Z Klause by měla jít na právníky hrůza

30. 8. 2012 / Jiří Jírovec

Jan Hnízdil s kolegy lékaři před nějakým časem nadhodil otázku duševního zdraví prezidenta republiky. V podstatě šlo o platonický pokus vyčíst diagnózu z Klausových veřejných projevů.

Prezidentem se může stát každý, to víme již z vtipu o Antonínu Novotném. V ČR je samozřejmě nutné mít podporu mocných a sejdou se i hlasy zavrhovaných komunistů. Nicméně i za takových okolností by měla být dodržena kvalita poradců.

Jakkoli Klausovo počínání přestalo zajímat lékaře, jeho nejnovější kousek by měl pobouřit právníky. Dopis, který poslal trojici Nečas, Schwarzenberg a Peake ohledně církevních restitucí totiž končí takto:

Obracím se proto na Vás se žádostí o Vaši osobní garanci toho, že přijetí zákona nebude v žádném případě znamenat nebezpečný precedens prolomení této restituční hranice. Vaše ujištění považuji pro sebe za zásadní pro eventuální podpis zmíněného zákona.

Klaus se zde vydal na tenký led. Český právní řád nezná pojem "osobní garance", takže jde o nesmyslný požadavek. Vláda neodpovídá prezidentovi, ale parlamentu. Známe ovšem pojem imunita, tedy mechanismus, který chrání jak poslance, tak i prezidenta před následky nekompetentního počínání.

Striktně vzato, Klausův požadavek osobní garance má svoji logiku, pokud je chápán v kontextu mafiózní společnosti. Klaus ze špičky mocenské pyramidy upozorňuje trio pod sebou, že je nutné alespoň vzbudit zdání, že je všechno košer, aby se lid nadměrně nevzrušoval a nezbavil pravici v příštích volbách moci. Dělal to již dřív, když rozpory v trojkoalici hrozily pádem vlády. Navenek byl pod jeho kontrolou uzavřen smír, i když existence dohody byla samým Klausem později popřena.

V čem (pro plebs či lůzu) spočívá princip osobní záruky? V propadnutí hrdla katu v okamžiku, kdy se v zákonu najde první skulinka? A jak dlouho ta osobní garance bude platit? Do konce funkčního období nebo doživotně? Jakým způsobem má Nečas a spol. osobní garanci vyhlásit? Bude přenosná na příštího prezidenta? V neposlední řadě se lze ptát i na to, co se stane, když president za pár měsíců prohlásí, že vlastně žádné záruky nepožadoval.

Klaus měl svůj postoj k restitucím vyjádřit v době, kdy se zákon připravoval a parlament mohl do jeho znění vsunout příslušné formální záruky. Mohl protestovat proti jednání koalice, která potlačovala jakoukoli diskusi o důsledcích restitučního zákona. Neudělal to, asi mu zabírá příliš času jeho přednášková činnost.

Církevní restituce jsou tak absurdní záležitost, že i sám Klaus vidí, že by byla škoda, kdyby měly ovlivnit příští volby do parlamentu a případně vést ke ztrátě kontroly pravice nad penězovody odvádějícími pramínky ze státního rozpočtu.

Náboženství vzniklo jako mocenský nástroj kontroly. Protože se vždy našli takoví, kteří chtěli vládnout a při tom mít moc krást, smilnit, zabíjet a nebát se boha té které provenience, vznikl konflikt mezi mocí světskou a církevní.

Považovat Únor 1948 za kvalitativně odlišný mezník v těchto střetech je nesmyslné a je zatím pro (katolickou) církev přijatelný z čistě pragmatických důvodů. To, že se Duka s někým dohodl, že nebudou chtít víc pro budoucnost, nic neznamená. Nikde není řečeno, že Masaryk a Beneš nemohou být v budoucnosti označeni za stejné gaunery jako komunisti, kteří církvi brali. Nedotknutelnou hranicí je pro (katolickou) církev doba, kdy sama získávala majetek na úkor druhých.

Církevní restituce ovšem svým způsobem ohrožují i českou světskou moc, protože propaganda, zdůvodňující restituce, přisuzuje církvi "významnou úlohu" ve společnosti. Proboha proč, když byly sociální služby oproštěny od náboženského balastu? Potřebujeme Duky, aby žehnali přístrojům v nemocnici a nebo helikoptérám a vojákům na křižácké výpravě v Afghánistánu či jiné pohanské zemi? Potřebujeme feldkuráty, aby uklidňovali vojáky znepokojené pohledem na zabíjení? Otázka samozřejmě je, kolik moci má připadnout povídkářům, kteří si kdysi vymysleli dobrý scénář pro manipulaci s lidmi pomocí biče na zemi a cukru na nebesích. Tedy spasení a nebo věčného zatracení.

Pro úplnost je nutné dodat, že president napsal dopis i Dukovi a předsedovi Ekumenické rady církví Joelu Rumlovi ZDE . Na nich ovšem garance nepožaduje:

Je jistě i ve Vašem zájmu, především však v zájmu našeho státu, aby v této věci do budoucna nemohly vzniknout žádné pochybnosti.

Upozornění, že (neprolomení) je v i v jejich zájmu, je zdvořilé až k bezzubosti. Asi ví, že slovo hodnostářů mizí s jejich odchodem.

0
Vytisknout
8085

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2012