Kdy obyvatelstvo přestává být lidem? Když neplní očekávání kibiců

24. 2. 2014 / Karel Dolejší

Zdá se, že obyvatelstvo každého státu má pro komentátory vždy tvář mýtického boha Januse, která hledí současně dvěma směry. Jednou demonstruje jako respektu hodný lid, podruhé však lomozí jako sprostá lůza. Klíčem pro to, do které kategorie obyvatelstvo zrovna patří, je přitom nepřekvapivě vztah politických požadavků demonstrujících k preferencím komentátora, nikoliv třeba použité prostředky. Když jsou priority komentátora s demonstrujícím obyvatelstvem shodné, chválí "uvědomělý lid" bez ohledu na to, kolik protivníků pověsil, zastřelil, umučil či gilotinoval. Pokud jsou s ním však v rozporu, nadává komentátor na iracionalitu davu, na zmanipulovanou lůzu - a upírá jejím nárokům jakékoliv oprávnění.

Je krásné ústně bojovat za přímou demokracii, ale přitom prý nemožné žádat odchod politika, který pozbyl důvěry svých voličů, před vypršením mandátu. Tedy leda snad, že by to byl Petr Nečas osobně, tamhle vzadu, to je snad jediná výjimka...

Ukrajinský etnický nacionalismus (lépe snad haličský nacionalismus?) sbíral síly po dlouhá léta, má širokou společenskou základnu i na některých univerzitách. Exprezident Juščenko akceptoval podporu krajní pravice na venkově ještě dávno před tím, než se začal ve volebních preferencích propadat ke dnu a pomstil se bývalým městským voličům politickou rehabilitací Stěpana Bandery. Židovské organizace léta kvůli neonacistické antisemitské propagandě bily na poplach, ale na Západě o tom psaly jen typičtí šťouralové jako The Nation. Vždyť kritizovat spojence Juščenka by znamenalo napomáhat Moskvě, a to se přece nedělá.

V současné ukrajinské revoluci - no ano, je to revoluce, i když se to mýtomilům tolik nelíbí - sehrály nakonec nejpodstatnější úlohu nacionalistické bojůvky, pro které byla podpora Západu čistě instrumentální a hodnotový průnik s internacionalizovanou evropskou politikou se u nich blíží nule. Až skončí noc, evropské hvězdy na emblému majdanu vyblednou a nad stylizovaným znakem bývalé Organizace ukrajinských nacionalistů vyjde jasné slunce "centra světového křesťanství". Nacionalisté, včetně neonacistů, si jdou tvrdě za svým a prozápadní politiky se už teď snaží přitlačit pořádně ke zdi, čehož výmluvným symbolem jsou banderovské hlídky v parlamentě. Proti krajní ruské imperiální mytologii Třetího Říma staví ukrajinská ultrapravice ještě vyhrocenější vlastní mytologii Říma čtvrtého. Uznejte, nemůžete se přece podřídit Třetímu Římu, rezignovali byste na svou vyvolenost a historické poslání. Každý "vyvolený národ" nezvladatelně žárlí na nároky ostatních, a to teď přirozeně v Kyjevě postihuje jak Rusy, tak Židy.

Člověk si jistě může představovat s Petrem Hájkem, Adamem B. Bartošem a jejich "levicovými" klony, že na Ukrajině zvítězilo západní spiknutí proti demokraticky zvolenému zástupci doněcké mafie - spiknutí zosnované americkou Židovkou Victorií Nulandovou a mandelinkou bramborovou. Jenomže bez oběti rozumu, kterou ovšem vyžaduje každá správná uhlířská víra, se pak už nikdy nepodaří vysvětlit, proč Židé na Ukrajině tolik let v téměř naprostém osamění a ignoraci ze strany světového veřejného mínění bojovali právě proti nacionalistům. A proč se nyní, když údajně vyhráli, bojí a chystají k emigraci.

Virulentní ukrajinský nacionalismus, který se i v akademických kruzích uchyluje ke slovníku biologického rasismu, je naprosto svébytný lokální fenomén. Nikdo ho za pár měsíců nevytvořil po vzoru srbského sdružení Otpor! využívajícího americké know-how. S tím se nakonec i extrémně konzervativní "levicoví" komentátoři, kteří za každou sociální změnou neodpovídající jejich osobním ideologickým preferencím větří americké zpravodajské služby, budou muset smířit.

