Žebříčky nejlepších univerzit světa, "fetiš impaktu" a zdivočelí nakladatelé

8. 10. 2011 / Filip Vostal

Chci zde poodhalit jedno z rozhodujících kritérií THE/Thomson Reuters při sestavování žebříčku: publikační činnost jednotlivých univerzit, potažmo akademiků a badatelů. Vedle "měření" pedagogických a výzkumných aktivit -- kvantifikace vědy, vědění a pedagogické činnosti je sama o sobě značně problematická, pokud ne přímo zavádějící -- patří hodnocení publikační činnosti a "dopadu výzkumu" (research impact) k nejdůležitějším indikátorům při tvorbě žebříčku. Metoda měření dopadu výzkumu spočívá v monitorování počtu citací dané univerzity a jejích výzkumníků -- čím vícekrát je je daná publikace citována, tím více bodů univerzita získává. Analytici TSE/Thomson Reuters čerpají z databáze a citačního indexu "ISI Web of Science" (provozovanou samotnou Thomson Reuters), který zahrnuje něco kolem 12 tisíc akademických publikací. K dalším velkým databázím patří například "SciVerse Scopus" a "Google Scholar"; ty však v THE/Thomson Reuters žebříčku pochopitelně zohledněny nejsou.

Citační index nebo-li též citační ohlas, slouží ke kalkulaci pro mnohé kontroverzního výpočtu tzv. "impaktového faktoru" jednotlivých akademických časopisů, ten stanovuje pro změnu Thomson Reuters. Problematickou metodikou výpočtu a kalkulace impaktového faktoru a citačního indexu se zde zabývat nechci, poukážu na méně viditelné aspekty a doprovodné jevy těchto imperativů. Nejprve vznesu obecnou kritickou poznámku o (ne)možnosti závaznosti měřitelnosti výzkumu a vědění, poté upozorním na prakticky opomíjenou dimenzi akademického publikačního průmyslu. Předesílám však, že nechci holisticky tvrdit, že "tak se věci mají", pouze chci poukázat na jisté tendence, které provází neustále se měnící sektor terciálního vzdělávání.

Jak mnozí akademici vědí, publikování ve "vysoce impaktových časopisech" je dnes nezbytnou součastí či přímo předpokladem akademické a badatelské/výzkumné profese. Troufnu si říct, že na mnoha z 400 univerzit seřazených podle THE/Thomson Reuters (v ostatních žebříčcích figurují vesměs stejné univerzity) se praxe a kultura měřitelných a kvantifikovatelných dopadů výzkumu a "impaktu", stala posedlostí, pokud ne přímo fetišem (stejně jako kontrolním mechanismem ve službách neoliberální ideologie, viz např. Stöckelová T. (2009) "Spočítej a Panuj: De/Politika Kalkulace", in V. Bělohradský et al. Kritika depolitizovaného rozumu, Praha: Grimmus). I přes svoji jistou vypovídací hodnotu o kvalitě výzkumu, citační ohlas či impaktový faktor nemůžou být v žádném případě chápány jako objektivní, univerzální a rozhodující kritéria vědecké práce a intelektuální činnosti.

Myslím si, že převážná většina akademiků a vědců by vznesla podobnou výtku -- avšak tím by to nejspíš pro většinu z této většiny skončilo. Jak každý výzkumný pracovník ví, kvalita výzkumu je ze sve podstaty relativní a vždy se k "něčemu" vztahuje. Kvalita vědeckého objevu může být "rámována" a interpretována vždy jinak, a to v souvislosti s dobovým, geo-politickým/regionálním a socio-ekonomickým konextem. V naší post-industriální době, na globálním severu a v podmínkách problematického "vědomostního kapitalismu", má věda a obecně vzdělání a vědění unikátní charakter.

Vedoucí představitelé národních států, jeho ústavů a zařízení a nadnárodních institucí, korporací a iniciativ, často do těchto "statků" vkládájí mnoho nadějí, které jsou spojovány s jistou "progresivní" představou "beztížné", "informační", "kreativní", "síťové" společnosti a/či ekonomiky -- jistí komentátoři pravděpodobně záchází až příliš daleko když hovoří o post-kapitalistické, post-sociální nebo "post-lidské" společnosti (viz. například právě vyšlá kniha provokativního sociologa Steva Fullera Humanity 2.0: What it Means to be Human. Past, Present and Future). Produkce vědy a vědění a jejich "dopad" nejdou z těchto historicky specifických kontextu a vizí vytrhnout ani se nedají nijak zobjektivizovat podle doměle univerzálních či dobově hegemonických kritérií. Převedení vědy a vědění na číselné vyjadření je jen jednou z možných reprezentací.

Ve fetiši impaktu, který se THE/Thomson Reuters -- ať už vědomě či ne -- pokouší zobjektivizovat a naturalizovat, se jaksi ztrácí další aspekt akademické publikační mašinerie. Prestižní tj. impaktové akademické publikace často spadají pod hlavičku prestižního vydavatele, kterého nezřídka vlastní nadnárodní skupina investorů. Ti samozřejmě sledují v prvé řadě své ekonomické zájmy. Provoz spousty akademických časopisů je sice stále dotován velkými univerzitami, avšak privátní aktéři v této sféře nejsou okrajovými outsidery -- a v jistém ohledu nikdy nebyli. Nicméně jistá "společenská smlouva" mezi akademickou obcí a nakladateli nedovolovala zapojení rizikového kapitálu (venture capital) do jejich činností a obecně je držela mimo tlaky a praktiky "kasinového kapitalismu".

