratil schopnost transformace, nemůže přetrvat

26. 3. 2015 / Bohumil Kartous

Úvaha Potřebujeme novou teorii kapitalismu je postavena na představě, že je třeba odlišného teoretického přístupu ke studiu a projekci ekonomie, aby bylo možné udržet kapitalistický systém jako funkční model pro fungování (nejen) hmotných vztahů ve společnosti. Teoretické přístupy mohou jistě mnohé ovlivnit, ale nedomnívám se, že by samy byly hybatelem toho, jak se systém transformuje. Pohledem zpět se může zdát, že to byli ekonomové jako Smith, Marx, Keynes, Friedman, Schumpeter a mnozí další, kteří nastolili nový diskurs, od nějž se odvíjel další vývoj. To je ale omyl. Všichni byli více či méně pečlivými pozorovateli toho, co se ve společnosti děje a dokázali to zaznamenat. Od toho vesměs odvíjeli svou představu o budoucím vývoji. A i když byly jejich prognózy v mnohém pravdivé, v konečném důsledku se pletli. Nepotřebujeme tedy vystavět novou teorii kapitalismu, potřebujeme se pokud možno připravit na to, co přijde. Podle toho, co víme, se zdá, že je kapitalismus v dlouhodobém horizontu neudržitelný.

Adam Smith popsal ekonomické vztahy a stanovil mezi nimi určitý řád, v němž je ukryt náboženský princip "neviditelné ruky". Marx využil toho, jak ekonomové před ním popsali tyto vztahy, aplikoval na ně Hegelovu dialektiku a vytvořil představu historického vývoje, v němž přecenil schopnost člověka regulovat vlastní civilizační vývoj. Keynes s Friedmanem si už kladli mnohem menší cíle a v podstatě představili dva možné způsoby, jak lidskou ekonomiku efektivně řídit. Ani jeden z těchto systémů nefunguje univerzálně a dá se říct, že s postupným vývojem, měnícím původní konfiguraci, je stále těžší najít situaci, ve které by se daly aplikovat. Byl to Schumpeter, který předpověděl, že kapitalismus sám sebe pohltí. To se taky může velmi dobře stát, ale nikoliv proto, že by převládly tenze měnící kapitalismus v socialistické uspořádání. Jak vidíme, ani v nejrozvinutějších zemích světa neexistuje lineární vývoj od kapitalismu k socialismu a podle výkyvů politických nálad, reagujících na ekonomické podmínky, se i v zemích s ideálními podmínkami (jako jsou třeba ty skandinávské) střídají cykly spolehlivě udržující kapitalistické pojetí společnosti. 

Myšlenka o sebedestrukci kapitalismu, jak se jeví být stále více pravděpodobné, velmi úzce souvisí s teorémem "tvořivé destrukce". Tento princip je v kapitalismu skutečně velmi patrný a je vlastně tím, co systém udržuje při životě. Neustálý vývoj, který měnil systém zevnitř zabraňoval po určitou dobu tomu, aby se ekonomické vztahy ve společnostech upevnily a došlo k regresi na úroveň trvalého stavu. Tato nepředvídatelná entropie, se vzrůstající snahou o redistribuci vzniklého bohatství, podporovala po určitou dobu historického vývoje mobilitu zajišťující relativně vysokou míru podílnictví jednotlivých členů společnosti, z nichž většina směňuje na trhu svou vlastní práci za prostředky potřebné k životu. Po tuto dobu, definovanou průmyslovou revolucí a sní úzce související revolucí sociální, se rozvinutým společnostem dařilo poměrně dobře balancovat mezi rostoucími produkčními schopnostmi sociálními rozdíly, které v takovém případě samozřejmě hrozí. Kreativní destrukce sloužila, a stále ještě snad slouží, tomu, aby rostla životní úroveň, přičemž sociální systém těchto společností zajišťoval únosnou míru přerozdělování, aby systém nepostihl vnitřní rozklad.

Jenže ani Marx, ani Schumpeter si ve své době nemohli uvědomit, že v okamžiku, v němž kreativní destrukce přeroste do určité fáze, kdy práce ztratí i onu elementární hodnotu potřebnou pro směnu na trhu. V okamžiku, kdy velká část lidské práce nebude potřebná a nebude možné pro ni najít jiné uplatnění, dochází na historický přelom, v němž žádná nová teorie kapitalismu nebude nic platná. V tom okamžiku totiž přestane platit nosná premisa kapitalismu, že tento systém funguje na základě směny hodnot. Ze stejného důvodu ale nebude možné aplikovat ani teorii o socialistickém či jiném známém uspořádání, protože ani ta nepočítá s faktem, že lidé ve společnosti nemají doslova co na práci. A tento okamžik může nastat tehdy, jestli se nezačneme vážně zamýšlet nad možnými důsledky takového scénáře. 

Současná ekonomika totiž nese rysy, které s velkou pravděpodobností vedou právě k takovému vývoji. Produkční prostředky i bohatství se koncentrují v rukou minority a tendence k tomu roste. Globální provázanost způsobuje, že společnosti, které dospěly na vyšší ekonomickou a životní úroveň, jsou v tomto okamžiku závislé na schopnosti ostatních zemí levně vyrábět. Tento vztah v sobě obsahuje vysokou míru nespravedlivého dělení vytvořeného bohatství, jehož převážná část se kumuluje v rukou těch, kdo jsou jen pouhými prostředníky. Globální trhy je do velké míry určován zcela neprůhlednými (a nekontrolovatelnými) spekulacemi, které vedou ke krizím podobným té z roku 2008. A co zejména, technologický vývoj postupně znehodnocuje lidskou práci, zdaleka už nejen tu manuální. Oxfordská studie z roku 2013 uvádí, že v USA je 47 % zaměstnání ohroženo computerizací, a to během dvou následujících dekád. Jistě nová zaměstnání opět vzniknou, ale technologie zcela evidentně podíl lidské práce na produkci snižuje.

Jinými slovy, velmi pravděpodobně se blížíme do stavu, kdy bude velká část populace ve vyspělých zemích podle dnešních měřítek uvažování nepotřebná. Při jejich předpokládaných počtech není možné nadále pracovat s paradigmatem kapitalismu, dokonce ani s žádným dalším již formulovaným. Společnost, bude-li se chtít vyrovnat s tímto zdá se neodvratným trendem, bude muset zcela radikálně přehodnotit smysl a legitimitu existence jedince ve společnosti, která je nyní odvozována od směny hodnot. Mnoho lidí takovou hodnotu pro společnost ztratí a s velkou jistotou ji ztratí i sami pro sebe. A život takové společnosti je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.

0
Vytisknout
7378

Diskuse

Obsah vydání | 30. 3. 2015