Na západ od Banánistánu, aneb O české politické schizofrenii

26. 6. 2013 / Karel Dolejší

Čeští političtí trosečníci uprostřed rozmarného léta driftují na kře ledové a zatím příliš nevnímají, k jakým paradoxním koncům to povede. Zatímco v geografickém smyslu zůstává tato země samozřejmě na místě a nehne se ze středu Evropy ani o milimetr, politicky se stále více posouvá daleko na východ od Visly. Je stále exkluzívnější - vylučuje cizince, Romy, sociálně slabé, neziskový sektor nebo i živnostníky - a stále autoritářštější. Liberální 90. léta jsou v prachu, zkuste někomu mladému vysvětlit, že se netýkala ani zdaleka jen ničím nebrzděného rozkrádání.

Zkuste upozornit na to, že na začátku nešlo o možnost propadnout neregulovanému hazardu, zadlužit se až nad uši či užívat drogy, ale o návrat této země k pluralitě světonázorů, hledisek, myšlenek, životních orientací, o právo zbavit se povinné reálsocialistické uniformity a s ní spojené šedivé stádnosti. A že právě to bylo na celém porevolučním kvasu to nejvíce obohacující.

Dnešní společenský pohyb je ovšem přesně opačný. Opět se oceňuje stejnost, obnovuje šedivost, podezíravost k odlišnostem. Politika také šedne, s právě probíhajícím úpadkem stranického kartelu se zbavuje posledního zdání ideové zakotvenosti a mění se v čistou mocenskou mechaniku zaštítěnou ideologií expertismu, jejíž odvrácenou stranou je všeználkovství a fachidiotismus nahrazující demokratický mandát. Fyziognomická pozorování by mohla konstatovat návrat vyžilých vypasených starců všech věkových kategorií nahrazujících komické manekýny polistopadové doby. Ještě není zatím jasné, jak daleko od Minska se nakonec zastavíme, neseni oním velkou většinou neuvědomovaným pohybem postupné "finlandizace" bez charakteristického finského vlasteneckého vzdoru, ale za to o to slouhovštěji přijímaným a považovaným naráz za cosi nezvratného a osudově nevyhnutelného.

A tento pohyb, kterým se schizofrenní česká národní povaha po období francouzské vznětlivosti zase jednou propadá do fatální ruské mlhy, by přitom byl alespoň poněkud bezpečně zvládnutelný právě a jedině tehdy, kdyby si Češi byli v každém okamžiku přesně vědomi, co dělají a proč, místo aby se nechali poslušně vést do bažin, jejichž hloubku nelze ze břehu odhadnout.

Občanům zjevně už na osudu parlamentní republiky nezáleží, současné dění přijímají apaticky, případně se orientují na základě čistě emocionálních soudů, v nichž nedostatek pochopení i skutečného přesvědčení o správnosti vlastního postupu nahrazuje zvýšená frekvence výrazů jako "fašismus" i tam, kde je to z podstaty věci zcela nemístné a jedná se o pouhou instrumentální nálepku identifikující nouzově údajného absolutního nepřítele.

Ale na osudu parlamentní republiky nezáleží dokonce už ani poslancům, které tento politický systém živí, protože se nedokážou kvůli jeho zachování "předčasně" vzdát materiálních požitků s ním spojených. Sněmovna v okamžiku, kdy prezident bezprecedentně porušil ústavní zvyklosti, neplní plané hrozby rozpuštěním a pravice naivně šermuje stojedničkovou většinou a nadějí na další pokus o jmenování svého premiéra, na který nikdy nedojde. Levice vyzývala k předčasným volbám a když zjistila, že prezident na ni kašle nejméně stejně jako na pravici, začíná opakovat mantru, že Rusnokův kabinet "expertů" bez mandátu, který možná povládne zhruba rok, je prý nejkratší cestou k předčasným volbám letos na podzim.

Nic už tu nestojí pevně, žijeme v zemi politických stínů, které odrážejí dění uskutečňující se daleko za Čiernou pri Čope. I lidé jinak vážní a vzdělaní však pošetile argumentují údajnou stabilitou v jiné době zavedených řádů a institucí, které se až na nečetné výjimky při sebemenší zátěži hroutí jako domeček z karet do rukou toho, kdo má právě mocensky navrch.

Česká banánová republika patří do řady postkomunistických zemí, které postupně začínají tušit, že sen o "návratu do Evropy" se jim zřejmě už navždy splní jen v podobě subdodavatelského občanství druhé kategorie, že se budou v neoliberální EU propadat na periferii a jejich ekonomika bude technologicky stále zaostalejší. Této primitivizaci a hrubnutí odpovídají stále primitivnější a hrubější, netolerantnější kulturní a politické formy odvrhující "západní veteš" všeho druhu, které můžeme pozorovat nejen u nás, ale také v Maďarsku či Polsku. A v jistý okamžik prostě pro "řadový subjekt" ztratilo smysl vymezovat se jakkoliv proti Rusku, ať už třeba v té či oné věci historicky jakkoliv oprávněně, protože se od této země díky postupnému propadání stejně odlišujeme stále méně a méně.

Napnuti jako na skřipci mezi dvěma vzdalujícími se mapami, geografickou a politickou, Češi zatím nepozorují, jak moc se obrazy politického života už zase podobají těm, kterých se kdysi s takovou nezměrnou úlevou nadšeně zbavili. Nic jim nepřijde divné a nelogické, vzývání přímé demokracie hned vedle kultu vůdce, protikorupční rétorika hned vedle jednoznačně korupční praxe, vztek na mocenskou zvůli a hned naprostá smířlivost ke zvůli ještě větší. Jsou ztraceni, driftují na kře, její pohyb jim zůstává utajen, odmítají si ho připustit.

"...co se nemyslí, to se musí konat, a co se myslí, nelze vyslovit", napsal kdysi jičínský rodák Karl Kraus. Měl tehdy před očima mimořádně nevědomý a tupý způsob, jakým evropské národy kolektivně tápaly tak dlouho, až bezděky upadly do jatek I. světové války.

Tak jako za jeho časů jsou i dnes pokusy vyslovit nemyšlené a starostlivě kolektivně cenzurované odsouzeny k tomu provokovat především bezmeznou zuřivost.

0
Vytisknout
7016

Diskuse

Obsah vydání | 28. 6. 2013