Pokud jsou tedy Ukrajinci, kteří svrhli Janukovyče, pro někoho lůzou, nelze o ní arci tvrdit, že je loutkou Západu. Můžete psát o Kličkových vazbách na Německo a Pobaltí nebo o tom, že Victoria Nulandová projevuje zjevnou slabost vůči Jaceňukovi (alespoň má lepší vkus než Madeleine Albrightová se slabostí pro Thaciho), leč Oleh Tjahnybok do této konspirace nezapadá. Nacionalisté léta učí na univerzitách studenty, že Rus se přirozeně podřizuje sociální hierarchii a lídrovi, kdežto Ukrajinec nikoliv. Kromě odvaru zesnulých kozáckých tradic a zahalené ikony baťky Machna v tom zase můžeme hledat negativ k ruské krajní pravici. Čtěte si chvíli v knihách Putinova poradce Dugina a skutečně se právě tam dozvíte, že individualismus patří k úpadkové atlantické civilizaci, kdežto Rus coby správný Euroasiat se autoritě podřizuje zcela spontánně. Ну, ладно. Давай попробуем!

Málo platné, haličské obyvatelstvo se v podmínkách zotročení oligarchy a ekonomické krize nechalo dočista zkazit "rebelantskou" identitní politikou a dopadlo to právě tak, jak o tom v posledních dnech informují média. Moskva nakonec šla na politickou dohodu a Janukovyče, který se osobně s Putinem nemá v lásce, hodila přes palubu. Krátce na to se ovšem ukázalo, že radikálně nacionalistická část opozice dohodu nebude respektovat a hodlá dál vyvíjet tlak, i proti politikům, na něž vsadil Západ. Moskva už ví, že prohrála. Západ si ještě namlouvá, že vyhrál. Američané ovšem mnohem hloupěji, než třeba Němci. Ti jsou velmi opatrní.

Na okraj nakonec možná ne tak docela zábavného komentáře poznamenávám, že rasismus ani konzervativní elitářství nejsou jedinými smrtelnými protivníky úcty k demokratickým pravidlům. Stejnou a stejně zásadní neúctu k demokracii prokazují "třídní" analýzy politiky, které údajně objektivně, nezávisle na empirické vůli jednotlivců, se stoprocentní jistotou stanovují, který politik hájí zájmy toho kterého voliče.

Z toho pak totiž vyplývá, že se předem ví, koho volič má a dokonce musí volit, a pokud to nedělá, je nesvéprávný a/nebo zmanipulovaný, každopádně to však nepochází z jeho vlastní hlavy. Tak třeba venezuelský prezident Maduro vyhrál poslední volby rozdílem necelého jednoho procenta hlasů, takže musíme s lítostí konstatovat, že značná část dělnické třídy byla svedena ze správné cesty. Místo aby objektivně pochopila, že právě byrokratická elita ohánějící se levičáckými frázemi, která zemi pomalu přivádí k bankrotu, musí potlačovat protesty a zakazovat stávky, ale vlastně hájí jen a jen dělnické zájmy; místo aby se dělnictvo povzneslo nad nedostatek základního zboží v obchodech, který je přirozeným a nutným důsledkem ekonomické politiky vlády založené na tupé cenové regulaci, mnozí přešli k opozici a poskytli jí paritu, dnes už by dokonce nejspíš měla parlamentní většinu. (Ve Venezuele na tom ovšem zase tolik nezáleží, tam se už dávno vládne prezidentskými dekrety přes hlavu parlamentu. Inu, demokracie.)

Za tím určitě musí něco být. Nějaký Američan. Nebo Žid. Nebo mandelinka bramborová. Přece snad podle teorie, že se lidé řídí výhradně jen ekonomickými zájmy, nebudeme předpokládat, že to také skutečně dělají. Není sice tak těžké opozici uvěřit, že v obchodech bude za její vlády opět toaletní papír, a že proto nemusí provádět vojenské obsazení továrny, která ho vyrábí; leč lid má býti nad otázku toaletního papíru povznesen a nahradit jej uvědoměle papírem novinovým. Počkejte, ten taky není...

Ale nemůžete přece změnit své historické poslání, když už jste jednou prozřetelností vyvoleni ke spáse světového proletariátu.