Sociální politika současnosti a budoucnosti

14. 5. 2012 / Miroslav Opálka

"Levicové programy nestojí na sociálních dávkách. Ale stojí na tom, že zaměstnaný za svou dobře vykonanou práci obdrží spravedlivou mzdu, plat či odměnu, a tím pádem již sociální dávky nepotřebuje," řekl poslanec Miroslav Opálka na semináři SPaS konaném 26. dubna 2012 v Praze.

Hledat význam a obsah pojmu sociální politika odvisí od vnímání smyslu lidského společenství, jeho konání, jakož i jeho historického vývoje, tradic, humanizačních a emancipačních procesů. Jinak řečeno, náhled odvisí od nám blízké teorie, o jejíž argumenty se ve svých názorech "opíráme".

Osobně jsem zastáncem vymezení širšího sociálního prostředí (které ovlivňuje sociální situaci občanů) v rozsahu nejen klasického vnímání sociální politiky, ale v rozsahu sociální oblasti (včetně vzdělání, kultury, zdraví, bydlení...) i dalších oblastí, zejména národohospodářské a rozpočtové.

Vztah hospodářské, rozpočtové a sociální politiky je vzájemně se prolínající a udržování jeho rovnováhy by mělo být úkolem moderního řízení společnosti. Všechna sociální opatření musí být zabezpečena ekonomicky, jinak jde o voluntarismus, fantazii či plané propagandistické sliby, jejichž plnění je dlouhodobě neudržitelné. Z toho vyplývá, že priority pro vytváření dobrých předpokladů pro potřebnou sociální politiku je nezbytné hledat v úspěšně se rozvíjejícím národním hospodářství a solidárně vnímané, skutečně zodpovědné rozpočtové politice.

Sociální zabezpečení lze chápat v tržní, respektive kapitalistické společnosti, jako systém, který má zajistit určitou míru sociální spravedlnosti a zabránit, aby občan, který se stal obětí některé společenské či individuální rizikové události, neklesl pod obecně uznanou rozumnou životní úroveň. Sociální politika však musí mít i motivační prvky. Nivelizace a falešná jistota vede nezřídka k parazitnímu způsobu života některých občanů, dále ke ztrátě motivace, stagnaci a zpomalování dynamiky rozvoje společnosti.

Opakující se hospodářské krize umocněné důsledky globalizace a spekulacemi na finančních trzích se projevují zejména zvyšováním nezaměstnanosti, ale i zvýšenou intenzitou práce a zvýšeným stupněm vykořisťování těch, kteří práci mají. Tyto dysfunkce vyvolávají nové a nové diskuse o konci sociálního státu, diskuse nad posláním sociální politiky ve spojitosti s konkurenčním celosvětovým prostředím, zadlužováním i nespravedlivým přerozdělováním nově vytvořených hodnot.

Evropská unie proto vyzvedává do popředí potřebu sociální ochrany, jejímž nástrojem je sociální politika a její podstatnou část tvoří sociální zabezpečení, sociální pomoc a sociální služby. Tento komplex je schopen napomáhat rozvoji humanistických ideálům, na kterých je evropská civilizace postavena. Zejména jde o lidskou důstojnost, svobodu pohybu, integraci a rovnost životních šancí. ČR nemůže stát mimo tato řešení!

Evropský parlament ve zprávě o evropském sociálním modelu budoucnosti mj. vyzývá členské země, aby prováděly takové reformy, které pomohou zajistit finanční udržitelnost vnitrostátních sociálních systémů - politik, aniž by došlo k ohrožení dosažených práv, vzájemné sociální podpory a mezigenerační solidarity. A to vše s ohledem na měnící se situaci a pracovní trh, na demografické změny, globalizaci a technologický vývoj. Posun k neoliberalizačním tendencím však postupně zasáhl i postoje orgánů EU. Značný vliv na národní politiky má v tomto pohledu dlouhodobě i MMF, SB a OECD.

Globalizace dnes objektivně výrazně brzdí vyrovnávání rozdílů, neboť v současné době je naopak zdrojem hospodářské a sociální nerovnosti. Proto nelze pohlížet na sociální politiku moderní levice jen prostřednictvím jednoho státu či kontinentu, ale z pohledu globálního -- celosvětového.

Mezi úkoly moderní levice lze např. zařadit potřebu být ofenzivní a získat širší důvěru občanů, vytvořit platformu široké levicové spolupráce na tvorbě hospodářských, sociálních, ekologických, vzdělávacích aj. politik-programů, odpovědět na zatím neformulované výzvy nadcházejícího celospolečenského vývoje, či fundovaně hájit sociální práva a zájmy neprivilegovaných občanů.

Pravice levici často podsouvá, že jiný program, než požadavky na vyšší sociální dávky, nemá. Že jsme schopni jen ždímat poctivé podnikatele i zodpovědné pracující. Je to zlovolné a nepravdivé. Letmý pohled do různých programových dokumentů dokazuje, že tomu tak není. Avšak postavení strany v roli opozice (ať parlamentní či mimoparlamentní) zákonitě vede k ochranářské politice a obhajobě zájmů těch, za které mluví. V případě převzetí zodpovědnosti za řízení společnosti se musí do popředí politického konání prioritně dostat i úkol efektivnějšího a dynamičtějšího rozvoje ekonomiky, která přispěje k blahobytu celé společnosti, ne výhradně jednotlivců, bude šetrná k životnímu prostředí a bude i více rozvíjet reálné samosprávné prvky společnosti na všech úrovních.

