Češka pohlíží na Turecko

15. 5. 2012 / Petra Kováčiková

Turecko je země, ve které se vyplatí zapomenout na většinu evropských hodnot, které jsou nám, mladým a zvídavým Evropanům vštěpovány v rámci nějaké občanské výchovy. Ovšem, europocentrismus patří k příčinám konfliktu mezi kulturami, zvlášť, když se snažíme jiné kultury poučovat.

Proto je dobré si uvědomit, že spoustu společenských pravidel v Turecku týkající se vzájemného soužití jsou natolik provázané s kulturou a náboženstvím islámu, že není jednoduché převést ani na politické poměry nějaké evropské povědomí o občanské společnosti (ve skutečnosti tohle je podle mě těžké i v samotné České republice, ale to teď ponechme stranou). Tím pádem je dost naivní myslet si, že i když se o Turecku tvrdí, bůhvíjak je evropské, můžeme tam aplikovat své běžné hodnoty.

Přestože Turecko má v ústavě z roku 1923 stanovené, že je sekulární stát, tudíž náboženství musí být odděleno od politického systému a nesmí mu být nadřazené, tvrdí se, že i tak patří mezi nejvíce ortodoxní a náboženské státy. Jako počet věřících se v Turecku uvádí 98 % a tohle číslo by měli mít návštěvníci Turecka stále na paměti jako dost pravděpodobné.

Dokonce i o Sýrii se mluví jako o liberálnější zemi, co se náboženství týče. V této ústavě bylo i stanoveno volební právo pro ženy, což činí z Turecka (alespoň na papíře) jednu z nejpokrokovějších zemí co se týče emancipace žen.

Proti tomu samozřejmě stojí fakt, že i když Atatürk, zakladatel tohoto státu a otec národa zakazoval ženám nosit šátky, aby je přiblížil Evropě, tento zvyk je stále dost běžný na velkém území Turecka. Je však důležité si uvědomit, že "šátkařky" nikdo nenutí k tomu, aby se zahalovaly. Je to naprosto jejich svobodné rozhodnutí. V současnosti to vypadá tak, že počet těchto žen zahalujících se spíše roste. 

Přestože se stále jedná o vstupu Turecka do Evropské unie, většina samotných Turků je k Evropské unii kritická a jejich nacionalismus a hrdost jim dává pocit, že EU chce Turecku pouze něco nařizovat a oni si přece nenechají vnucovat nějaká pravidla od mocnosti, která je stejně v krizi, kterou nejspíš neustojí. Dokonce mají pocit, že v budoucnu to bude právě Turecko, od koho bude vláda EU žádat finanční pomoc.

Předseda turecké vlády Tayyip Erdogan (čti Tayyjip Erdóan) je však u moci podezřele dlouho již od roku 2003, kdy začal předsedat turecké koalici. Jeho praktiky se dají popsat jako populistické, kdy si před volbami často kupuje hlasy voličů "chlebem a hrami". To, že on sám navštěvuje se svým týmem hlavně nejchudší vesnice a zdejším lidem rozdává jídlo a mnohdy i movitosti jako jsou ledničky apod. bychom nejspíš ohodnotili jako klasické kupování si hlasů, které nemá s evropským pojetím demokracie co dělat.

Díky tomu má však obrovskou podporu hlavně z chudších oblastí, a tak se mu zatím daří. Proti němu stojí lidé z velkých měst. Například o Izmiru na západním pobřeží Egejského moře se často mluví jako o hnízdě komunistů a někteří lidé vám budou stoprocentně přesvědčeni tvrdit, že celé 4 miliony obyvatel Izmiru volí tureckou komunistickou stranu.

To by mělo turecké komunisty dostat aspoň trochu do parlamentu, ale protože se tak v posledních volbách nestalo, může za to určitě Erdogan, který možná falšuje volební výsledky.

I tak je ale pravda, že v Turecku je skutečně vysoké procento těch, kteří se považují za komunisty, uvádí se až okolo 30 %. Většina z nich, se kterými jsem mohla mluvit, měli dokonce i ponětí o dějinách socialismu v Československu, znali Alexandra Dubčeka a ohánějí se agnosticismem (v Turecku se neříká ateismus, ale agnosticismus) a znalostmi děl Marxe a Engelse.

Protože však vstup do spousta organizací (třeba charitních) je podmíněna přiznáním náboženské víry, spousta komunistů se tím pádem oficiálně hlási k islámu, aby se mohli participovat ve veřejné sféře.

Současná vláda se považuje za vládu sociální ,a tak dotuje spoustu sfér veřejného života v Turecku. Nejvíce pravděpodobně dotuje stavbu mešit. Čísla říkají, že v Turecku je asi 320 měst a okolo 5 000 mešit, což je neuvěřitelně vysoký počet. To podle mnohých dokazuje to, že i když předseda vlády drží svou náboženskou rétoriku dost na uzdě, ve skutečnosti se snaží posílit úlohu náboženství ve společnosti. 

Turecký nacionalismus se musí vnímat jinak než v evropských poměrech a každý návštěvník Turecka by si měl být jist, že může být některými výroky Turků být šokován. I spoustu vzdělaných Turků s vysokou školou mi řeklo, že žádná genocida Arménů opravdu neproběhla, protože to byla pouze válka a právě Arméni napadli turecké území.

Oni, Turci, pouze hájili své historické nároky a tak proti Arménům bojovali, aby ubránili svou zemi.

Zároveň jsou schopni i říci to, že Hitler byl docela chytrý chlapík a měl s těmi Židy dobrý nápad, i když to mohl provést jinak a méně brutálně. I Turci jsou totiž přesvědčeni, že Židé jsou zdrojem všeho zla.

Opovažte se v Turecku zeptat, kde dostanete gyros, protože kvůli historickým důvodům jsou Řekové také zdrojem všeho špatného. A schválně se zkuste nějakého Turka zeptat, jaké je hlavní město Gruzie.

To je totiž asi jediná země v sousedství, o kterou se Turci vůbec, ale opravdu vůbec nezajímají a naprosto nic o ní neví.

Mezi univerzitními studenty se také najde i docela vysoké číslo anarchistů, ale pouze málo z nich má opravdu přehled o anarchistické literatuře. Nicméně 1. máj 2012 v Istanbulu proběhl docela dramaticky, na Taksim Square se sešlo několik desítek tisíc protestujících, od členů odborů, komunistů až po aktivisty a anarchisty.

Cílem útoku anarchistů se staly i některé obchody jako Mc Donald či jiné nebo bankomaty a kamery.

Musím však upřímně říci, že jsem moc zničených míst neviděla a vypadá to, že vše poničené se stihlo během dvou týdnů opravit. Za jednu ze čtvrtí, kde podle všeho žije nejvíc anarchistů a komunistů se považuje čtvrť Kadıköy na asijské straně Istanbulu.

0
Vytisknout
2910

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2012