Že se nevinní nemají čeho bát? Víme nyní, kam to všechno vede

21. 8. 2013

čas čtení 6 minut

Nechci to, co se dnes děje v Británii, srovnávat s historií, ale rád bych věděl, jak by se chovali ti, kteří dnes řídí špehování všech občanů, za totalitních režimů dvacátého století. Slyšíme totiž dnes tolik výroků, které jsme slýchávali tehdy: "Když jste nevinný, nemáte se čeho bát." "Vaše kritika napomáhá nepříteli." "Nejdůležitější je loajalita."

"Už jste si dost vyhráli, a my teď chceme ten materiál zpátky." S těmito slovy začal britský stát realizovat nejbizarnější akt státní cenzury internetové éry. V suterénu redakce deníku Guardian zírali s uspokojením činitelé ze špionážního střediska GSHQ na hromádku rozbitých hard disků, jako by to byli spalovači knih, které vyslala španělská inkvizice. Bylo jim jedno, že kopie těch hard disků jsou už dávno rozmístěny po celém světě. Požadovali své symbolické autodafé. Kdyby Guardian odmítl tento rituál provést, získali by soudní příkaz prohledání redakce a k zničení těch disků od poslušného britského soudu.

V současnosti proti sobě zuřivě bojují v nerozhodném boji dvě síly. Materiál, který zveřejnil Edward Snowden prostřednictvím deníků Guardian a Washington Post je v úplně jiné kategorii než materiály, které zveřejnil server WikiLeaks. Snowdenův materiál dokazuje nejen, že současný stát shromažďuje, ukládá a zpracovává pro své vlastní cíle elektronické komunikace z celého světa. Daleko závažnější je skutečnost, že tato moc natolik zkorumpovala ty, kteří ji mají, že se jim podařilo vymknout se demokratické kontrole. Snowden neemigroval z Ameriky proto, že by si byl vědom, do jak obrovské míry NSA občany na celém světě špehuje. Emigroval, když byl svědkem toho, jak o tom jeho šéf z NSA dlouhé hodiny v americkém Kongresu lže, napsal v deníku Guardian konzervativní komentátor Simon Jenkins.

Minulý týden zjistili vyšetřovatelé v americkém Kongresu, že americkému soudu, který má dohlížet na špehovací praktiky, soudu, který byl speciálně ustaven jako inspekční orgán pro NSA, tento úřad sám "nesčíslněkrát" lhal.

Daný americký soud se prostě stal obětí lhaní z NSA. Soud vydával příkazy, aby NSA zlikvidovala záznamy odposlouchaných hovorů, zkopírovaných emailů a počítačových souborů. Tyto soudní příkazy NSA prostě ignorovala.

Vznikla výzvědná kohorta lidí, kteří nejsou ani inteligentní, ani to vlastně není kohorta, prostě hrstka lidí, která vládne globálnímu impériu, která navádí největší světové korporace k tomu, aby křivě svědčily u soudu, vypracovává seznamy lidí, kteří mají být zavražděni bezpilotními letadly, vydírá americké muslimy, aby se stali špiony, a vytahuje cestující z letadel.

Avšak jako veškerá impéria i toto impérium si vypěstovalo proti sobě protilátku. Angloamerický výzvědný průmysl se zneužíváním zákonů proti terorismu stal tak obrovským, že už ho není možné zvládnout interně ani zvnějšku. Nedokáže zvládat vlastní bezpečnost. Asi dva miliony lidí měly přístup k materiálům, které serveru WikiLeaks zprostředkoval Bradley Manning. Snowden byl pouhým zaměstnavatelem vedlejší firmy, která pracovala pro NSA, ale měl plný přístup k tajným materiálům. Manning a Snowden nemohli být jedinými lidmi, kteří uvažovali, že to všechno prozradí. Takových lidí musí v kulisách čekat stovky - a bude tomu vždycky tak.

V Americe alespoň podrobil Kongres amerického šéfa státních výzvědných služeb Jamese Clappera tvrdému výslechu. V Británii k ničemu takovému nedošlo. Britský tisk, který se normálně vůči politikům chová robustně, se zdá být zastrašen režiem cenzurních příkazů.

Většina britských médií se zjevně bojí. Naštěstí se to v minulých dnech v souvislosti se skandály kolem zatčení Davida Mirandy a ohledně razie v deníku Guardian netýká rozhlasu a televize BBC.

Ti, kdo zpochybňují význam "maistreamových" médií v digitální éře, by si měli uvědomit, že to byly dva tradiční deníky, v Londýně a ve Washingtonu, které provedly analýzu, koordinaci a redakci Snowdenových odhalení. Dokonce nezveřejnily materiál, který se NSA a GCHQ nepodařilo utajit. Žádný blog, twitter či facebook nemají zdroje ani moc na to, aby se dokázaly postavit moci státu.

Je naprostý nesmysl tvrdit, že by kopie Snowdenových odhalení u Davida Mirandy v neděli na londýnském letišti mohla nějak napomoci terorismu či ohrozit bezpečnost britského státu, jak v pondělí tvrdíl Mark Pritchard, poslanec zasedající v parlamentním bezpečnostním výboru. Když údajní inspektoři výzvědných služeb pouze omílají jejich žargon proti svobodě projevu, měli bychom si uvědomit, že tento režim nedělá svou práci dobře.

Je znepokojující, že mnozí jinak liberálně smýšlející Britové si stále ještě neuvědomují, jak vážné je toto zneužívání státního dohledu nad občany. Arogance tohoto zneužívání moc je nyní rozšířená všude. Tatáž policie, která v neděli šikanovala Mirandu devět hodin v Heathrow, nedávno, jak se ukázalo, zneužívala sledovacích technik k vydírání stoupenců rodiny zavražděného teenagera Stephena Lawrence k tomu, aby na pozůstalé "něco našla", a vypracovávala seznam osob, které si stěžovaly na porušování bezpečnostních předpisů, který předávala stavebním firmám, aby ty je pak léta ostrakizovaly a odmítaly je zaměstnat. Vidíme, kam to celé vede.

Nechci to, co se dnes děje v Británii, srovnávat s historií, ale rád bych věděl, jak by se chovali ti, kteří dnes řídí špehování všech občanů, za totalitních režimů dvacátého století. Slyšíme totiž dnes tolik výroků, které jsme slýchávali tehdy: "Když jste nevinný, nemáte se čeho bát." "Vaše kritika napomáhá nepříteli." "Nejdůležitější je loajalita."

Jak řekl jeden státní úředník listu Guardian: "Už jste tu debatu provedli. Není zapotřebí, abyste o tom psali ještě dál."

Ale ano, to zatraceně zapotřebí je.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
12390

Diskuse

Obsah vydání | 23. 8. 2013