Pravice obhajuje svůj zájem, který je objektivně egoistický -- zvyšování individuálních zisků. A to i způsobem snížení solidarity bohatších s chudšími či mezi lidmi navzájem, např. cestou snižování daní (vysoké paušální odpočty, jinak tvořené výpočtové základy, zrušení progresivních daňových sazeb) a cestou snižování příjmů pro odvod do sociálního a zdravotního pojištění (tzv. zastropování). Postupně realizuje záměr nedostatku státních a veřejných prostředků a tím snižování a rušení mandatorních výdajů, čehož jsme již řadu let svědky (tzv. rozpočtová zodpovědnost). Snižuje i režijní výdaje zaměstnavatelů legislativní cestou, např. omezováním pracovněprávních předpisů, rušením státní podpory benefitům pro zaměstnance, převáděním odvodů zaměstnavatelů na zaměstnance aj.

Jde na to chytře, neboť využívá psychologie a nedostatečné perspektivní představivosti řady spoluobčanů. Zdánlivě občanům přidává snižováním jejich odvodů, aby je následně postavila do neřešitelných individuálních sociálních situací v důsledku zvýšené spoluúčasti na veřejných službách. Také prostředky, které spravoval, či spravuje stát, převádí do nákladnějšího privátního sektoru. Jde totiž o značný zdroj pravidelných a dlouhodobých příjmů, které lze se ziskem kapitalizovat. Proto takový zájem penzijních fondů, pojišťoven na různá připojištění, proto takový zájem soukromých poskytovatelů sociálních služeb nahradit ústavní péči, či různých zprostředkovatelských agentur.

Je pravdou, že ufinancovatelnost celého sociálního systému, zdravotnictví, školství, kultury se již stala v ČR problematickou. Přispívá k tomu vysoká nezaměstnanost (snižují se odvody do pojistných systémů a daňová výtěžnost, zvyšují se nároky na sociální dávky), nízké mzdy (snižují odvody, kupní sílu a zvyšují potřebu sociální podpory), vysoký podíl šedé a černé ekonomiky (stojí mimo odvody z příjmů), zvyšující se daňové úlevy (což např. snižuje možnost volných finančních zdrojů na různé státní projekty), zvyšující se skrytá zadluženost státního a veřejného majetku (značně opotřebované cesty a objekty) a z pohledu perspektivy demografický zlom, až výrazně stoupne počet ekonom. neproduktivních občanů (velká skupina budoucích seniorů narozených po r. 1970) a klesne počet ekonom. produktivních občanů (vzhledem k výrazně snížené porodnosti po r. 1990) aj. Nezapomeňme i na obrovské ztráty při restrukturalizaci a privatizaci národního hospodářství (snížení státních příjmů, neudržení tradičních a perspektivních výrob, ztráty trhů, nevytvoření potřebného státního rezervního fondu, vysoké náhrady státu za krachy bank, arbitráže...) i na ztráty způsobené vysokou mírou korupce a trestnou činností.

Cesta k řešení ve prospěch současných i budoucích neprivilegovaných je v podstatě tato: ČR musí prosperovat a je nutno, aby vytvořené hodnoty sloužily, při zachování optimální a motivující zásluhovosti, všem. Produktivita práce musí jít ruku v ruce s vytvářením nových pracovních příležitostí. Proto je třeba hledat cesty, jak k tomuto stavu dospět. Jsem přesvědčen, že řešení lze charakterizovat tezí "od pasivní politiky omezování sociálních dávek k aktivní politice Celonárodního programu zaměstnanosti". A takt souběžně motivovat příznivější demografický vývoj.

Levicové programy totiž nestojí na sociálních dávkách. Ale stojí na tom, že zaměstnaný za svou dobře vykonanou práci obdrží spravedlivou mzdu, plat či odměnu, a tím pádem již sociální dávky nepotřebuje. Ale přispívá do solidárních systémů těm, kteří jsou potřební. Jeho rodina musí být zabezpečena takovým příjmem ze zaměstnání, který již nemusí dorovnávat stát. To znamená, že státní či veřejná pomoc by pak bohatě vystačila pro rizikové skupiny, které pracovat nemohou, nebo pečují o děti, zdravotně hendikepované či seniory případně krátkodobě hledají zaměstnání.

Z tohoto pohledu je třeba obhájit principy sociálního státu, sociální spravedlnosti, solidarity a udržitelnosti dostatečných veřejných zdrojů pro zajištění občanů solidním důchodovým, sociálním a zdravotním zabezpečením, bezplatným školstvím, dostupnou kulturou, dopravní dostupností, fungujícím integrovaným záchranným systémem a bezpečností, zlepšováním životního prostředí. A připravit legislativní návrhy na zrušení či změnu pravicí schválených asociálních zákonů v Parlamentu ČR.

Autor je poslanec a místopředseda Výboru pro sociální politiku PS PČR, místopředseda stínové vlády KSČM pro sociální strategii se zodpovědností za resort práce a sociálních věcí

0
Vytisknout
3958

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2012