Stát a odpovědnost k občanům mizejí

4. 12. 2012 / Ivan David

Humanismus, renesance a osvícenství přinášely ideu člověka, který má nárok (byť dosud nenaplněný) na slušné zacházení a vládce, který má odpovědnost. Dnes odpovědnost zmizela a nárok na slušné zacházení je hodnocen jako přežitek, který "si nemůžeme dovolit".

V dnešním nečasu na to mají nečasové a balíci své teorie a svou praxi.

V osmnáctém a v devatenáctém století byli vládci na hony vzdáleni představám o potřebě sociální spravedlnosti. Nejpozději po francouzské revoluci hleděli na lid s podezřením a obavou, ale snažili se.

Jednak zdraví, vzdělaní a motivovaní lidé přinášeli mnohem více do státní pokladny než negramotní jedinci prolezlí alkoholismem, tuberkulózou a syfilidou, jednak mělo zlepšení životních podmínek lidí vyvolat vděčnost lidu, konformitu a být tak prevencí politických požadavků na "radikální redistribuci". (K. H. Borovský: "Snadno dobrým panovníkem býti, třeba lidu nic nedal, rádi budou jeho jméno ctíti, za to, že jim nic nevzal." Lidé jsou dnes náročnější, ale stále více musejí strpět snižující se standard.)

Například mladočeský poslanec Josef Adámek v roce 1888 napsal:

"Žasneme nad novými vymoženostmi věd.... S podivením a úžasem stopujeme přímo zimniční pokrok ve všech oborech práce. Avšak tento jas není bez chmůr a beze stínů. Bídy společenské u nás neubývá (podtrženo autorem). Z temných hlubin společnosti ozývá se občas děsné, výstražné hřímání nespokojených, zoufajících živlů, protivy společenské se přiostřují, z víru křížících se zájmův povýtce hospodářských pronikají vždy žíravěji záhady sociální, jejich zdárné trvalé řešení každým dnem je naléhavější, i nesnadnější a obtížnější. Můžeme-li klidně těšiti se zdaru našeho hospodaření, vývoji věd a umění, dokud nebude zastaveno současné přibývání bezměrné duševní i hmotné bídy ve společnosti naší? Můžeme-li se těšiti oživujícímu jasu slunečnému, když nad obzorem vyvstávají zkázonosné mraky, věštící zhoubné bouře? Naši spasitelé společnosti a správcové státního stroje do nedávna ještě se zvláštní u nás bodrostí oddávali se klamnému mínění, že hnutí socialistické u nás nemá hlubších kořenů, že jest toliko cizou agitací uměle vyvoláno, a že bude snadně zažehnáno obyčejnými drobnými prostředky policejními, zatýkáním výstředních blouznivcův, konfiskováním časopisův a podněcujících brošurek a pod.... Avšak ukázalo se, že slabounká ruka, byť i pilné a přičinlivé policie nestiší vlny, jimiž jsou zmítány nejširší vrstvy naší společnosti v propastech bídy. "

Z textu cítíme jak "humanitní snahy", tak i strach, ale i pocit spoluodpovědnosti za životní úroveň lidu i za dosažení "trvalého řešení", které mělo udržet společenský řád.

Důvod tohoto postoje vidím v tehdy samozřejmém pocitu sounáležitosti společnosti napříč společenskými třídami. Adámek by těžko prohlásil, že proti sockám je třeba přitvrdit. Šlo o vnitřní třídní solidaritu buržoazie (třídní vědomí), která měla udržet fungování společnosti jako celku prostřednictvím jakési celospolečenské solidarity.

Ovšem současně se snažili "výstřední blouznivci" vytvářet dosud málo zažitý pocit solidarity uvnitř nižších společenských tříd (třídní vědomí).

Obě třídy zažívaly pocit "společného státu", ať se cítili oprávněni vládnout nebo se cílili utlačováni. Stát se mohl stát nástrojem udržování jakéhokoli třídního uspořádání. A také se nástrojem různých uspořádání stával.

Vždy však existovala snaha zajistit jeho fungování jako hospodářské jednotky, jako možnosti reprezentace celé společnosti navenek..., i jako organizátora veřejných služeb. Veřejné služby organizované státem fungovaly proto, že si je každý občan nemohl zajišťovat soukromě a držitelé státu vnímali, že je v zájmu státu, aby byly v maximální reálně dosažitelné míře obecně dostupné.

