Přestaňme šetřit!

30. 8. 2012 / Jan Mertl

V souvislosti s konsolidací veřejných financí se v České republice rozmohl nový fenomén: všude se šetří. Intrapsychicky to jistě má svůj smysl - šetření evokuje úspornost, efektivitu a další sympatické atributy. Kdo by chtěl jezdit v autě, které má velkou spotřebu, když za jinak stejných podmínek může mít úspornější. Jenže v tom to právě je. Za jinak stejných podmínek -- tedy ceteris paribus -- skutečně má smysl vybírat na trhu levnější variantu. To ale není případ současné české reality. Pokud šetříme na veřejné dopravě tak, že tramvaje se chovají jako chameleoni a v rámci efektivnosti lidé budou více přestupovat (což nezpůsobuje viditelné náklady), pokud šetříme na zdravotnictví tak, že redukujeme dostupné kapacity a síť zdravotnických zařízení, tak to stejné podmínky opravdu nejsou. V české realitě se šetření a efektivita skrytě kombinuje s tlakem na to, co je ještě "únosné" a co ještě "vydržíme". To ale není žádný efektivní tržní výběr, to je pouhá masáž.

Přitom není pravda, že nejsou peníze. Za prvé -- vnímání jejich "dostatku" není ani tak dáno jejich absolutním objemem, ale rychlostí jejich oběhu. Když se zpomalí, bude jich jakoby méně. A za druhé -- v České republice se ročně prosází více než 120 miliard korun. To je více než pětinásobek výdaje na veřejné vysoké školství! Tudíž: i přesto, že na úrovni jednotlivých subjektů (škol, zdravotnických zařízení, domácností) to vypadá, jako že už "není jiné řešení" a "docházejí peníze", makroekonomicky to tak vůbec není. A to nemluvím o masivních kapitálových odtocích do zahraničí, které se v rámci bezbřehého otevření ekonomiky již nedaří regulovat a které, bohužel, téměř žádné efekty pro národní ekonomiku, i přes ujišťování řady ekonomů o přínosnosti dokonalé kapitálové mobility, prostě nepřinášejí.

Uvedená tvrzení by bylo možno podložit i podrobnější argumentací, ale to není smyslem tohoto krátkého článku. Řešení současné situace spočívá ve změně hospodářské a sociální politiky. Především je třeba fiskální konsolidaci přiřadit adekvátní prioritu a neprovádět ji na úkor drastického snížení životní úrovně obyvatelstva, lidí závislých na pracovních příjmech a důchodech zvláště. Dále je nutno zvážit míru otevřenosti ekonomiky a kapitálové mobility a i v rámci evropské integrace aplikovat mechanismy regulující kapitálové toky s cílem pozitivních efektů pro národní rozpočty a regionální ekonomiku. A v neposlední řadě je nutno začít účelně utrácet veřejné i soukromé peníze s cílem zvýšení životní úrovně, zlepšení infrastruktury a praktické realizace konceptu rovnosti příležitostí, což znamená zejména značné investice do školství a zdravotnictví jako klíčových odvětví determinujících zásobu lidského a sociálního kapitálu.

Jistým rizikem uvedené změny je otázka, "kde na to všechno vzít". K tomu je nutno doplnit, že ekonomika funguje jako kruh, což je vidět nejen ve veřejném sektoru, ale i v sektoru soukromém na otázkách druhotné platební neschopnosti. A také, že například Velká Británie po druhé světové válce v rámci poválečné obnovy poměrně snadno snížila svůj veřejný dluh (vzniklý převážně během druhé světové války), který tehdy dosahoval více než 200 procent HDP. Ano, byl převážně denominovaný v "národních" obligacích, tj. nepodléhal tak výrazně mezinárodním kapitálovým trhům a globalizaci jako závazky současných zemí. Je třeba vidět, že reálná cesta z krize spočívá ve skutečném lidském rozvoji, v reálné ekonomice na našem území, kde se bude utrácet a z těchto transakcí se budou (v různých okamžicích) vybírat daně naplňující veřejné rozpočty. Nejedná se o žádný luxus, ani rozmařilost, pouze o faktické naplnění smyslu ekonomického rozvoje, který podle všech relevantních teorií má v konečném důsledku zvyšovat užitek spotřebitelů, nikoli pouze generovat problémy a stále větší objem burzovních obchodů a sázek. Na tomto principu lze tyto teze i analyticky legitimizovat, neboť v žádné odborné debatě nemůže systém, který selhává ve faktickém naplnění zvýšení životní úrovně většiny obyvatelstva a kompenzaci závažných životních rizik, obstát.

Začít účelně utrácet za reálné efekty v životní úrovni a lidském rozvoji a požadovat vytvoření podmínek pro jejich realizaci po aktérech hospodářské a sociální politiky není žádné tabu a nejde ani o žádné "žití si nad poměry". Umožní nám to řešit řadu vážných civilizačních výzev, před nimiž v současné době stojíme, ať už se jedná o prodlužování lidského věku, změny v mezilidských vztazích, zvládání technologického pokroku a tak dále. Stejně tak by to mělo vést k sociálnímu začlenění rozhodující většiny populace, neboť nemá žádný smysl tvořit sociální systémy pro 20-30 procent "ekonomicky efektivních" a zbytek populace tiše prohlašovat za nepodnětné, jak jsme toho často svědky. S tím souvisí i velké možnosti v zapojení doposud nezaměstnaných, lepších, než jsou nucené práce organizované současným MPSV.

V praxi uvedený přístup zajistí lidem daleko větší svobodu a možnosti, než je virtuální svoboda "poskytnutá" bezbřehou liberalizaci a výzvami typu "každý může být ....", "stačí se snažit" a podobně. Je samozřejmě spojen se změnou náhledu na ekonomické transakce: až obsesivní hledání "ekonomicky nejméně náročné" či "nezbytně nutné" varianty bude nahrazeno normálními pozitivními rozbory toho, co bychom chtěli/potřebovali/využili a následnou realizací příslušných transakcí. Vzniknou tak další pracovní místa, pilíř každé vyspělé tržní ekonomiky. Asi to vypadá divně, ale "nemůže na to nebýt", peněžní toky jsou schopny se přizpůsobit téměř jakékoli konfiguraci ekonomiky, otázka je jen jejich kvantity a současně vhodného nastavení "daňových trychtýřků". A je to výzva i pro ekonomy: aby přestali hledat řešení ve stále větší liberalizaci, úsporách a deregulacích trhu práce, ale spíše se zabývali tím, jak nastavit ekonomiku tak, aby zase začala plnit všem dobrým lidem jejich sny. Ekonom asi nejlépe ví, že nic není zadarmo a že sny něco stojí. A tak na nich musíme přestat šetřit.

0
Vytisknout
4164

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2012