Svoboda a demokracie

6. 12. 2011 / Egon T. Lánský

to jsou pojmy o jejichž obsahové naplnění jsme se ucházeli, či aspoň jsme si to mysleli.

A tak je teda, se vším všudy, máme.

Jenže před 22 (a více) lety jsme netušili jak rychle se jejich obsah může, ba musí změnit. Ve skutečnosti se změnil nejenom u nás a pro nás, ale více-méně všude na světě, i když ne najednou a ne obsahově úplně stejně. Ale v takzvaně rozvinutých zemích dost podobně, přičemž ty rozvíjející se nás, "hrdé zápaďáky", pomalu do- a v lecčems i předhánějí. Postesknout si můžeme podobně jako před časem současný vůdce českých komunistů Vojtěch Filip, jenž se vyjádřil "...chceme socializmus, ale jiný než předtím...". I kdyby to doopravdy tak myslel, kdopak, kromě jeho vlastních straníků - a to zcela jistě ne všech - mu to asi dnes uvěří? Nekomunistů, pro něž je možná obtížné si představit, že svoboda a demokracie, po kterých jsme toužili, dnes mají jiný obsah a smysl, než ten, který jsme si přáli -a mnozí si ho dál přejí - stále přibývá.

Na vině je globální kapitalizmus, který zřejmě postupně ovládl oba v titulku uvedené posvátné pojmy svou mocí a vlivem natolik, že místo občanům, malým i velkým, čím dál víc slouží mocenským zájmům těch kteří kontrolují kapitál, jenž, bez ohledu na hranice a normy pak ovládá politiku a politiky a jejich prostřednictvím občany, kteří stále věří, že jsou svobodní a žijí v demokracii, přičemž oba tyto pojmy postupně ztrácejí svůj původní smysl.

Jako příklady poslouží velké a skandální krachy průmyslu (ENRON), či bank (LEHMAN BROS) a dalších. O všech se donedávna soudilo, že stojí oběma nohama na bezpečné půdě. Tyto pády, pravda, přímo zasáhly nejvíce USA, ale spolu s dalšími, podobnými, otřásly hospodářskou stabilitou celé zeměkoule. Malé -- svobodné a demokratické -- západní státy (Irsko, Řecko, či Island) se staly obětí této nové demokracie a svobody, další -- malé i velké -- Itálie, Španělsko, Portugalsko -- jsou na pokraji vážných problémů.

Jmenoval jsem tradiční i nové západní demokracie, o jejichž svobodě lze sotva mít pochybnosti a i když se nás podobný osud bezprostředně netýká, sotva lze říct, že jsme "za vodou". V nové situaci, kdy svobodou vládne globální kapitalizmus, nikoli Nečasové, či Kalouskové, kteří by to na domácím hříšti aspoň rádi předstírali, to spíš vypadá, že domácí hříště už není naše.

Kam to vše povede, dnes nelze předvídat, je však zřejmé, že naši současní "vládnoucí" usilovně předstirají, že to vědí. Poukáži teda, že ve skutečnost to neví ani německá kancléřka a francouzský prezident, dva, co mají v Evropě největší vliv. My, tedy Česko, na tento vývoj prakticky žádný vliv nemáme a pokud jde o vnitrostátní vliv, po letech totality a hrabalství to vypadá, že nechápeme ani základní význam politiky, kterým je schopnost kompromisu, tedy hledání dohody.

Máme vládní koalici stran, jež sice nevyhrály volby, ale ve sněmovně mají dohromady pohodlnou většinu. Ta je ovšem nejčastěji rozhádaná a politicky zřejmě zcela neschopná. Nedovede se mezi sebou dohodnou téměř o ničem a s opozicí se prakticky vůbec nebaví ani o otázkách, které by měly vyžadovat hledání nějakého rozumného konsenzu. Předkládá často zcela nesmyslná řešení, pak je, někdy i bez kritiky, stáhne a podstatně změní, přičemž samozřejmě vždy tvrdí, že její řešení jsou ta jedině správná. To se týká daní, mezd ve státní správě, ale i fungování soudců a žalobců. Po právě schváleném státním rozpočtu pro příští rok teď ministr financí místo projevu spokojenosti oznámil, že ten se brzo změní. Mělo tedy smysl ho schvalovat?

Některé trestné činy politiků se neprojednávají, ba ani nevyšetřují, například případ "promopro" ministra obrany Alexandra Vondry, tehdy místopředsedy vlády (topolánkovy) jenž by se ovšem měl zodpovídat i za štědré použití státních peněz ve formě honoráře kamarádovi za tzv. umělecký výtvor, vyrobený k oslavě našeho předsednictví v Radě Evropy.

Onen "kus umění" nám ovšem v Bruselu, ani v některých členských zemích příliš slávy neudělal. Stejný ministr, spolu s některými kolegy -- politiky -- také úporně bojuje proti současné české komunistické straně. Mezi bojovníky se dokonce najdou i bývalí členové oné strany.

To je činnost, za níž někteří politici očekávají vděk a podporu voličů. Obojí by možná získali spíš za schválení (konečně) zákona o státní správě. Ten už leta leží připraven ve sněmovně a jedna vláda za druhou odsouvají i jen jeho projednání, ač to Rada Evropy (RE) už dlouho vyžaduje. Není divu. Jde o zákon, jaký má prakticky každý demokratický stát cosi, co poskytuje určité jistoty, ale i povinnosti jak státu -- zaměstnavateli - tak jeho zaměstnancům.

Zcela znechuceni pak musí občané být z politického hnojiště, které páchne a je na odiv doma i ve světě, z chování a vystupování politiků v Praze. Během několika dnů nám postupně a víckrát lhali do očí všichni zúčastnění, ze všech politických stran. Oháněli se přitom premiérem, prezidentem, zákonem, navzájem se osočovali i (pomyslně) hladili, někdy i víckrát za den.

A tak nikdo zřejmě ani insideři uvnitř jenotlivých stran neví, co je vlastně pravda. Přitom politika ve svobodném a demokratickém světě je o získávání důvěry občanů hledáním kompromisů v zájmu úspěšné správy věcí veřejných. Co vidíme je lhaní a souboje za zády i navzájem mezi politiky stejné strany, změny stanovisek a výroků o sobě a svých kolezích, takže asi ani sami nevědí, kdo má vlastně pravdu a jak se věci mají.

Tito lidé by rádi rozhodovali o penězích nás, Pražanů a doufají, že si svůj vliv brzo zajistí a že do voleb většina z nás na detaily zapomene. V této situaci pražská ČSSD tvrdí, že do věcí nevidí a na nic nemá vliv. To je, samozřejmě nesmysl. Opozice má zastupitele i v tom kontrolním a finančním výboru a pokud jde o českou politiku kontroluje senát a kromě Prahy všechny kraje.

Nechápu, proč toho nevyužije a opakovaně nepřizve občany k věcné diskusi o ožehavých otázkách.To by ji jistě přineslo sympatie. K něčemu takovému je ovšem potřebná soudržnost, nikoli veřejné hádky v řadách opozice. Toto ODS donedávna v Praze uměla.

Když tak člověk sleduje tisk a média, je pocit bídy ještě větší. Seriózní tisk ani média prostě nemáme. V jednom z "nejserióznějších" deníků běží na titulní straně jako hlavní událost seriál o milostných námluvách gorily Moji, již naše milé hlavní město poslalo speciálem za půl miliónu do Španělska. Nevím, kolik pražských důchodců a rodin s malými dětmi na to má.

No a co? Sebereme jim z toho, co jsme jim slíbili a oni to bez křiku zaplatí.

0
Vytisknout
4803

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2011