V podmínkách globalizace se situace mění. Nadnárodním (nadstátním) vládcům stát překáží. Pro hybatele tohoto procesu nastala příležitost k rozmělnění až téměř likvidaci státu.

Rozpadlý stát nemůže být nástrojem udržování jakéhokoli "uspořádání". Naopak je rozkládán proto, aby bylo jinému uspořádání napříště zabráněno (i když se nestarají o to, že neuspořádání je dlouhodobě neudržitelné). Při tom je činěn rozdíl mezi státy, které jsou pomocným nástrojem nadnárodní politické síly, aby mohly být převodníkem ekonomické expanze, a státy, které už byly rozbity nebo jsou rozkládány, aby nemohly vzdorovat vnucování cizích zájmů.

Veřejné služby (služby veřejně místně i ekonomicky obecně dostupné) jsou ovšem různým tempem likvidovány ve všech státech "euroatlantické kultury".

Dnešní nadnárodní vládcové vynášejí nad "národy" ortel, protože za ně necítí žádnou odpovědnost a žádnou si nechtějí nechat vnutit. "Vyšší" územně správní celky pokud odpovědnost nesly, se jí rovněž zbavují.

Nadnárodní vlivné skupiny (například EU) odpovědnost nepřijímají, ale vynucují si poslušnost.

Dojemně působila nedávno starost jednoho z nikým nevolených eurokomisařů, aby politici nezasahovali do rozhodování.

Na rozdíl od eurokomisařů si ovšem politiky volíme s předpokladem, že budou moci ovlivňovat běh věcí v souladu s předvolebními programy.

Pokud programy neslibují skutečnou změnu, občané změnu vyžadující nevolí. V podmínkách deregulace a privatizace, které EU tak často prosazuje, ovšem nutně bují korupce.

Státní nebo komunální podnik totiž nemůže ani nemusí nikoho korumpovat. Vykrádání veřejných fondů soukromými (často zahraničními) firmami (prostřednictvím nastrčených figurek- tzv. politiků- od některých zastupitelů počínaje a některými premiéry konče) v souběhu se snižováním daní vede k nutnosti omezování veřejných výdajů.

Životní náklady rostou v důsledku neregulovaných cen fakticky monopolních dodavatelů. Tím klesá domácí koupěschopná poptávka, což vede k úpadku mnoha podniků a rostoucí nezaměstnanosti.

Ti, kteří vládnou prostřednictvím svých politiků, ovšem oproti době před sto lety, necítí žádné závazky vůči zemi, kterou vysávají, ale v níž často ani nežijí, ani neplatí daně v náležité výši. Evropa je bez válek (nepočítáme-li trestné výpravy). Kolonie mezi sebou přece neválčí.

"Nová chudoba" se netýká už jen nezaměstnaných a dalších "sociálně znevýhodněných" a jejich rodin, ale i pod tlakem bídy (a legislativy na podporu bídy) bídně placených zaměstnanců.

Pokud chtějí údajně levicové strany tolerovat tento systém, ztratí zbytek kreditu. Stávkuje a demonstruje se a bude se stávkovat a demonstrovat i proti nim.

Politici v zajetí neoliberální deregulace se totiž už nemohou celkem do ničeho plést, mohou jen zprostředkovávat veřejné zakázky pro soukromé firmy. Je zprivatizováno a deregulováno, z demokracie zbývají jen formální procesy. Potenciální voliči levice vidí stále méně důvodů aby se obtěžovali k volebním urnám. Pokud budou chtít "levicoví"politici získat zpět ztrácející se podporu, budou muset usilovat o ztracený vliv.

Musejí tedy budovat stát a "regulovat". V tomto bodě je rozcestí. Jedna z cest pokračuje přímo. Je slepá a se špatným koncem. Druhá je neprobádaná a s nejistým koncem. Půjdeme s těmi, kteří pokračují přímo dokud to jde a dokud nepřevlečou kabát?

0
Vytisknout
4286

Diskuse

Obsah vydání | 5. 12. 2012