Avšak vývoj posledních let ukazuje, že akademická sféra nezůstavá stranou financializace globální ekonomiky. Jako výborný příklad ilustrující tuto proměnu může posloužit společnost Informa plc. která mimo jiné vlastní velké společensko-vědní vydavatelství Tylor & Francis a jeho divizi Routledge, vydávající celou řadu vysoce impaktových časopisů. Nejen že Informa operuje jako jakákoliv jiná nadnárodní korporace, tzn. podle logiky trhu, kdy je na prvním místě tvorba zisku, vykazuje i další lehce znepokojivé charakteristiky globálně fungujících korporací: operuje na finačních trzích; hlavní sídla má kvůli výši daní na ostrově Jersey a ve Švýcarsku; v posledních letech rozšířila své "portfolio" o mimo-publikační aktivity, aby tím nejspíš "diverzifikovala rizika"; způsob odměňování vedoucích pracovníků není nepodobný tzv. "bonusové kultuře" notoricky známé z Wall Street a londýnské City (více o tomto např. ve znamenitém dokumentu Charlese H. Fergusona Inside Job z roku 2010).

Akademické publikování tvoří více než padesát procent celkového zisku Informy, ten byl za rok 2010 před zdaněním 164 milionu liber. Jen u akadmických časopisů ve stejném roce činila hrubá marže něco přes 70% (Harvie D., Lightfoot G., Lilley S. & K. Weir (2011) "What are we to do with feral publishers?", Centre for Philosophy and Political Economy, University of Leicester). To vše se samozřejmě z pohledu (neo)libéralní ekonomiky jeví jako naprosto bezproblémové. Lehce problematické to však může být v momentě, když si uvědomíme, že takovýto "zdravý" růst probíhá v podmínkách celkového světového ekonomického poklesu (avšak finančního půmyslu se tento pokles jaksi pozoruhodně netýká, naopak; institutuce, které byly v ohnisku celé krize a dají se považovat za její strůjce, finančně a mocensky upevnily, ne-li posílily, svoje pozice a vliv, viz ZDE a též dokument Inside Job).

Značně probematické to začíná být, když vezmeme v potaz to, že ve své podstatě je nosnou komoditou Informy produkce a tvorba vědění odehravající se z velké časti za zdmi univerzit, v epistemických komunitách. Pokud pomineme skutečnosti, že existují, jak říká Harvie a spol., už jen dvě ziskovější průmyslová odvětví: nelegální obchod s drogami a podnikání v oblasti "výuky" byznysu, je zarážející, že na něčem takovém, jako je publikování vědeckých objevů a intelektualních poznatků, se dá takto profitovat.

Avšak ono to tak trošku souvisí s celkovým soudobým akademickým klimatem a obecně i s duchem doby -- THE/Thomson Reuters funguje skoro jako ratingová agentura, jejíž závěry jsou nám prezentovány jako objektivní a určující; hledání pravd a snahy o porozumění a zlepšení světa jako hnací motory vědecké činnost a bádání jsou redukovány na počet publikací v impaktových časopisech; akademické publikování je vysoce ziskový byznys. Co s tím? Neumím nabídnout koherentní alternativu a zdá se, že všechny grandiózní, leč marginální shahy, které se o to snaží budou mít "těžký život".

Zde zepokojivě platí Žižekova a Jamesonova teze, že je stále jednodušší si přstavit konec světa a lidského rodu než proměnu (v rámci) současného globálního kapitalismu. Pokud se však produkce a tvorba vědy a vědění -- a akademici jako jejich agenti a ustavující aktéři -- nebudou schopni vymanit z výše jmenovaných tlaků a tržní racionality, akademická autonomie a svoboda jsou v ohrožení. Nevím, zda není znovu na místě se zamyslet nad hodnotami a smyslem výzkumu a nad zdroji akademické a vědecké prestiže -- je opravdu třeba nekriticky vzhlížet k planetárním žebříčkům univerzit (tak jak to dělá drtivá většina masmédií)? Je opravdu nejdůležitější to v jakých časopisech publikuji a kolik mám citací?

Vypovídá skutečně počet citací o kvalitě výzkumu a akademických argumentů tak rozhodujícím způsobem nebo je to spíše znak plíživé "kapitalizice vědění"? Je opravdu impakt-dopad hodnotícím a určujícím kritériem úspěšnosti výzkumu? Je v pořádku, že akademičtí nakladatelé nadměrně profitují z něčeho co pouze zprostředkovávají a zaštiťují? Nejsou adresáti, publika či skutečný dopad mého výzkumu "někde jinde" než v publikačním průmyslu a v umístění mé univerzity na žebříčku? Nejsou hodnoty a cíle vědy, vědění a intelektuální činnost za hranicemi ekonomické racionality a ekonometrické logiky?

Pokud v rámci nějaké univerzity bádáte, snažíte se objevovat a porozumět, kladete si podobné otázky a znepokojují vás tak jako mně, možná by se dalo začít tím, že budeme například bojkotovat již zmíněné vydavatele Taylor & Francis a Routledge, jak navrhuje Harvie a spol. Vždyť se dá publikovat jinde, v prestižních časopisech, které si univerzitní knihovny mohou předplatit za rozumnou cenu (ne za 1000 liber a více/ročně, jak je to v případe celé řady časopisů) či v časopisech, které vycházejí v takzvaném "open-access" režimu (obsáhlá databáze možností je např. ZDE).