Květná neděle a tradiční hodnoty

28. 3. 2015 / Boris Cvek

Profesor Piťha chápe to, že někteří muslimové věří v Boha natolik, že jsou připraveni kvůli té víře zemřít, tedy že mají jakési pevné náboženské hodnoty, jako výhodu muslimského světa před námi, relativismem a pragmatismem rozežraným Západem. Jenže co to je „zemřít kvůli víře“? Co to jsou ty pevné náboženské hodnoty? Je to víra mladého sebevražedného atentátníka, kterého někdo zmanipuloval jako pěšáka ve vysoké hře peněz a moci? Je síla muslimského světa ve středověkých pořádcích Saúdské Arábie, jejíž moc stojí jen a pouze na ropě, nebo je spíše v modernizačním, po Západu se opičícím projektu po-osmanského Turecka?

On ten náš „prohnilý Západ“, který odolal Hitlerovi i Sovětskému svazu, nezískal svou sílu díky tradiční víře a tradičním hodnotám, to byl přece projekt španělské koloniální říše, který beznadějně ztroskotal už na počátku novověku. Kardinál Richelieu, který pokládal základy mocné Francie, stál ve třicetileté válce proti katolickým Habsburkům na straně protestantů. A protestantská, liberální Anglie a Amerika se měly stát posléze hegemony světa. Cesta ke světské dominanci vede mnohem více přes důvtip, schopnost se rozvíjet a neulpívat na starých konceptech, přes svobodnou diskusi a soutěž nápadů, ne přes tradiční víru a morálku.

K čemu pak ale tradiční víra a morálka jsou, když ne ke světské moci, rozkvětu a stabilitě společnosti? Záleží na tom, jak pochopíme to slovo tradiční. Kněží z novozákonního příběhu ztělesňují tradici jako bezduché opakování, dodržování, které je cestou k společenské hierarchii, k stabilizaci jejich moci, která byla ohrožena Ježíšem. Ježíš jako bezmocný blázen bez opory v lidu by je vůbec nezajímal, on však zpochybňoval svou činností jejich postavení. Mysleli si, že chce uchopit moc. A když Ježíš na Květnou neděli vjíždí do Jeruzaléma, vítají ho davy. Evangelista Jan tu situaci líčí výmluvně (Jan 12, 18-19): „Proto ho také přišlo uvítat množství lidu… Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“

A když Ježíš v Jeruzalémě vstoupil do chrámu, vyhnal z něho kupce. Jenž jak ze strany lidu, tak ze strany farizeů šlo o tragické nedorozumění, když si mysleli, že Ježíš přišel takto uchopit moc. Jeho naplňování tradičních hodnot bylo od začátku a stále upřednostňování lásky k člověku před bezduchým náboženským zákonem. Lásky jako bezmoci proti zákonu jako moci. Ježíš porušuje tradiční pravidla a říká, že ta musí sloužit člověku, ne člověk těmto pravidlům. Tradice tu není jako prostředek zkostnatělé moci a společenské hierarchie, tradice je tu jako vnímavost pro druhého, soucit a milosrdenství. Ježíš tak hledá v nitru člověka jakýsi vnitřní kompas, který je nad časným uspořádáním světa a který vede k jeho neustále reformě a proměně – ne ve jménu jednoho vládce proti druhému nebo jedné civilizace proti druhé, ale ve jménu živé lásky proti kostnatějící mocenské rutině.

Ten zásadní rozpor v Novém zákoně proto není mezi Ježíšem na jedné straně a zosobněním světské moci a nepřátelské civilizace, Pilátem, na druhé straně. Bezvěrec a pragmatik, římský místodržitel Pilát jaksi cítí a chápe sílu Ježíšovy vize, neboť na jeho slova o vyšší pravdě, která spojuje lidi, nemá co říci. Dokonce se pak snaží Ježíše zachránit přes manévr s Barabášem. Ta Pilátova bezmoc a nejistota je do očí bijící (Jan 18, 37-38):

„Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. Pilát mu řekl: Co je pravda?““

Ten skutečný novozákonní spor je mezi Ježíšem a náboženským establishmentem, mezi Pavlem z Tarsu a těmi, kdo chtěli dodržovat tradiční normy, jako byla obřízka. Tradice jako schopnost mít srdce otevřené a stát na straně chudých, vyloučených, ponížených, tradice jako boj za práva otroků, dělníků, žen, homosexuálů, postižených lidí, to je Ježíšovo dědictví, kterému katolická církev vždy, když šlo do tuhého, odporovala, aby se pak mohla přidat na vítěznou emancipační stranu. Zrušení otroctví, vítězství náboženské svobody, volební právo pro ženy nebo práva pracujících dnes už přece ani katolická církev nepovažuje za vrchol prohnilosti Západu a jeho úpadku. Jednou jí to jistě dojde i v souvislosti s homosexuálním manželstvím a s nutností emancipovat ženy uvnitř církevních struktur (v obojím ji jako obvykle předbíhají církve protestantské).

Tedy když se bavíme o víře, Bohu, hodnotách a síle civilizace, velikonoční příběh, který začíná zítra Květnou nedělí, Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma, je nejlepší, ústřední cestou k tomu chápání víry, v němž má tradice svůj živý smysl, totiž soucit s trpícími a poníženými, a v němž slouží rozvoji a společenské soudržnosti, obnově společnosti a nikoli hierarchickým strukturám, recyklování moci a představám o tom, že za víru se má umírat v nějakých novodobých křížových výpravách. Největší síla západní civilizace je v tom, že se ve jménu niterných hodnot empatie a rovnosti, hodnot života, jak je zastává novozákonní Ježíš, dokázala osvobodit od tradičního mocenského postavení církví a jejich hierarchických, moci sloužících hodnot smrti, jak je zastávají novozákonní velekněží, zákoníci a farizeové.

Projev profesora Petra Piťhy: ZDE