Tyjátr, nebo žalozpěv za kandidáty?

29. 8. 2012 / Štěpán Steiger

Možná jsou oslepeni možností shlížet z výšky Hradu -- proto už dnes, ještě než rozjedou volební kampaň naplno, nevidí drobné lidi v podhradí a na jejich starosti, radosti a obavy dokáží nabídnout buď jenom obecné fráze nebo - kromě buchet anebo dvaceti korun za každý podpis -- útěchu v podobě úspor na budoucím prezidentském platu.

Jako třeba Jan Fischer, který se slavnostně zavázal, že si v případě zvolení odepře 20% prezidentských požitků. Gesto je velkolepé - vždyť ty představují tuším, sečteme-li plat a "náhrady", více než měsíčních 300 000 Kč. Ihned se však vynoří otázka: komu to pomůže (kromě vylepšení Fischerova image)? Stejně -- přesněji: o málo lépe -- to vypadá s gestem Miloše Zemana (jehož podle Zemanových slov Fischer jen o dva dny předběhl). Ten by byl dokonce ochoten vzdát se 30% požitků -- a dát je charitě. Slib sice zní konkrétněji, otázka se však nezmění -- ať by šlo o charitu kteroukoliv, na situaci ani této země ani jejích občanů se naprosto nic nezmění.

Vím, namítnete: prezident, poněvadž nemá žádnou výkonnou moc, může pouze iniciovat, nemůže nařizovat; může doporučit nebo odmítnout, nic víc. V kampani by ovšem mohl kandidát naznačit, ba dokonce i slíbit -- a jako prezident se snažit slibu dostát -- oč bude usilovat. (Buďme spravedliví: snižovat si plat je za daných okolností příslib dosti konkrétní, nepochybně konkrétnější než prohlášení Jany Bobošíkové, že by usilovala o ochranu české suverenity. Jednak je tato představa zcela mlhavá, navíc je -- jak víme ze slov současného ministerského předsedy -- obrana svrchovanosti skoro nemožná vůči "trhům"; proti těm by snaha paní JB byla bojem proti větrným mlýnům. Bývalá poslankyně Evropského (!) parlamentu by si toho věru měla být vědoma.)

Kampaň prezidentských kandidátů se teprve rozběhne. Byl bych od některého z nich očekával -- stále ještě mívám navzdory věku idealistické nebo spíše naivní představy -- že některý z nich si všimne, třeba jenom poznámkou, kterou utrousí v rozhovoru s novinářem, konkrétní sociální situace. Mám na mysli ostravské Přednádraží. Tento "případ"považuji totiž nejenom za ostudu evropského formátu pro zemi jako je Česko, nýbrž i za nejsilnější důkaz prohnilosti zdejšího (ne)řádu, byrokratické neschopnosti, lidské lhostejnosti a naprosté necitlivosti domácích politiků. (Těch na "úrovni" lokální, kdy sociálnědemokratický (!) starosta odmítne účast na veřejné diskusi s postiženými obyvateli -- snad že jsou to "jenom" Romové?, ale ještě více na "úrovni" vyšší: nikdo z krajské správy a tím méně nějaký poslanec parlamentu je s to a ochoten se vůbec na místě se situací aspoň "seznámit", neřku-li "zasáhnout", intervenovat, s postiženými promluvit.)

Není-li politika "správou věcí veřejných" čili starostí o lidské potřeby, je-li výhradně starostí kariérní (tj. uspokojováním vlastních, především hmotných potřeb), mohli bychom ji zatratit -- anebo se zamyslit, jak tzv. zastupitelský systém nahradit jiným lepším, lidštějším -- a tím i výkonnějším. (Možnosti nepochybně existují.)

Co by s tím měli mít -- pokud vůbec -- společného kandidáti/kandidátky na hlavu státu? Hrají s námi voliči ošidnou hru. Není to "šou" -- i ta mívá kromě stránky úsměvné leckdy stránku vážnější, což ji teprve činí dobrou zábavou. Prezidentští kandidáti/prezidentské kandidátky s nám hrají pouhopouhý tyjátr, podřadnou amatérskou hru, v níž cosi jenom předstírají. Sdělovací prostředky jim k tomu vydatně sekundují. Neboť pouze "reportují" -- nesnaží se ani zjišťovat, co nebo kdo je případně v pozadí ani jaký je opravdový důvod proč kandidáti kandidují. (Je to u všech skutečně výhradně touha sloužit lidu své země?) Možná teprve televizní diskuse ukáží nejenom tváře viditelné, ale -- byť pouze ve slovech -- i tváře dosud odvrácené. Třebaže hodně záleží na moderátorovi, bude-li "dotěrný" a věcný nebo spíše zdvořilý a nenaléhavý. Ale i tak bude kandidát/kandidátka o něco bližší než v jiném médiu. Nebo dokonce blíž než na mítinku, kde sice mohou padnout dotazy, spíše však náhodné, rozptýlené -- kdežto dobrý televizní moderátor je dokáže zaměřit, navíc pak bude odpovídat na tutéž otázku kandidátů/kandidátek několik.

Zatím se dokázali kandidáti vyhnout otázkám, tím i odpovědím, na problémy opravdu závažné. Výjimku představuje Vladimír Dlouhý, který se opatrně dotkl církevních restitucí. S myšlenkou samotnou souhlasí (jak jinak?), nezdá se však přesvědčen ani výší finanční náhrady ani okamžikem provedení. A ovšem zcela nedostatečným vysvětlením ze strany vlády. Nelze ještě říci, bude-li jeho postoj podnětem pro jiné (ostatní) soupeře, aby se k těmto restitucím také vyjádřili. Budeme asi muset čekat až na televizní debaty nebo na některého zvědavého (a dotěrného) tazatele na mítinku. Otázek je přirozeně až příliš, jak nanicovatých, tak ještě víc důležitých a poněvadž prezidentští kandidáti/prezidentské kandidátky nemají (sotva mohou mít) v pravém smyslu program - tj. ucelenou souvislou představu - svého počínání na Hradě, budeme je moci pouze "chytat za slovo". Hra bude dost zajímavá, výsledek přitom ovšem lhostejný -- zatím pouze "s pravděpodobností hraničící s jistotou" víme, že budou dvě kola, že nezvítězí žádná žena, že se utkají dva muži. Nevíme, jak výrazně se vítěz projeví v "úřadě". Jisté je jenom, že se v podhradí jeho volbou nic podstatného nezmění -- tyjátr skončí.

Do jaké míry skončí i žalozpěv za kandidáty/kandidátky první přímé volby hlavy státu v České republice bude jasné už po prvním kole, ačkoliv sázky na vítěze bude Sazka přijímat už před ním.

0
Vytisknout
3767

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2012